Jak jsem zkusila orientální tanec :-)
Heliodora
27. 2. 2014
Bylo to horší, než jsem čekala. Orientální tance a v mých letech? Mohlo mě to napadnout hned, že hadí žena už ze mne, zasloužilé a spokojené maminy, nebude a že když začnou rotovat mé faldíky na břiše, tak vznikne průvan silnější než na půdě naší chalupy s neutěsněnou střechou.
Mám za sebou první lekci. Nechala jsem se zlákat sloganem, že vrtění bříškem je vhodné pro ženu v každém věku. Na plakátku ovšem chyběla informace, že je to pro ženy v každém věku, ovšem za předpokladu, že mají silné sebevědomí. Já ho postrádám.
Přišla jsem do šatny a začala se soukat do bavlněných tepláků. I když to byla teprve zahajovací lekce, asi tři děvčátka, která tam naklusala spolu se mnou, se navlékla do orientálního úboru. Odhalily pupíky, chřestily penízky a nemohly se dočkat.
Ještě nikdy jsem si nepřipadala tak toporná. Po asi dvaceti minutách jsem nevěděla, co dřív. Jestli koukat na usměvavou a půvabnou lektorku, sledovat svůj obraz v zrcadle (byly na celé jedné straně sálu, hrůza hrůzoucí!!). Nebo jestli přemýšlet, kde mám pravou ruku a levou nohu nebo si otírat pot.
Do té doby jsem části těla, jako ruce a nohy používala automaticky, ale tady jsem si nebyla jistá ničím. O dalších pro mě nových pojmech nemluvě. Motala jsem se uprostřed sálu jak vítr v bedně a zabírala místo šikovnějším. Lektorka nás neustále nutila, že máme pokrčit kolínka. Koukla jsem na ty svoje velký bolavý kolena a snažila se je krčit. Moc to nešlo.
Cvičitelka byla pozitivní člověk, vlnila se jak dešťovka, poletovala sem a tam jak motýlek, orientální šatičky na ní vlály, povzbuzovala nás, usmívala se, některým lichotila a nemluvila jinak než ve zdrobnělinkách. Měly jsme kolínka, zadečky, bříška, prsíčka. Nevím, jestli mluvila i ke mně, ale to asi těžko. Mám jiné proporce, jsem bytelná a stabilní, prostě mám mohutnou základnu, když to tak řeknu.
Nemůžu říct, že by se mi orientální tanec nelíbil, ale asi to není můj šálek kávy. Ohebnost mi chybí, zrovna tak schopnost zapamatovat si, co mám dělat a v jakém pořadí, o umění pohyby napodobit nemluvě.
Propotila jsem všecko, co jsem na sobě měla, nezhubla jsem přitom ani deko a odcházela jsem domů s pocitem, že orientální tanec možná opravdu je pro každou ženu. Ale kdyby to tak bylo, tak by cvičební sály praskaly ve švech, což tak není.
Takže tance jsou pro každou ženu, která má odvahu a chuť cvičit, vlnit se, věří si, má na to čas, nikdo ji v tu dobu nepostrádá, umí ladně a smyslně rozhýbat na těle to či ono, nebrzdí ostatní tanečnice svým třeskutě pomalým tempem a hlavně: baví ji to. A takových žen zas (podle mého) tolik není :-)
Foto:
http://www.publicdomainpictures.net/view-image.php?image=6928&picture=beach-dance
27. 2. 2014
Bylo to horší, než jsem čekala. Orientální tance a v mých letech? Mohlo mě to napadnout hned, že hadí žena už ze mne, zasloužilé a spokojené maminy, nebude a že když začnou rotovat mé faldíky na břiše, tak vznikne průvan silnější než na půdě naší chalupy s neutěsněnou střechou.Mám za sebou první lekci. Nechala jsem se zlákat sloganem, že vrtění bříškem je vhodné pro ženu v každém věku. Na plakátku ovšem chyběla informace, že je to pro ženy v každém věku, ovšem za předpokladu, že mají silné sebevědomí. Já ho postrádám.
Přišla jsem do šatny a začala se soukat do bavlněných tepláků. I když to byla teprve zahajovací lekce, asi tři děvčátka, která tam naklusala spolu se mnou, se navlékla do orientálního úboru. Odhalily pupíky, chřestily penízky a nemohly se dočkat.
Ještě nikdy jsem si nepřipadala tak toporná. Po asi dvaceti minutách jsem nevěděla, co dřív. Jestli koukat na usměvavou a půvabnou lektorku, sledovat svůj obraz v zrcadle (byly na celé jedné straně sálu, hrůza hrůzoucí!!). Nebo jestli přemýšlet, kde mám pravou ruku a levou nohu nebo si otírat pot.
Do té doby jsem části těla, jako ruce a nohy používala automaticky, ale tady jsem si nebyla jistá ničím. O dalších pro mě nových pojmech nemluvě. Motala jsem se uprostřed sálu jak vítr v bedně a zabírala místo šikovnějším. Lektorka nás neustále nutila, že máme pokrčit kolínka. Koukla jsem na ty svoje velký bolavý kolena a snažila se je krčit. Moc to nešlo.
Cvičitelka byla pozitivní člověk, vlnila se jak dešťovka, poletovala sem a tam jak motýlek, orientální šatičky na ní vlály, povzbuzovala nás, usmívala se, některým lichotila a nemluvila jinak než ve zdrobnělinkách. Měly jsme kolínka, zadečky, bříška, prsíčka. Nevím, jestli mluvila i ke mně, ale to asi těžko. Mám jiné proporce, jsem bytelná a stabilní, prostě mám mohutnou základnu, když to tak řeknu.
Nemůžu říct, že by se mi orientální tanec nelíbil, ale asi to není můj šálek kávy. Ohebnost mi chybí, zrovna tak schopnost zapamatovat si, co mám dělat a v jakém pořadí, o umění pohyby napodobit nemluvě.
Propotila jsem všecko, co jsem na sobě měla, nezhubla jsem přitom ani deko a odcházela jsem domů s pocitem, že orientální tanec možná opravdu je pro každou ženu. Ale kdyby to tak bylo, tak by cvičební sály praskaly ve švech, což tak není.
Takže tance jsou pro každou ženu, která má odvahu a chuť cvičit, vlnit se, věří si, má na to čas, nikdo ji v tu dobu nepostrádá, umí ladně a smyslně rozhýbat na těle to či ono, nebrzdí ostatní tanečnice svým třeskutě pomalým tempem a hlavně: baví ji to. A takových žen zas (podle mého) tolik není :-)
Foto:
http://www.publicdomainpictures.net/view-image.php?image=6928&picture=beach-dance
| Tweet |
