Vychovala jsem své děti láskyplně. Vracejí mi to!
H. N.
21. 9. 2013
21. 9. 2013
Vyrůstala jsem v harmonickém manželství mých rodičů, kteří již bohužel nejsou mezi námi. Takovou rodinu, jakou jsem měla já a můj bratr, bych opravdu přála všem. I když život jim nabídl víc utrpení než radosti, nikdy jsme to s bratrem nepocítili.
Snažila jsem se takové harmonické prostředí vytvořit i svým dětem a doufám, že se mi to povedlo. Když už rodiče potřebovali, aby se o ně někdo postaral, byla jsem připravena vrátit jim to, co mi oni nezištně dali. A nejenom mně, ale i vnoučatům. Moje děti, které je milovaly, reagovaly stejně. to, že jsme pomáhali dědovi a babičce, považovali vlastně odmala za samozřejmost. I když zatím jsem relativně fit, věřím, že až budu potřebovat jejich pomoc, že mne jak děti, tak vnuci, nenechají na holičkách. Nechci být na nikom závislá a viset dětem na krku, ale nikdy nevíme, do jaké situace se třeba na přechodnou dobu dostaneme.
Tam, kde se láska pěstuje, tam se neztrácí. Ale proč to píšu? Chci vám napsat o jedné staré paní, která také s láskou vychovala svoje děti, ale vděku se nedočkala. Asi záleží také na partnerech, které si naše děti přivedou. Je mi jí moc líto, a když si spolu povídáme, cítím se skoro provinile, že moje děti se ke mně chovají moc hezky. Měla jsem štěstí nebo to bylo hlavně výchovou? Pravdu se nedozvím, nemám s čím porovnat.
Ani si nedovedete představit, jak je pro mě těžké pochopit, že některé děti dovedou své staré rodiče využívat, ponižovat a tím jim ubližovat. Vždyť starý a nemocný člověk potřebuje lásku, pochopení a vyslechnutí, co jej tíží. A oni ještě většinou své děti omlouvají, že nemají čas. Je to smutný podzim života.
Děti těchto rodičů by si měly uvědomit, že je také čeká stáří a může se jim stát, že také jejich děti jim mohou stejnou měrou vše vrátit.
zdroj obrázku
Snažila jsem se takové harmonické prostředí vytvořit i svým dětem a doufám, že se mi to povedlo. Když už rodiče potřebovali, aby se o ně někdo postaral, byla jsem připravena vrátit jim to, co mi oni nezištně dali. A nejenom mně, ale i vnoučatům. Moje děti, které je milovaly, reagovaly stejně. to, že jsme pomáhali dědovi a babičce, považovali vlastně odmala za samozřejmost. I když zatím jsem relativně fit, věřím, že až budu potřebovat jejich pomoc, že mne jak děti, tak vnuci, nenechají na holičkách. Nechci být na nikom závislá a viset dětem na krku, ale nikdy nevíme, do jaké situace se třeba na přechodnou dobu dostaneme.
Tam, kde se láska pěstuje, tam se neztrácí. Ale proč to píšu? Chci vám napsat o jedné staré paní, která také s láskou vychovala svoje děti, ale vděku se nedočkala. Asi záleží také na partnerech, které si naše děti přivedou. Je mi jí moc líto, a když si spolu povídáme, cítím se skoro provinile, že moje děti se ke mně chovají moc hezky. Měla jsem štěstí nebo to bylo hlavně výchovou? Pravdu se nedozvím, nemám s čím porovnat.
Ani si nedovedete představit, jak je pro mě těžké pochopit, že některé děti dovedou své staré rodiče využívat, ponižovat a tím jim ubližovat. Vždyť starý a nemocný člověk potřebuje lásku, pochopení a vyslechnutí, co jej tíží. A oni ještě většinou své děti omlouvají, že nemají čas. Je to smutný podzim života.
Děti těchto rodičů by si měly uvědomit, že je také čeká stáří a může se jim stát, že také jejich děti jim mohou stejnou měrou vše vrátit.
zdroj obrázku
Tweet |