Svět slov

Vyhledávání

Moudrosti do hrsti

Neexistuje něco jako nespravedlnost; vím, že žijeme naše životy, abychom se učili a bavili. Přitahujeme si k sobě problémy, abychom si na nich zkoušeli své síly… Kdybych neměl tyto problémy, měl bych jiné, které by představovaly stejnou výzvu.
(Richard Bach)

Kočka: čemu mě naučila?

Denisa
2. 9. 2013
Kočka: čemu mě naučila?Kočka se houpe na dvířkách od mikrovlnky. Kočka tahá mé spodní prádlo za gauč, kde ho chce rozcupovat na kousíčky. Kočka leze do skříně a vyhazuje moje oblečení ven. Kočka si brousí drápy o moji koženou bundu.

Jsem asi cvok, protože mám šílenou kočku! Až teprve nedávno jsem pochopila, co se od ní mám naučit, ale musím se vrátit nejprve na začátek příběhu.

Žila jsem dlouhé roky sama. Nemohla jsem najít přítele. Důvody byly různé, vztahy ztroskotaly na nejrůznějších věcech, a tak zůstala samota. Naučila jsem se s tím žít. Co taky jiného? Dítě jsem ve svých třiceti ještě neměla, a tak jsem se snažila být co nejvíc mezi lidmi. Nic mě neomezovalo. Byla to sice vynucená svoboda, ale pořád lepší než špatný vztah.

Jednou mě moje kamarádka požádala, jestli bych jí nepohlídala kočku. Jela na dovolenou, neměla ji komu dát. Žila jsem jako dítě na vesnici, ke zvířatům mám vztah. Fajn, pohlídám ji, slíbila jsem. S Lucinkou, jak se kočka jmenovala, jsme se docela rychle sžily. Byla hodná, čistotná, vůbec mi nevadilo, že ji mám na starosti. Katka se vrátila z dovolené po 14 dnech. Během té doby nám to s Lucinkou šlapalo jedna báseň.
Když si ji odvezla, nestýskalo se mi. Nemusela jsem se o nic a nikoho starat, chodila jsem dál do práce, mezi lidi. Pořád ale nic moc. Občas mi mužský chyběl víc, občas míň. Záleželo na ročním období, na tom, kolik práce a kamarádů jsem zrovna měla.

Jednou jsem se vracela od známých a šla jsem na vlak. Pavel mi sice nabídl, že mě hodí domů autem, ale vlakem je to k nám čtyři stanice, takže to bylo zbytečné. Sedla jsem si na nádraží na lavičku a najednou se ke mně něco přivinulo. Byla to kočka. Mňoukala, třela se a dorážela. Byla hubená, ale zanedbaná nebyla. Za chvíli přijel vlak. Nechala jsem kočku napospas jejímu osudu a dojela domů.

Asi za pět dní jsem se pohádala se šéfem a měla jsem pocit, že pár kolegů se přiklonilo spíš na jeho stranu než na mou. Byla to bezvýznamná hádka, ale ten den mi to tak nějak přišlo líto. Přišla jsem domů a neměla jsem chuť někam jít. Dala jsem si kafe, sedla si k časákům, a pak mě přemohla lítost. Najednou jsem začala litovat toho, že žiju sama a vzpomněla jsem si na kočku z nádraží. Nejsem zanedbaná, ale jsem hubená. Sem tam mě někdo pohladí, a pak si jde svou cestou. Probrečela jsem se až do nového dne. Nemusela jsem naštěstí do práce, měla jsem volno.

Začala jsem přemýšlet o tom, že bych mohla svůj život změnit. Chlapa narychlo nikde neuženu, dítě taky ne. Tak co aspoň kočku? Nemusím ji venčit jako psa, a přitom je to taky krásný tvor.

Kočka, která žije u sousedů mých rodičů na chalupě, přivedla zrovna na svět koťata. A tak jsem jednoho sobotního večera odjížděla od rodičů nejenom s bábovkou, ale i s malinkou kočičkou. Začala jsem jí říkat Bubla. Bubla proto, že vydávala takový bublavý zvuk.

Nakoupila jsem jí hračky, pelíšek, dobroty. Sžívaly jsme se postupně. Už od začátku jsem si všimla, že není zrovna dvakrát mazlivá. Musela mít náladu, aby se nechala pohladit. Vím, kočky jsou takové, ale Lucinka, kterou jsem hlídala, byla taky mladá kočka, ale s Bublou se nedala srovnat.

Bubla je svérázná. Dělá si, co chce. A já přemýšlím o tom, proč zrovna nás dvě svedl osud dohromady. Možná se mám od ní naučit divokosti. Celý život jsem byla moc hodná, krotká, a chybí mi asi schopnost vycenit zouby a vysunout drápky. Jít si svou cestou, jíst, co mi chutná, a kašlat na suché granule.

Nejdřív jsem byla z Bubly tak zoufalá, že jsem přemýšlela, že ji snad vrátím nebo někomu dám a znovu se vrátím ke svému poklidnému životu. Budu mít věci srovnané v šuplíku, nikdo mi nebude skákat po sušáku na prádlo, nebude se mi promenádovat po kuchyňské lince a nebude se mi topit ve vaně plné vody. Nepoleze mi do pračky ani do mikrovlnky a nebude na mě skákat v noci potmě ze skříně.

Bude to pohodlné, ale z mého života vymizí divokost. Co když se mám od ní naučit právě této vlastnosti? Míasto abych se jí zbavila, denně ji pozoruji, jak je sama sebou, a říkám si, jak by bylo krásné, kdybychom všichni mohli být takoví. Dnes se stydím za to, že jsem odmítala něco, co má možná v sobě skrytý hlubší význam. Bublo, dík, že jsi právě taková, jsi dobrá učitelka…

zdroj obrázku

          
Zaujal vás tento článek a chcete jej doporučit?
Vzkaz:
  + odkaz na článek
na
e-mail:
 
 
Máte-li potíže s přihlašováním...
Zapomněl(a) jsem heslo, ale mám ověřenou e-mailovou adresu...

Pro kůži

RSS
RSS
Venušanka v číslech:
• 5 800 dnů v provozu
• 4 930 článků
• 1 512 soutěží


Copyright © Venušanka od roku 2006 – magazín pro ženy, všechna práva vyhrazena



Dnes je 20.01.2022 a svátek má Ilona