Vztek – když v nás dlouho doutná
Míša
28. 8. 2013
Vzala ten nejkrásnější porcelánový hrnek ze soupravy po manželově mamince a mrskla jím vší silou o zem. Hrníček se roztříštil na sto malých kousků.
Kamile se na moment ulevilo. Neřešila, co se stane, až manžel dorazí domů. Měla neuvěřitelný, dusivý vztek a ten se v okamžiku, kdy flákla hrnkem o podlahu, rozpustil jako ranní mlha… Rázem bylo po všem a Kamila připomínala mírného, poslušného beránka.
Vztek je emoce, kterou nelze přehlédnout. Vztek námi lomcuje, drží nás v hrsti, pod krkem, dusí nás. Vztek s námi mává a cloumá, vztek nás dokáže emotivně vyždímat a nedopřeje nám klidu.
Vyznavači mírumilovných řešení a pokojných cest možná zvednou o dva, tři milimetry obočí vzhůru a zeptají se: „A proč se vztekat? K čemu je vztek dobrý? Všechno jde přeci vyřešit v klidu a harmonii, nač ubližovat sobě a ostatním?, no ne?“
Komentář na toto téma ponechávám stranou a vy, kteří s tím nesouhlasíte, se zbytečně nevztekejte :-)
Nikdo asi není dokonalý a i když se snažíme zbytečně nemít konflikty, vztek nás může zachvátit. Někdy je to jen taková malá, nevýrazná mělká zlost, která, když převedeme myšlenky jinam, sama nenápadně odezní.
Co když nás ale popadne takový záchvat zuřivosti, že i několik porcelánových souprav po 36 kusech je nám málo k tomu, abychom tuhle neuvěřitelně silnou a destruktivní emoci zvládli?
V tom neporadíme. Nečekejte od nás návod, v jakém pořadí máte čím házet o zem (jen si nikdy, proboha, nevybíjejte zlost na lidech či na zvířatech…), zda si máte koupit domů boxovací pytel či zda si nemáte půjčit od kamaráda podomácku vyrobeného fackovacího panáka.
Každý rozpouští zlost jinak: někdo seřve kohokoli v dosahu jednoho kilometru, další utápí svůj vztek v půllitru piva, třetí se užírá sám v sobě a ničí své zdraví.
Vztek je svým způsobem a za jistých okolností zdravá emoce, protože je to ventil, pojistka proti napětí. Někdo vybuchne kvůli maličkosti a po dvou minutách už o tom neví, ačkoli rodina se ještě krčí strachy, protože to vypadalo, že to s tatínkem šlehne a budou lítat facky.
Někdo je navenek klidný, vyrovnaný, ale když se pak rozzuří, tak to stojí zato, protože každého taková nečekaná erupce zaskočí a není to také nic pěkného, když máte měnit postoje k lidem, které znáte 10, 20 let…
Spíš je zajímavé zamyslet se nad tím, co je za výbuchem vzteku skryto. Dlouhodobé, skrývané napětí? Silný pocit nejistoty? Nebo hluboká nespokojenost? A pokud je to nespokojenost, tak jsme nespokojeni s našimi nejbližšími, s našimi kolegy či sousedy, nebo, a to si člověk přiznává docela nerad, především sami se sebou?
Až budete stát na špičkách a brát do ruky skleněnou vázu, abyste s ní mrskli o zeď, zkuste se na okamžik zamyslet nad tím, že jakmile váza dopadne na zem, už ji nikdy nedáte dohromady. Zrovna tak neslepíte hodně pošramocený vztah, který zašel na úbytě kvůli tomu, že nejste schopni řešit své problémy a dáváte více než je zdrávo průchod svým negativním emocím, zejména pak v podobě vzteku.
Uvědomte si, kolik lidí strádá v nemocnicích, kolik lidí, kteří se zrovna v tu chvíli, kdy vás popadl amok, zranilo při dopravní nehodě nebo utrpěli jinou, skutečně vážnou újmu – a vsadím se s vámi o cokoli, že i když je váš vztek obrovský jako Amerika, každý z těch chudáků by s vámi velice, velice rád měnil…
A pokud máte přesto pocit, že vztek je něco, co nelze jen tak odbourat a trápíte se s tím, napište, co vás dokáže, navzdory dobrému předsevzetí, rozzlobit, rozčílit a dovést vás k zuřivosti… Třeba zjistíte, že na to nejste sám (sama) a že mnohdy je vztek, pramenící zejména z bezmoci, na místě…
http://www.publicdomainpictures.net/view-image.php?image=13462&picture=hrnek-na-kavu
28. 8. 2013
Vzala ten nejkrásnější porcelánový hrnek ze soupravy po manželově mamince a mrskla jím vší silou o zem. Hrníček se roztříštil na sto malých kousků. Kamile se na moment ulevilo. Neřešila, co se stane, až manžel dorazí domů. Měla neuvěřitelný, dusivý vztek a ten se v okamžiku, kdy flákla hrnkem o podlahu, rozpustil jako ranní mlha… Rázem bylo po všem a Kamila připomínala mírného, poslušného beránka.
Vztek je emoce, kterou nelze přehlédnout. Vztek námi lomcuje, drží nás v hrsti, pod krkem, dusí nás. Vztek s námi mává a cloumá, vztek nás dokáže emotivně vyždímat a nedopřeje nám klidu.
Vyznavači mírumilovných řešení a pokojných cest možná zvednou o dva, tři milimetry obočí vzhůru a zeptají se: „A proč se vztekat? K čemu je vztek dobrý? Všechno jde přeci vyřešit v klidu a harmonii, nač ubližovat sobě a ostatním?, no ne?“
Komentář na toto téma ponechávám stranou a vy, kteří s tím nesouhlasíte, se zbytečně nevztekejte :-)
Nikdo asi není dokonalý a i když se snažíme zbytečně nemít konflikty, vztek nás může zachvátit. Někdy je to jen taková malá, nevýrazná mělká zlost, která, když převedeme myšlenky jinam, sama nenápadně odezní.
Co když nás ale popadne takový záchvat zuřivosti, že i několik porcelánových souprav po 36 kusech je nám málo k tomu, abychom tuhle neuvěřitelně silnou a destruktivní emoci zvládli?
V tom neporadíme. Nečekejte od nás návod, v jakém pořadí máte čím házet o zem (jen si nikdy, proboha, nevybíjejte zlost na lidech či na zvířatech…), zda si máte koupit domů boxovací pytel či zda si nemáte půjčit od kamaráda podomácku vyrobeného fackovacího panáka.
Každý rozpouští zlost jinak: někdo seřve kohokoli v dosahu jednoho kilometru, další utápí svůj vztek v půllitru piva, třetí se užírá sám v sobě a ničí své zdraví.
Vztek je svým způsobem a za jistých okolností zdravá emoce, protože je to ventil, pojistka proti napětí. Někdo vybuchne kvůli maličkosti a po dvou minutách už o tom neví, ačkoli rodina se ještě krčí strachy, protože to vypadalo, že to s tatínkem šlehne a budou lítat facky.
Někdo je navenek klidný, vyrovnaný, ale když se pak rozzuří, tak to stojí zato, protože každého taková nečekaná erupce zaskočí a není to také nic pěkného, když máte měnit postoje k lidem, které znáte 10, 20 let…
Spíš je zajímavé zamyslet se nad tím, co je za výbuchem vzteku skryto. Dlouhodobé, skrývané napětí? Silný pocit nejistoty? Nebo hluboká nespokojenost? A pokud je to nespokojenost, tak jsme nespokojeni s našimi nejbližšími, s našimi kolegy či sousedy, nebo, a to si člověk přiznává docela nerad, především sami se sebou?
Až budete stát na špičkách a brát do ruky skleněnou vázu, abyste s ní mrskli o zeď, zkuste se na okamžik zamyslet nad tím, že jakmile váza dopadne na zem, už ji nikdy nedáte dohromady. Zrovna tak neslepíte hodně pošramocený vztah, který zašel na úbytě kvůli tomu, že nejste schopni řešit své problémy a dáváte více než je zdrávo průchod svým negativním emocím, zejména pak v podobě vzteku.
Uvědomte si, kolik lidí strádá v nemocnicích, kolik lidí, kteří se zrovna v tu chvíli, kdy vás popadl amok, zranilo při dopravní nehodě nebo utrpěli jinou, skutečně vážnou újmu – a vsadím se s vámi o cokoli, že i když je váš vztek obrovský jako Amerika, každý z těch chudáků by s vámi velice, velice rád měnil…
A pokud máte přesto pocit, že vztek je něco, co nelze jen tak odbourat a trápíte se s tím, napište, co vás dokáže, navzdory dobrému předsevzetí, rozzlobit, rozčílit a dovést vás k zuřivosti… Třeba zjistíte, že na to nejste sám (sama) a že mnohdy je vztek, pramenící zejména z bezmoci, na místě…
http://www.publicdomainpictures.net/view-image.php?image=13462&picture=hrnek-na-kavu
| Tweet |
