Mindráky – máme je všichni. Zbytečně!
Jana Kučerová
17. 6. 2013
Můj přítel měl nedávno opary. Naskákaly mu na rtu. Nabídla jsem mu vitamín B komplex. „Díky, žádný komplex nechci, mám svých vlastních dost,“ utřel mě.
Je to sranda nebo je to vlastně smutný, když si takhle připadá?
Dneska má mindrák snad každý. A firmy vyrábějící psychofarmaka si mastí kapsu. Depky jenom kvetou!
Mladé holky mají pocit, že mají mizernou postavu, starší ženské se s tím sice tak nějak smíří (i za pomoci plastické chirurgie, která jim jde na ruku, když mají peníze), ale zase je užírá a deptá, že už jim není dvacet a nemají tolik příležitostí jako jejich dcery.
Chlapi mají mindráky, že nevydělávají tolik peněz jako jejich kamarádi, nebo že nemají v padesáti meďoura a mladičkou kůstku v posteli, a tak je to pořád dokola. Skoro se mi chce říct, že co člověk, to mindrák. I ti, co mají super přehnané sebevědomí, kdyby měli slabou chvilku, tak to přiznají. Šokující bývají zpovědi modelek, které jsou vzorem pro řadu mladých holek, a řeknou, že si připadají ošklivé nebo se jim na jejich postavě nebo tváři něco nelíbí.
Legrační je sledovat mindráky jiných. Moje kamarádka je téměř dokonalá. Má krásnou postavu, perfektní pleť i vlasy, umí se dobře oblékat a zdůraznit své přednosti, a stejně je ráda, že už je zima.
“Léto já tak nesnáším, všechno je moc vidět,“ říká s úlevou, když začnou plískanice.
Tím, že je všechno moc vidět, myslí neexistující celulitidu, nulové faldy na zadku a také neexistující špeky na břiše, atd. I když vypadá velice dobře, nevěří tomu a užírá se. Udělá se jí líp, jakmile se zahalí do kabátu nebo zimní bundy. Pak ožije. Co by za to daly zástupy ženských, klidně i o deset let mladších, kdyby vypadaly jen z poloviny jako ona! Ale Jitka ne, nedá si říct a trápí se, že není ještě hezčí a krásnější. Už začala s plastikami.
Spousta z nás nad tím, jak vypadá, mávne rukou. Ne každý to ale umí. Reklamy na všechny možné preparáty, které zaručí, že po nich budeme vypadat skvěle, tedy k nepoznání, masírují spolehlivě. Je jen na nás, nakolik jsme odolní.
“Reklamám se směju, je to jenom byznys, pěkné obrázky, nic jiného,“ mávne nad tím rukou další moje kamarádka. „Dneska už není žádné tajemství, že spousta módních fotografií je jenom mistrná fotka a hlavně dobře zvládnutá retuš. Kdysi mi taky nebylo jedno, jak vypadám, ale dneska, v pětatřiceti, jsem ráda, že jsem zdravá, mám bezva rodinu, pravidelně sportuju a cítím se fajn. Když se cítím fajn, tak taky líp vypadám, mám to vyzkoušený.“
Mindráky ale mohou zaútočit ze zálohy, nečekaně a podle, když se ucházíme o nové pracovní místo a najednou vidíme, co všechno „neumíme“. Cizí jazyky nic moc, praxe taky nemastná neslaná, v zahraničí u starších ročníků praxe nulová – a šup, mindráček je na světě, zejména v situaci, kdy nás skutečně nevezmou a na vytoužené místo nastoupí někdo jiný – jiný rozuměj „lepší“.
Život letí a my ho rozmělňujeme díky mindrákům na drobné. Na tohle a támhleto si netroufneme, nepřipadáme si tak dobří, chytří, šikovní, myslíme si, že na to nemáme. „Moje teta byla skvělá kuchařka, vařila moc dobře, ale jakmile měla něco připravit pro návštěvu, vždycky to zvorala, děsně se tím trápila a pořád dokola říkala, jak mizerná je kuchařka, až tomu sama uvěřila,“ vzpomíná na svou příbuznou dvaatřicetiletá Jana.
“Měla trému – a asi i mindráky. Je to škoda, kdyby vařila s lehkostí a netrápila se, byla by nedostižná. Kvůli několika neúspěchům se zbytečně zatracovala.“
Jak jste na tom s mindráky vy? Nemusíte se tu o nich sáhodlouze rozepisovat (to byl pokus o vtip), ale možná si myslíte to samé – a možná to vidíte úplně jinak. Jak to s těmi komplex méněcennosti ve skutečnosti je? Nebylo by lepší je hodit za hlavu a žít fajn život, protože může být hůř?
Oči ženy Klipart od Karen Arnold
17. 6. 2013
Můj přítel měl nedávno opary. Naskákaly mu na rtu. Nabídla jsem mu vitamín B komplex. „Díky, žádný komplex nechci, mám svých vlastních dost,“ utřel mě. Je to sranda nebo je to vlastně smutný, když si takhle připadá?
Dneska má mindrák snad každý. A firmy vyrábějící psychofarmaka si mastí kapsu. Depky jenom kvetou!
Mladé holky mají pocit, že mají mizernou postavu, starší ženské se s tím sice tak nějak smíří (i za pomoci plastické chirurgie, která jim jde na ruku, když mají peníze), ale zase je užírá a deptá, že už jim není dvacet a nemají tolik příležitostí jako jejich dcery.
Chlapi mají mindráky, že nevydělávají tolik peněz jako jejich kamarádi, nebo že nemají v padesáti meďoura a mladičkou kůstku v posteli, a tak je to pořád dokola. Skoro se mi chce říct, že co člověk, to mindrák. I ti, co mají super přehnané sebevědomí, kdyby měli slabou chvilku, tak to přiznají. Šokující bývají zpovědi modelek, které jsou vzorem pro řadu mladých holek, a řeknou, že si připadají ošklivé nebo se jim na jejich postavě nebo tváři něco nelíbí.
Legrační je sledovat mindráky jiných. Moje kamarádka je téměř dokonalá. Má krásnou postavu, perfektní pleť i vlasy, umí se dobře oblékat a zdůraznit své přednosti, a stejně je ráda, že už je zima.
“Léto já tak nesnáším, všechno je moc vidět,“ říká s úlevou, když začnou plískanice.
Tím, že je všechno moc vidět, myslí neexistující celulitidu, nulové faldy na zadku a také neexistující špeky na břiše, atd. I když vypadá velice dobře, nevěří tomu a užírá se. Udělá se jí líp, jakmile se zahalí do kabátu nebo zimní bundy. Pak ožije. Co by za to daly zástupy ženských, klidně i o deset let mladších, kdyby vypadaly jen z poloviny jako ona! Ale Jitka ne, nedá si říct a trápí se, že není ještě hezčí a krásnější. Už začala s plastikami.
Spousta z nás nad tím, jak vypadá, mávne rukou. Ne každý to ale umí. Reklamy na všechny možné preparáty, které zaručí, že po nich budeme vypadat skvěle, tedy k nepoznání, masírují spolehlivě. Je jen na nás, nakolik jsme odolní.
“Reklamám se směju, je to jenom byznys, pěkné obrázky, nic jiného,“ mávne nad tím rukou další moje kamarádka. „Dneska už není žádné tajemství, že spousta módních fotografií je jenom mistrná fotka a hlavně dobře zvládnutá retuš. Kdysi mi taky nebylo jedno, jak vypadám, ale dneska, v pětatřiceti, jsem ráda, že jsem zdravá, mám bezva rodinu, pravidelně sportuju a cítím se fajn. Když se cítím fajn, tak taky líp vypadám, mám to vyzkoušený.“
Mindráky ale mohou zaútočit ze zálohy, nečekaně a podle, když se ucházíme o nové pracovní místo a najednou vidíme, co všechno „neumíme“. Cizí jazyky nic moc, praxe taky nemastná neslaná, v zahraničí u starších ročníků praxe nulová – a šup, mindráček je na světě, zejména v situaci, kdy nás skutečně nevezmou a na vytoužené místo nastoupí někdo jiný – jiný rozuměj „lepší“.
Život letí a my ho rozmělňujeme díky mindrákům na drobné. Na tohle a támhleto si netroufneme, nepřipadáme si tak dobří, chytří, šikovní, myslíme si, že na to nemáme. „Moje teta byla skvělá kuchařka, vařila moc dobře, ale jakmile měla něco připravit pro návštěvu, vždycky to zvorala, děsně se tím trápila a pořád dokola říkala, jak mizerná je kuchařka, až tomu sama uvěřila,“ vzpomíná na svou příbuznou dvaatřicetiletá Jana.
“Měla trému – a asi i mindráky. Je to škoda, kdyby vařila s lehkostí a netrápila se, byla by nedostižná. Kvůli několika neúspěchům se zbytečně zatracovala.“
Jak jste na tom s mindráky vy? Nemusíte se tu o nich sáhodlouze rozepisovat (to byl pokus o vtip), ale možná si myslíte to samé – a možná to vidíte úplně jinak. Jak to s těmi komplex méněcennosti ve skutečnosti je? Nebylo by lepší je hodit za hlavu a žít fajn život, protože může být hůř?
Oči ženy Klipart od Karen Arnold
| Tweet |
