Jak jednat s muži aneb Nenaznačíš!
| Ďabiel DeFOE |  |
| ... a další soutěže... |
JanSláma
22.06.2012
Někdy přemýšlím o tom, jestli vůbec jsou ženy schopné přijít na to, jak jednat s muži. A teď tím nemyslím to, že s nimi bravurně manipulují a ti si toho ani nevšimnou.
A když všimnou, nastává proces popírání, svalování viny na muže, v krajních mezích i vytahování dávno vyřešených problémů a dělání je exemplárními případy.
Mám na mysli to, když žena chce po muži, aby něco udělal ale neřekne mu to. Nebo aby se choval nějakým způsobem. Žena mu to naznačí a chybně předpokládá, že ten náznak okamžitě pochopí. S údivem zjišťuje, že tomu tak není a udělá druhý naivní krok. Přitvrdí a naznačí víc.
V této situaci už začíná být žena malinko nervózní. Za prvé z toho, že muž nechápe její, pro ni naprosto jasné, náznaky. Za druhé, že vlasně vůbec nedělá tu věc, kterou už měl dávno udělat, protože mu to bylo naznačeno. Takto to může jít klidně do nekonečna a chudák žena potom vybuchne jako papiňák a osočí se na muže, který je vyděšený, protože absolutně nechápe, která bije.
Nechápe, že mu bylo naznačováno, poukazováno a to prý dokonce tak okatě, že by si toho všimnul každý, kdo jen okolo prochází.
Když potom příjde na vysvětlování, většinou jsou ženy zaskočeny otázkou typu: Proč mi to neřekneš rovnou? Většinou se dostaví odpověď: Nemůžu za to, že jseš natvrdlý jak balvan a nic nepochopíš.
Což je naprosto zbytečné. Přitom by stačilo jednoše říct: Mohl bys, prosím, vynést koš?
Místo: Sakra, ten koš je zase plný a začíná to tu smrdět, nemyslíš?
Chlapi totiž nemyslí. Nebo alespoň nechtějí myslet. Nejraději ze všeho nemyslí vůbec na nic. Popíjí pivko, přepínají kanály a mozkovou aktivitu mají utlumenou na minimum nutnou k udržení základních životních funkcí. A v tomto okamžiku musí nastat přímý rozkaz. Jinak, milé ženy, nemůžete očekávat nic jiného, než opakované nepochopení vašeho bravurného náznaku.
Jiná situace ovšem nastává, když už si tyto náznaky muž uvědomuje a své ženě dal jasně najevo, že nehodlá nad těmito náznaky přemýšlet a že mu má říct rovnou to, co má na srdci. Takže už při první situaci jasného náznaku začíná nervóznět i on a čeká až to bouchne buď na jedné nebo druhé straně. A znovu je to všechno zbytečné.
Tedy ženy, co chtějí lépe komunikovat s muži ať se převtělí do role hodného velitele a dávájí přímé dotazy, či rozkazy. Muž to překousne. Pro muže opačně, zapřemýšlejte někdy nad tím, co chcete říct a začněte větu třeba: Myslíš miláčku, že by bylo dobré...
22.06.2012
Někdy přemýšlím o tom, jestli vůbec jsou ženy schopné přijít na to, jak jednat s muži. A teď tím nemyslím to, že s nimi bravurně manipulují a ti si toho ani nevšimnou. A když všimnou, nastává proces popírání, svalování viny na muže, v krajních mezích i vytahování dávno vyřešených problémů a dělání je exemplárními případy.
Mám na mysli to, když žena chce po muži, aby něco udělal ale neřekne mu to. Nebo aby se choval nějakým způsobem. Žena mu to naznačí a chybně předpokládá, že ten náznak okamžitě pochopí. S údivem zjišťuje, že tomu tak není a udělá druhý naivní krok. Přitvrdí a naznačí víc.
V této situaci už začíná být žena malinko nervózní. Za prvé z toho, že muž nechápe její, pro ni naprosto jasné, náznaky. Za druhé, že vlasně vůbec nedělá tu věc, kterou už měl dávno udělat, protože mu to bylo naznačeno. Takto to může jít klidně do nekonečna a chudák žena potom vybuchne jako papiňák a osočí se na muže, který je vyděšený, protože absolutně nechápe, která bije.
Nechápe, že mu bylo naznačováno, poukazováno a to prý dokonce tak okatě, že by si toho všimnul každý, kdo jen okolo prochází.
Když potom příjde na vysvětlování, většinou jsou ženy zaskočeny otázkou typu: Proč mi to neřekneš rovnou? Většinou se dostaví odpověď: Nemůžu za to, že jseš natvrdlý jak balvan a nic nepochopíš.
Což je naprosto zbytečné. Přitom by stačilo jednoše říct: Mohl bys, prosím, vynést koš?
Místo: Sakra, ten koš je zase plný a začíná to tu smrdět, nemyslíš?
Chlapi totiž nemyslí. Nebo alespoň nechtějí myslet. Nejraději ze všeho nemyslí vůbec na nic. Popíjí pivko, přepínají kanály a mozkovou aktivitu mají utlumenou na minimum nutnou k udržení základních životních funkcí. A v tomto okamžiku musí nastat přímý rozkaz. Jinak, milé ženy, nemůžete očekávat nic jiného, než opakované nepochopení vašeho bravurného náznaku.
Jiná situace ovšem nastává, když už si tyto náznaky muž uvědomuje a své ženě dal jasně najevo, že nehodlá nad těmito náznaky přemýšlet a že mu má říct rovnou to, co má na srdci. Takže už při první situaci jasného náznaku začíná nervóznět i on a čeká až to bouchne buď na jedné nebo druhé straně. A znovu je to všechno zbytečné.
Tedy ženy, co chtějí lépe komunikovat s muži ať se převtělí do role hodného velitele a dávájí přímé dotazy, či rozkazy. Muž to překousne. Pro muže opačně, zapřemýšlejte někdy nad tím, co chcete říct a začněte větu třeba: Myslíš miláčku, že by bylo dobré...
| Tweet |
Příspěvky k článku
|
09.07.2012, 19:56 |
Myslíš miláčku, že by bylo dobré...no přesně takhle musím jednat s mou drahou polovičkou já.....poroučet mu,dávat přímé rozkazy,bych si nikdy nedovolila...to by teda nepřekousl! 
|
|
| 08.07.2012, 17:02 | |
|
To o čem píšeš je nevědomí. Takoví lidé, kteří se snaží ovládat druhé, se nevědomě snaží získat jejich energii. Je ovšem také pravda, že pouze nevědomého člověka je možné využívat. Čekat ale na to, až se druzí stanou vědomými, nemá smysl, to by ses nedočkala.. Jediný, kdo se může „probudit“, jsi totiž Ty (já vím, teď to zní asi velmi osobně, ale ono to nejde jinak podat) no a to dává smysl, a dokonce hlubší, než se v těch slovech na první pohled jeví.. Bojovat proti nevědomí druhých není zrovna moudré, výsledkem bývá akorát zatažení do boje, který nemá konce, protože odpor a boj proti nevědomí i vědomého člověka brzy stahuje s sebou, který se po čase stává opět nevědomým (mám vyzkoušeno). Vzdát se přítomnosti a přijmout, co se děje – a tím se vracím k tvé otázce – ovšem neznamená, že bychom nevědomým lidem měli dovolit, aby nás zneužívali. Pokud vyjádření našeho jasného „ne“ situaci nikterak nemění, je třeba okamžitě jednat. I kdyby to mělo znamenat v konečném důsledku to nepředstavitelné „odejít“. Je to o tom přijmout za sebe zodpovědnost, na 100%. To za nás nikdo neudělá. Nikdo si nezaslouží trpět. A pokud se zeptáš, zda jsem tohle zažila, tak odpovídám s předstihem :)ano, zažila jsem situace i okolnosti, o kterých píšeš. Dlouho jsem žila v jakémsi mlžném oparu a neuvědomovala jsem si, co že se to vůbec děje. Když mi to začalo docházet, a já jsem po období snažení se o jakousi nápravu či korigování usoudila, že to nikam nevede, rozhodla jsem se pro ten radikální krok, připravená doslova na všechno. Nebudu zabíhat do detailů, ale víš co? Jakmile jsem se rozhodla "odejít", s jasným vědomím proč to dělám a jakou to pro mě má cenu, šlo všechno poměrně hladce (ale netvrdím, že bylo jednoduché). Na základě osobní zkušenosti si dovolím ještě jednu malou poznámku, i když netvrdím, že má všeobecnou platnost: a to skutečnost, že věci až tak kupodivu nepomůže, že „okolí vidí“, že to co se děje není „uplně dobré“. Samozřejmě, teď nemám na mysli extrémy, kdy jde o život. Ale alespoň u mě to, že někdo třetí situaci dokázal zhodnotit (a vyhodnotit) dávno předtím, než jsem k tomu dospěla já sama, nemělo tu správnou váhu. Teprve až se mně rozednilo, měla jsem tu sílu jednat a učinit rozhodnutí. |
|
| 07.07.2012, 14:15 | |
Renemi, četla jsem diskusi. Nedá mi to abych se nezeptala, obecně: píšeš, že jsou tři cesty. Jednou z nich je přijetí. Ale to je přeci něco čemu se bráníme. Asi napíšeš, že se tomu brání ego. Co když někdo někoho ponižuje nebo přímo šikanuje? A ten druhý nemůže odejít? Třeba dítě, nebo manželka s malými dětmi, která nemá kam jít? Platí to i takhle obecně? Já si totiž myslím že když tolerujeme zlo tak vlastně to zlo posilujeme. Jako když tím říkáme, že zlo zlem není a agresor si pak dovolí přístě ještě víc a ne jen na nás, zkouší to jinde. Co s takovými lidmi? Jaké je ego těch, co šikanují a manipulují? Ti takové články a příspěvky nečtou. Mají přeci svou pravdu a ničí ostatní, a je jedno jestli naschvál nebo nevědomky. Jak s takovými lidmi vycházet? I cholerik může pěkně poničit psychiku rodiny. 
|
|
| 01.07.2012, 16:05 | |
|
karkulko, ano, zdá se, že jistým řešením je najít si partnera, kterého není - podle našich představ - potřeba předělávat :) Ale v reálu - nemyslím, že by to až tak jednoduché. Trošku mi to připomíná vztah v laboratoři - stacionární podmínky, dál vakuum, a absence proměnné, kterou je čas. Nic takového ale neexistuje - myslím, že ani Příroda takto nefunguje :) A víš co - mě by to takto ani nebavilo, je pro mě větší výzvou poznávat, sebe, jeho, nás dva, každý den se učit a prožívat, padat a zase vstávat a letět nahoru.. A ještě něco: přijde mi poněkud zvláštní, že spousta těch chytrých knih o mužích a ženách jaksi postrádá tu nejdůležitější - a ano, pro mnoho zúčastněných zatím neznámou Neznámou - lásku, která se ovšem rodí na jednom jediném místě v celém vesmíru, v nás samých.. Takže když se vrátím k tvému závěru: ano, je to snazší s partnerem, který naše ego provokuje co nejméně, a to prostě proto, že nám takový jaký je povětšinou vyhovuje, ale i u něj a s ním nás čekají zkoušky, ty už vyššího levelu - našeho srdce. Měj se krásně :) |
|
|
29.06.2012, 10:52 |
Renemi, četla jsem článek i komentáře a tvůj se mi moc líbí. Neřešit problémy, když je blbá nálada a blbá nálada je, když jsou problémy, to je asi pravda, ale kudy z toho ven? Já si myslím, že hromada autorů podobných knih dělí lidi na muže a ženy. Znám mužské, kteří uvažují hodně podobně jako my ženy, nebo jim aspoň náš styl myšlení není cizí. A zase i naopak, některé ženy si nezadají s chování zupáků, ve své podstatě. Není náhoda že muži umírají podle statistik dříve než ženy! Hůř zpracovávají stresy a neumějí to ventilovat s kamarády jako my ženy. A často naše nároky, i když jsou to maličkosti, nechápou. Teďka to tedy taky dělím na mužský a ženský svět, ale to jen proto, že vidím, co říkají statistiky. Co pár, to jiná komunikace, stačí dívat se okolo sebe. Občas zajdeme s kamarády do hospůdky a tipujeme u párů, jestli jsou manželé a když jo jak jsou spolu dlouho. Ale ne vždycky se to pozná, i lidi okolo padesátky mohou být k sobě velmi laskaví a chovat se zamilovaně. A je otázka - to jim to tak dlouho vydrželo nebo se před měsícem vzali? Těžko najít nějaký recept na to, jak vycházet s druhým tak aby nebe bylo bez mráčku. Řešením je asi najít takového partnera, který vyhovuje nám a kterému vyhovujeme my sami takoví jací jsme a nesnažit se druhého předělat k obrazu svému. 
|
|
| 25.06.2012, 21:52 | |
|
Milá kytičko, přemýšlela jsem, co ti na to napsat /a jestli se to sem vůbec hodí/, ale pokaždé mě to vrací k takovému obecnému postoji, jakoby šlo o jakoukoliv jinou životní situaci, i když slov mě napadá opravdu mnoho, přece jen, neznám ani tebe, ani tvého muže a něco takhle radit je víc než ošemetné.. Každopádně, zaměřím se jen na Tebe, protože ses zeptala :) Takže, máš, ostatně jako vždycky, tři možnosti: buď to/ho přijmout, nebo se pokusit o změnu anebo odejít. Vezmu to od konce – tahle varianta na tebe počká vždycky, takže tou se zabývat nebudu. Pokusit se o změnu je možné, ale je tu ALE: spíš ber v potaz fakt, že ty i tvůj muž jste komplikované systémy a jako každý systém se neustále vyvíjíte a měníte (je docela možné, že tvůj muž je takový v jádru od začátku, že je to součást jeho naturelu a jen cosi teď probudilo tuhle jeho část, která se čímsi puzená aktivně hlásí k projevu). Můžeš se pokusit to zjišťovat, ale je docela možné, že ani on sám to „neví“. Stejně jako ty, i on si prochází životem a učí se své lekce, které si kdysi naordinoval :) Navíc, systémy jako živé organismy, se chovají ohledně změn zvnějšku dosti svérázně – udělej radikální změnu a systém se obrátí proti tobě v pudu sebezáchovy, udělej nepatrnou změnu a možná se dočkáš nečekaných překvapení. Chápu, že ve dnech a nocích, které popisuješ, se experimentuje poměrně těžko, ale třeba tě něco napadne – nebo bude postupně napadat. Ty jsi ta, která si uvědomuje – a tak máš plné pole možností. V mezičase se můžeš zkusit dozvědět o vás dvou víc, než jsi dosud věděla. Na netu je spousta možností, jak si udělat i zdarma rozbor individuálního horoskopu, partnerský horoskop, numerologii a je řada knížek, jdoucích ještě hlouběji. Přece jen, když si přečteš, že on i ty máte ve vínku to a to, možná vás najednou uvidíš z jiné, nové perspektivy. A co víš, to můžeš přijmout - jako fakt. No a to se dostávám k té první variantě – přijetí, která je kupodivu ze všeho nejjednodušší, přestože se ti možná bude jevit jako nejtěžší či dokonce mnohdy zcela nepřijatelná. Z mé zkušenosti vím, že to tak je. A víš proč? Protože v této variantě nastupuje naplno do práce naše ego, které se láskou (a bezpodmínečné přijetí je láska sama) cítí ohrožené, a tuto snahu bude sabotovat všemi způsoby, bude si stěžovat, že takhle to přece nechtělo, že takto se mu to nelíbí, že chce prožívat jiné věci, že má právo na hezčí život, že chce jiného partnera, takového, který mu nebude způsobovat žádné potíže, a který mu dá po čem touží a který ho nezradí, v tom, že se změní a přestane mu dávat, co mu dával, ego ví, co vždycky chtělo a chce to furt, i kdyby to měla být „minulost“, která už se odehrála, protože tehdy to všecko bylo dobré a nic z toho, co se děje teď se nedělo… Ještě ohledně očekávání – po pravdě, je to pro ženskou opravdu krutý boj, alespoň soudím, podle sebe, protože naše ego ví přesně, jak by to všecko mělo vypadat, aby bylo spokojené a šťastné a neustále to tvrdošíjně (ale skrytě a nenápadně) očekává. Jenže - je to iluze a právě To čeká na Uvědomí – Tvoje, ne tvého ega, to to nepochopí nikdy, vždyť ono samotné je iluzí. Ale Ty bys to mohla prohlídnout. Pravda pravd je, že „očekávání se nikdy nenaplní“ a když tohle vstřebáš a oprostíš se od toho, máš cestu dál ve všech vztazích mnohem snazší. Ohledně toho přijímání existuje řada pomůcek, které by ti mohly ze začátku pomoct (ono to totiž není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá). Jde o to, že je potřeba, aby ses pokusila být co nejvíc přítomná, bdělá a teď a tady. Teď a tady je totiž mír a klid. Tento, přítomný okamžik, jak vidíš, zvládáš levou zadní, a vždycky ho zvládneš, jediné co nejde zvládnout nikdy – a ani by ses neměla o to pokoušet, jestli si chceš zachovat duševní zdraví – je zvládnout minulost a budoucnost. No, bylo by to asi ještě na dlouhé psaní, ale nechci to zas přehánět. Když budeš dál hledat odpovědi na své otázky, jistě se objeví, vnímej bedlivě vše co vidíš, slyšíš, co tě zaujme. Jo, a ještě jsem ti chtěla doporučit jednu knížku, pokud jsi ji nečetla - od Lynn Rassmusen „Jak žít s muži a nezbláznit se“. Je to právě jedna z mála ženských autorek, které prokoukly marnost snahy o nápravu vztahu „právě teď“, o komunikaci jako prostředku řešení problémů (zásadně nekomunikovat a nic neřešit, když je blbá nálada a blbá nálada je jenom tehdy, když je problém ), proč se zajímat hlavně o přítomnost a jak v ní žít a proč je to dobré, no a řadu dalších i dost radikálních postojů, jak to celé zvládnout, a to ve velmi pohodlném a příjemném duchu. Každopádně, já ti drží(m) moc palce a přeji hodně odvahy na tvé cestě životem, ať se máš dobře - a vznešeně. Nezapomínej, že Ty jsi pro sebe ten nejdůležitější člověk na světě! :) |
|
|
23.06.2012, 13:05 |
| Renemi, krásně se to čte! Poradíš, co dělat, když je můj partner prchlivý? Rozčílí ho politika, zprávy, sousedi, prostě všechno, takže i já nebo děti. To se pak ani jednomu z nás nepodaří udržet odstup a věcný tón, sklouzne to do hádky a je jedno čím to začlo a kdo začal. Jsem z toho smutná. Dříve byl optimista a takový veselý. Poslední dobou je na všechno naštvaný a já to beru hned na sebe. Hájím děti, i kvůli nim jsou hádky. Jasně mu něco řeknu, požádám ho o pomoc, ale ničeho se nedočkám a ještě je na mě protivný. Tak já nevím, kde dělám chybu. | |
| 23.06.2012, 12:41 | |
|
Moje zkušenost je, že s mužem je dobré jednat co nejvíc přímo, žádné okliky a náznaky, věcný a nenásilný tón řeči - pokud se tedy bavíme o běžném chodu věcí - když po něm třeba něco chci. Pravda, někdy ani to nefunguje, přece jen, každý máme jiné priority a na to se nesmí zapomínat. Mé priority nejsou o nic výš než jeho, naopak jsou si rovny. Pokud je muž aspoň trochu vnímavý (a to že je!), stačí v takové chvíli mírná, ale opravdu mírná naléhavost v hlase, tedy žádné nadávky, kritika ani užívání slov "nikdy, vždycky, pokaždé a už zase", ovšem kteroužto muž rozhodně zaznamená a (podle toho jak to já vidím) vyhodnotí jako jakési zatím neurčité, leč vážné varování před hrozící situací někdy v budoucnosti (a muži jsou víc zaměřeni do budoucnosti a proto tomu takto jaksi líp rozumí - můj skromný názor). Co mohu soudit z těch mnoha každodenních zážitků (a je skvělé, když i k běžným věcem máte postoj jako k jedinečnosti, která se už nikdy nebude opakovat), tato forma komunikace přímým směrem k němu (ne jaksi do prostoru okolo, byť desetkrát zopakovaná) přináší své jisté ovoce a vlastně pak i to vzájemné uspokojení, z toho, že si přece je rozumíme :) |
|
|
22.06.2012, 17:05 |
Neexistuje návod na muže. Každý je jiný. Můj první muž byl tak ukecaný že poslouchal jen sám sebe  Druhý toho moc nenamluví. A oba moc nerozumí ženské řeči, spoustu věcí si vyloží jinak. Mužský myslí opravdu jinak a je dobré když něco chceme mu to říct tak, aby tomu skutečně rozuměl. Jak se začíná slovem Nemyslíš, je to celé špatně. Pomáhají krátké věty  Funguje to stejně i u malých dětí 
|
|
| 22.06.2012, 17:01 | |
Ze začátku chlap poslouchá, aby zjistil, co a jak. Pak časem otupí. Vezměte si jak některé filmy si to berou vtipně na paškál - a je to tak! Pak přijde nová manželka, zase ji chvíli poslouchá a pak opět povolí protože je to pořád stejné. Já si myslím, že my ženy bysme měly víc mlčet, aby mužský měl o čem přemýšlet. Jak jim to všechno vykvokáme, ztratí zájem. 
|
|
| 22.06.2012, 16:16 | |
není to prostě jen tím, že na začátku chlap poslouchá vše,takže vše i chápe a později už neposlouchá a nechápe?? 
|
|
