Jsem sentimentální...

U romantických komedií brečím a nestydím se za to. Mám ráda smutné příběhy s dobrým koncem. Je to špatné být sentimentální?

Muži to rádi nemají a dospívající synové nevědí, jak se s máminými slzami vyrovnat. Když toho našeho kluka pozoruju, tak moc dobře vím, co se mu mele v hlavě: mám mámu obejmout,když brečí, nebo se mám zachovat jako táta a dělat, že se mě to netýká?

Papírové kapesníčky často nedám z ruky, v kabelce mám několik balení. Co kdyby… nikdy nevíte, čí příběh vás dostane na kolena, co vás dojme nebo rozlítostní. Umím se smát, směju se ráda, ale smutek mi sluší asi víc. Táta byl hodně veselý, ale maminka byla hodně citlivá, až přecitlivělá. Asi mám povahu po ní.

Kamarádky mi říkají, že do dnešní doby se slzy nepatří, tahle společnost chce ostré lokty a sebevědomí. Mají pravdu, ale já už asi jiná nebudu. Nemůžeme být všichni jako ty dravé štiky, navzájem bychom se požrali. Příroda nás takhle vybavila, každý jsme jiný.

Když jsem byla mladá a děti byly ještě u nás doma, u filmů jsem nebrečela. Nebyl čas a ani důvod. Dnes, kdy jsme zůstali s manželem sami, tak si často vzpomenu na syna i dceru, jaké to bylo, když byli malí. Vzpomínek je všude hodně. Bylo to nejkrásnější období mého života, když jsem je vodila do školky, pak do školy, připravovala jim k snídani sladké kakao a podepisovala žákovskou. V té době jsem o tom vůbec nepřemýšlela, byla jsem v jednom kole, život tak šel. Sentimentální nálada mě přepadne právě u té televize, když si vzpomenu na své mládí a na to, jaké to bylo, když jsem byla máma na plný úvazek. Manžel už si na to zvykl. Neptá se, nechá mě být, ví, že ty mé slzy a smutek za chvíli odezní.

Moc se mi líbí jeden citát. „Déšť je smutný, protože nám připomíná čas, kdy jsme byli rybami.“ Přesně to vystihuje lítost nad tím, že něco krásného je nenávratně pryč.

V práci mám na stole obrázek, a pod ním je napsáno: „Je to smutné, ale mládí musí jednou odejít. I když si je člověk zachová v srdci, žel přírodě, nezachová si je v kolenou.“ Namaloval mi to můj kolega, když šel do důchodu, a ten citát patří panu Werichovi. Na obrázku je nakreslená jeho chaloupka na Šumavě, kde jsme často trávívali společně s rodinami víkendy. Také na to ráda vzpomínám, a kdyby to šlo, hned bych to vrátila zpátky.

Co děláte proti smutku? Mám kamarádky, chodím pravidelně cvičit a miluju práci na zahrádce, s manželem si taky rozumím, ale ten smutek po dětech nic nenahradí.

Tweet