Trocha nostalgie nikoho nezabije

Ráda si kupuji nové věci, ale nerada se zbavuji těch starých. Vážou mě k nim krásné nebo naprosto ujeté vzpomínky, a tak si je schovávám. Je to taková kronika minulých let a dní...

Staré oblečení ze studentských let, popsané a zažloutlé sešity ze střední školy, staré jízdenky z vlaku, když jsme jely se spolužačkami v prvním roce na vysočce na pár dnů na hory...

Neumím s klidnou duší vyhodit bůhvíkolik let staré triko, protože když ho vezmu do ruky, okamžitě se mi vybaví moje první rande...Tehdy jsem si myslela, že to triko je okouzlující, což samozřejmě, viděno teď, mýma očima, nebyla pravda. Byl to sebeklam. Totéž platilo o prvním klukovi - i on vypadal na první pohled dobře. Jako to triko. Ovšem zatímco triko pustilo barvu hned po prvním vyprání, Honza ji přiznal až později. Neuměl se rozejít se svou holkou a myslel si, že když se zamiluje jinde, podaří se mu to snáz...

Klobouček po mé dceři mi připomíná naše společné chvíle na pískovišti a u vody, kde ji chránil před sluncem. Vzpomínám na chvíle, kdy jsem donekonečna plácala bábovičky nebo kdy jsme chtěli do kelímku od limonády chytit žabky, slunce mě pálilo do zad a já nevěřila, že to někdy skončí...

Staré sešity také nejsem s to vyhodit, a tak leží srovnané v krabici vzadu v garáži. Mám pocit, že jsem ve škole strávila zbytečně moc času, abych je popsala, a teď je mám s lehkým srdcem vyhodit? Dřív jsem sešity schovávala v naději, že je někdy budu potřebovat a mrknu do nich. To bylo bezprostředně po škole. Dnes vidím, že to byl naprostý nesmysl, ale říkám si: když už v té garáži leží tak dlouho, proč bych se jich měla zbavovat zrovna teď? Uvidíme příště...a tak to jde pořád dokola.

Z kamínků, které jsem posbírala na výletech, mám v bytě takové malé oltáříčky. Pár kamínků mi dala má dcera, když byla mrňavá, některé jsem vzala do ruky ve chvíli, kdy jsem byla šťastná a život mi připadal nekonečný...těžko se jich pak zbavovat, to je jako kdybych se zříkala chvil, kdy mi bylo dobře...

A tak mám v jednom šuplíku kamínky, staré jízdenky z vlaku, papírky popsané dcerou v době, kdy se učila psát, ale je tam i obal od žvýkačky, kterou mi dal před spoustou let nádhernej kluk, když jsme spolu čekali na autobus do Brna a dali se spolu do řeči...
Takže takový ten důkladný úklid v bytě, ať už je jarní nebo předvánoční, není o tom, že bych se zbavila nepotřebných krámů a blbin a získala v bytě místo. Je to o tom, že vzpomínám, rvu věci zpátky do přetékajících šuplíků a přihrádek a rezignovaně si říkámi: copak asi ještě k tomuhle haraburdí v budoucnu přibude?

Tweet