Jiná země, jiný mrav – v houbaření…
bibka
8. 9. 2007
Stačí jen v poslední době do lesa nakouknout a relaxační ticho,které lesu náleží, ruší různé výkřiky: „Mami, ten je krásný!“ „Jééé, já mám taky už druhou bedlu!“ „Já už mám plný koš, kam to mám dávat!“ nebo dokonce „Mě raní mrtvice – taková nádhera!“
Člověk je odjakživa tvor, který se prokazuje svými úspěchy. Je na ně patřičně hrdý a vnitřně pyšný Zvláště, pokud je obdivován a všemi chválen. Skromnost? Ta zde zrovna v žádném případě nepřichází v úvahu. Pokud se někomu něco podaří a sám z toho má radost, přejme mu to i my.
Tisk, televize i zdejší stránky se předhánějí v informovanosti o tom, co je v současnosti nejpopulárnější (kromě politických událostí). Je to houbaření, které má v tomto období doslova houbařské žně. Přímo astronomická čísla, oznamující počet posbíraných hub, jsou pro mnohé nevěřící až fascinující. Hříbky, klouzky, bedle, babky… jeden krásnější než druhý.
V této chvíli si možná žádný z houbařů neuvědomuje, jak je dobře, že je Čechem.
Proč? Hned vám to vysvětlím.
Snad právě proto, že jsou u nás lesy otevřeny všem bez omezení, patří obyvatelé naší republiky k nejnáruživějším houbařům ve světě.
A přitom houby rostou všude, v každém lese a dokonce po celém světě.
Přesto ale ne všude se stalo houbaření koníčkem a samotné houby jako specialita kuchyně nemá takovou oblibu jako je tomu u nás.
I když je v sousedním Rakousku houbaření oblíbené, platí zde pro sběr hub velmi přísné podmínky. Houby jsou zde považovány za důležitou součást ekosystému. Z lesa si nemůžete přinést takové množství hub, jako u nás, ale maximální množství je 2kg hub na osobu a den. Vlastník pozemku má právo zakázat sběr hub a dá to na vědomí prostřednictvím zprávy na tabuli.
Já vím, že namítnete: Jak poznám v lese bez váhy 2kg hub? To už záleží na každém houbaři, jak si to odhadne. Překročí-li bohužel houbař váhový limit, nečeká ho odměna s pochvalou, ale pokuta ve výši až 150 eur.
Houby jsou taky obchodním zbožím a pokud se sběru zúčastní skupina či hromadná výprava, může být pokuta i vyšší – 730 eur nebo dokonce i týdenní vězení.
V národním parku či rezervaci je dokonce sběr hub úplně zakázán.
Francouzští houbaři musí mít před vstupem do lesa souhlas majitelů lesa, kteří mohou určit dobu pro houbaření. Pokud se vám takové potvrzení podaří získat, dostanete zvláštní „ houbařský“ odznak, kterým se prokážete. Pokud byste se však chtěli tomuto vyřizování o povolení vyhnout a volili les státní či obecní, máte bohužel smůlu. I zde je nutné mít ke sběru francouzských hub povolení, tentokrát však od lesní správy, městského či obecního úřadu.
Počítejte také s omezeným limitem 5 kg, který nesmí být k prodeji.
Pokud by chtěl někdo chytrácky předpisy obejít a vstoupit do lesa, raději mu to ani nedoporučuji zkoušet. Pokuta až ve výši 3 000 eur (asi 90 000Kč) by ho jistě nepotěšila.
Snad proto Francouzi nechodí do lesa s takovým nadšením, ale opravdu jen výjimečně.
A jak je to ve Švýcarsku?
Každý kanton má pro sběr hub svá pravidla, která jsou – světe div se – Švýcary i dodržována.
Houby se sbírat mohou (limit na osobu je 2kg), ale jen v určitou dobu. Například kanton Bern i Silvaplaně má zákaz sběru hub pro prvních sedm dní v každém měsíci.
Důvod je všem jasný. Podhoubí se tak může vyvíjet a houby si od lidí aspoň chvilku „odpočinou“.
Ve Švýcarsku jsou houby v obchodech poměrně drahým zbožím. Houby čerstvé i sušené se však prodávají ve všech obchodech s lahůdkami.
Mohu z vlastní zkušenosti doložit, že jsem při turistické akci v této zemi narazila na čtyři přenádherné a vzrostlé pravé hřiby – byly jako malované. Moje radost a nadšení z nalezeného pokladu však brzy přešla, neboť byl právě onen zmiňovaný zákaz sbírání hub. Nikdo z přítomných mě regulérnost pravidel nedovolil porušit.
Možná se teď zeptáte: „A kdo to kontroluje? To sedí u každého vstupu do lesa kontrolující osoba? Nebo nasbírané množství musí před odchodem z lesa někdo zkontrolovat?“
Nad takovými otázkami by Švýcaři asi kroutili pochybovačně hlavami, neboť oni kontroly nepotřebují. Jsou natolik ukáznění, že pravidla respektují. Uvědomují si totiž, že jim jde o jejich les a jejich přírodu.
Polsko či Slovensko nelimituje, ani neomezuje. Zde se totiž s houbami obchoduje a mnohým se naskýtá i ta možnost zakoupit si houby přímo u lesních cest či u silnice.
Chorvatsko nás láká hlavně mořem. Přesto, kdo zavítá do vnitrozemí, naskýtá se mu i možnost neomezeného houbaření, ovšem ne ve chráněných oblastech. Zatímco u nás jásáme nad praváky, křemenáči nebo liškami, chorvatskou specialitou a vyhlášenou pochoutkou jsou lanýže. Představte si, že k vyhledávání lanýžů mají dokonce speciálně vycvičené psy, neboť pokud to nevíte, lanýže rostou pod zemí.
A co v zemích, daleko za mořem – v zámoří?
Pro USA nebo pro Kanadu nejsou praváci nebo suchohřiby něčím neznámým, ale raději než do lesa si je zajdou koupit do supermarketu.
Tak vidíte, jak zněl nadpis – jiná země, jiný mrav – týká se i houbaření. Houby, kam se podíváš a přesto ne všude je k houbaření stejný přístup.Pokud vás však přepadne v cizině „houbařský absťák“, zjistěte si nejprve, jaké zákony platí pro danou zem.
Závěrem ještě jednu historku. Kamarádka mé dcery se provdala do Holandska. Před domem, kde bydlí, je krásný parčík, plný zeleně. Den co den si chodí do parku se svým synem hrát, tak jako to dělají i maminky u nás. Na tom není nic zvláštního, kdyby ale jednoho dne neobjevila v trávě několik krásných hub a dokonce praváků. Jelikož i v této zemi jsou dána ona krutá „pravidla houbařského sportování“, utrhnout je nemohla a ani si to nedovolila. Sledovala však jejich růst každým dnem, ale touha je získat byla tak veliká, že nakonec neodolala. Jelikož ve dne nemohla svůj plán uskutečnit, šla na houby v noci. Jak později povídala, byla v ní malá dušička. Ne proto, že by se bála tmy, ale uvědomovala si, že dělá něco, co je v této zemi zakázaného. I když se jednalo jen o pouhý sběr hub.
Z toho plyne poučení pro většinu z nás. Při houbaření, které je u nás národním sportem, je radost být Čechem. Aspoň v porovnání s ostatními zeměmi, které jsem zde uvedla. Co říkáte?
8. 9. 2007
Stačí jen v poslední době do lesa nakouknout a relaxační ticho,které lesu náleží, ruší různé výkřiky: „Mami, ten je krásný!“ „Jééé, já mám taky už druhou bedlu!“ „Já už mám plný koš, kam to mám dávat!“ nebo dokonce „Mě raní mrtvice – taková nádhera!“Člověk je odjakživa tvor, který se prokazuje svými úspěchy. Je na ně patřičně hrdý a vnitřně pyšný Zvláště, pokud je obdivován a všemi chválen. Skromnost? Ta zde zrovna v žádném případě nepřichází v úvahu. Pokud se někomu něco podaří a sám z toho má radost, přejme mu to i my.
Tisk, televize i zdejší stránky se předhánějí v informovanosti o tom, co je v současnosti nejpopulárnější (kromě politických událostí). Je to houbaření, které má v tomto období doslova houbařské žně. Přímo astronomická čísla, oznamující počet posbíraných hub, jsou pro mnohé nevěřící až fascinující. Hříbky, klouzky, bedle, babky… jeden krásnější než druhý.
V této chvíli si možná žádný z houbařů neuvědomuje, jak je dobře, že je Čechem.
Proč? Hned vám to vysvětlím.
Snad právě proto, že jsou u nás lesy otevřeny všem bez omezení, patří obyvatelé naší republiky k nejnáruživějším houbařům ve světě.
A přitom houby rostou všude, v každém lese a dokonce po celém světě.
Přesto ale ne všude se stalo houbaření koníčkem a samotné houby jako specialita kuchyně nemá takovou oblibu jako je tomu u nás.
I když je v sousedním Rakousku houbaření oblíbené, platí zde pro sběr hub velmi přísné podmínky. Houby jsou zde považovány za důležitou součást ekosystému. Z lesa si nemůžete přinést takové množství hub, jako u nás, ale maximální množství je 2kg hub na osobu a den. Vlastník pozemku má právo zakázat sběr hub a dá to na vědomí prostřednictvím zprávy na tabuli.
Já vím, že namítnete: Jak poznám v lese bez váhy 2kg hub? To už záleží na každém houbaři, jak si to odhadne. Překročí-li bohužel houbař váhový limit, nečeká ho odměna s pochvalou, ale pokuta ve výši až 150 eur.
Houby jsou taky obchodním zbožím a pokud se sběru zúčastní skupina či hromadná výprava, může být pokuta i vyšší – 730 eur nebo dokonce i týdenní vězení.
V národním parku či rezervaci je dokonce sběr hub úplně zakázán.
Francouzští houbaři musí mít před vstupem do lesa souhlas majitelů lesa, kteří mohou určit dobu pro houbaření. Pokud se vám takové potvrzení podaří získat, dostanete zvláštní „ houbařský“ odznak, kterým se prokážete. Pokud byste se však chtěli tomuto vyřizování o povolení vyhnout a volili les státní či obecní, máte bohužel smůlu. I zde je nutné mít ke sběru francouzských hub povolení, tentokrát však od lesní správy, městského či obecního úřadu.
Počítejte také s omezeným limitem 5 kg, který nesmí být k prodeji.
Pokud by chtěl někdo chytrácky předpisy obejít a vstoupit do lesa, raději mu to ani nedoporučuji zkoušet. Pokuta až ve výši 3 000 eur (asi 90 000Kč) by ho jistě nepotěšila.
Snad proto Francouzi nechodí do lesa s takovým nadšením, ale opravdu jen výjimečně.
A jak je to ve Švýcarsku?
Každý kanton má pro sběr hub svá pravidla, která jsou – světe div se – Švýcary i dodržována.
Houby se sbírat mohou (limit na osobu je 2kg), ale jen v určitou dobu. Například kanton Bern i Silvaplaně má zákaz sběru hub pro prvních sedm dní v každém měsíci.
Důvod je všem jasný. Podhoubí se tak může vyvíjet a houby si od lidí aspoň chvilku „odpočinou“.
Ve Švýcarsku jsou houby v obchodech poměrně drahým zbožím. Houby čerstvé i sušené se však prodávají ve všech obchodech s lahůdkami.
Mohu z vlastní zkušenosti doložit, že jsem při turistické akci v této zemi narazila na čtyři přenádherné a vzrostlé pravé hřiby – byly jako malované. Moje radost a nadšení z nalezeného pokladu však brzy přešla, neboť byl právě onen zmiňovaný zákaz sbírání hub. Nikdo z přítomných mě regulérnost pravidel nedovolil porušit.
Možná se teď zeptáte: „A kdo to kontroluje? To sedí u každého vstupu do lesa kontrolující osoba? Nebo nasbírané množství musí před odchodem z lesa někdo zkontrolovat?“
Nad takovými otázkami by Švýcaři asi kroutili pochybovačně hlavami, neboť oni kontroly nepotřebují. Jsou natolik ukáznění, že pravidla respektují. Uvědomují si totiž, že jim jde o jejich les a jejich přírodu.
Polsko či Slovensko nelimituje, ani neomezuje. Zde se totiž s houbami obchoduje a mnohým se naskýtá i ta možnost zakoupit si houby přímo u lesních cest či u silnice.
Chorvatsko nás láká hlavně mořem. Přesto, kdo zavítá do vnitrozemí, naskýtá se mu i možnost neomezeného houbaření, ovšem ne ve chráněných oblastech. Zatímco u nás jásáme nad praváky, křemenáči nebo liškami, chorvatskou specialitou a vyhlášenou pochoutkou jsou lanýže. Představte si, že k vyhledávání lanýžů mají dokonce speciálně vycvičené psy, neboť pokud to nevíte, lanýže rostou pod zemí.
A co v zemích, daleko za mořem – v zámoří?
Pro USA nebo pro Kanadu nejsou praváci nebo suchohřiby něčím neznámým, ale raději než do lesa si je zajdou koupit do supermarketu.
Tak vidíte, jak zněl nadpis – jiná země, jiný mrav – týká se i houbaření. Houby, kam se podíváš a přesto ne všude je k houbaření stejný přístup.Pokud vás však přepadne v cizině „houbařský absťák“, zjistěte si nejprve, jaké zákony platí pro danou zem.
Závěrem ještě jednu historku. Kamarádka mé dcery se provdala do Holandska. Před domem, kde bydlí, je krásný parčík, plný zeleně. Den co den si chodí do parku se svým synem hrát, tak jako to dělají i maminky u nás. Na tom není nic zvláštního, kdyby ale jednoho dne neobjevila v trávě několik krásných hub a dokonce praváků. Jelikož i v této zemi jsou dána ona krutá „pravidla houbařského sportování“, utrhnout je nemohla a ani si to nedovolila. Sledovala však jejich růst každým dnem, ale touha je získat byla tak veliká, že nakonec neodolala. Jelikož ve dne nemohla svůj plán uskutečnit, šla na houby v noci. Jak později povídala, byla v ní malá dušička. Ne proto, že by se bála tmy, ale uvědomovala si, že dělá něco, co je v této zemi zakázaného. I když se jednalo jen o pouhý sběr hub.
Z toho plyne poučení pro většinu z nás. Při houbaření, které je u nás národním sportem, je radost být Čechem. Aspoň v porovnání s ostatními zeměmi, které jsem zde uvedla. Co říkáte?
| Tweet |
