Sběratelství
salare
24. 2. 2007
Nejšťastnější člověk na světě je sběratel.
Johann Wolfgang von Goethe
Už odmalička jsem projevovala touhu shromažďovat si hezké věci. Líbily se mi pohlednice psů, obrázky ze sýrů, z krabiček od sirek, pivní tácky a etikety, ubrousky, kalendáříky. Minuly mě snad jen známky a odznaky, to mi přišlo spíš klučičí.
O jednom svém koníčku vám napíšu víc. Na ZŠ jsme s kluky lítali po městě po parkovištích a loudili od západních Němců prázdné plechovky od limonád a piva. Měla jsem cedulku v němčině, kde jsem měla napsaný text s prosbou o příspěvek do mé sbírky. Tu cedulku mi kluci záviděli, teď jsme na to na srazu základky po 20 letech zavzpomínali.
Plechovky jsem měla pěkně jako pyramidu na knihovničce, stály tam léta, radost s utíráním prachu ani nesvěřuji.
“Blechdosen“ se daly sehnat i ve východním Německu u Berlína, na parkovištích blízko tranzitu do Západního Berlína. Kolik košů já vybrala s radostí z úlovku! Někdy se až divím, jaké pochopení pro mou košovou zálibu v nevoňavém materiálu rodiče měli. Naše auto tyto skvosty hrdě odvezlo do Čech, kde proběhla deratizace.
Časem jsem se více věnovala už jen těm kapesním kalendáříkům, ale přidávaly se i nové věci – vizitky firem, telefonní karty, svatební a maturitní oznámení. Nikdy jsem své sbírky nevyhodila, vždycky jsem našla někoho, kdo sbíral také, a své věci jsem darovala dál.
Dělám to dodnes – shromažďuji ubrousky, v kavárnách kradu cukříky, ukecávám známé o hrnečky či propisky s reklamou – a pak ty věci posílám dál, za předměty nic nechci, umím si představit pocit vášnivého sběratele, který se tetelí nad novým pokladem, jenž mu právě přisvištěl v balíčku z Chebu.
Nesbírám tedy vlastně už nic, jen kolem květinářství chodím rychleji, občas ale stejně neodolám a zase si nějakého pichláče koupím. Moji kaktusáčci jsou mou radostí.
Na fotkách nejsou všichni, mám jich kolem 70. A i moje Málinka ví, že se smí na ně jen koukat!
A teď vy, pochlubte se!
24. 2. 2007
Nejšťastnější člověk na světě je sběratel. Johann Wolfgang von Goethe
Už odmalička jsem projevovala touhu shromažďovat si hezké věci. Líbily se mi pohlednice psů, obrázky ze sýrů, z krabiček od sirek, pivní tácky a etikety, ubrousky, kalendáříky. Minuly mě snad jen známky a odznaky, to mi přišlo spíš klučičí.
O jednom svém koníčku vám napíšu víc. Na ZŠ jsme s kluky lítali po městě po parkovištích a loudili od západních Němců prázdné plechovky od limonád a piva. Měla jsem cedulku v němčině, kde jsem měla napsaný text s prosbou o příspěvek do mé sbírky. Tu cedulku mi kluci záviděli, teď jsme na to na srazu základky po 20 letech zavzpomínali.
Plechovky jsem měla pěkně jako pyramidu na knihovničce, stály tam léta, radost s utíráním prachu ani nesvěřuji.
“Blechdosen“ se daly sehnat i ve východním Německu u Berlína, na parkovištích blízko tranzitu do Západního Berlína. Kolik košů já vybrala s radostí z úlovku! Někdy se až divím, jaké pochopení pro mou košovou zálibu v nevoňavém materiálu rodiče měli. Naše auto tyto skvosty hrdě odvezlo do Čech, kde proběhla deratizace.
Časem jsem se více věnovala už jen těm kapesním kalendáříkům, ale přidávaly se i nové věci – vizitky firem, telefonní karty, svatební a maturitní oznámení. Nikdy jsem své sbírky nevyhodila, vždycky jsem našla někoho, kdo sbíral také, a své věci jsem darovala dál.
Dělám to dodnes – shromažďuji ubrousky, v kavárnách kradu cukříky, ukecávám známé o hrnečky či propisky s reklamou – a pak ty věci posílám dál, za předměty nic nechci, umím si představit pocit vášnivého sběratele, který se tetelí nad novým pokladem, jenž mu právě přisvištěl v balíčku z Chebu.
Nesbírám tedy vlastně už nic, jen kolem květinářství chodím rychleji, občas ale stejně neodolám a zase si nějakého pichláče koupím. Moji kaktusáčci jsou mou radostí.
Na fotkách nejsou všichni, mám jich kolem 70. A i moje Málinka ví, že se smí na ně jen koukat!
A teď vy, pochlubte se!
| Tweet |
