Výchova dítěte: je lepší despotická nebo liberální?
HH
16. 12. 2015
Před pár dny jsem vyslechla debatu o výchově dětí. Nestihla jsem ji od začátku, vysílání už nějakou dobu běželo. Nepostřehla jsem ani jméno psycholožky, nicméně si dovolím sem dát pár postřehů.
Celé se to neslo v duchu Jak vychovávat dítě a výhody a nevýhody liberální a naopak přísné výchovy. Tedy zda neponecháváme nyní dětem až příliš velký prostor, umocněný tím, že knihy, které o výchově vycházejí, jsou natolik protichůdné, že to rodičům nijak neusnadňují.
Protože každý, kdo chvíli hledá, najde „to své“.
Vychovávat z dětí „silné osobnosti“ může být často k neprospěchu věci. Dítě potřebuje určité mantinely a hranice, aby se cítilo bezpečně a rozumělo pravidlům hry (výchovy). Mám před očima asi tři rodiny, kde se dětem ustupuje za každou cenu a ve všem, aby se nepotlačovala jejich integrita, jejich osobnost a individualita. Zatím jsou hodně malé, ale co až přijdou do školy? Dříve nebo později narazí na zcela jiný přístup výchovy, než na jaký jsou zvyklí, takzvaně „narazí“ – a co bude dál? Tady podle mého hodně záleží na jejich osobnosti, jak se tomu postaví a co si z toho vezmou.
Na druhou stranu, výchova přísná až despotická, tak, jak ji často vidíme ve starých filmech pro pamětníky, je snad ještě horší extrém. Co dítě, to jiný „materiál“, nelze proto paušálně uplatňovat nějaké osvědčené vzorce chování s tím, že to platí na každé děcko bez rozdílu.
Vždyť i tam, kde jsou v rodině více než dvě děti, se rodiče v drtivé většině shodnou na tom, že každý z potomků je jiný a tomu se obvykle přizpůsobí i přístup rodičů.
Těžko nutit staršího, sedmiletého brášku, který leží v knihách nebo u tabletu a sport mu nic neříká, aby se přizpůsobil tomu mladšímu, hyperaktivnímu, a měl stejný biorytmus a priority.
Nikdo vám žádný zaručený a osvědčený návod nedá. Na mateřství je krásné to, že v těhotenství se na dítě těšíte, toužíte po tom držet miminko v náruči a sdílet s ním svůj život. V době, kdy děcko plánujete nebo už čekáte, příliš neřešíte, jak naložíte s jeho výchovou v době pubertálních výkyvů, vaše pozornost se logicky zaměří na to, co vás v nejbližším horizontu čeká, a to je vypiplání mrněte v batole. Nad tím, co bude za 10 let, obvykle v každodenním shonu mávnete rukou. Proč to teď řešit?
Jenže ono to není tak jednoduché. Často už v útlém dětství zaděláváme na závažné výchovné chyby, které pak už nepůjdou odstranit. Představa, že si s dítětem, až bude větší, promluvíme, bývá nereálná. Pokud si nás neváží už odmala a nejsme pro něj přirozenou autoritou, těžko to napravit v „telecích letech“.
Najít ten správný poměr mezi přirozenou autoritou a milujícím rodičem, který ve snaze dopřát dítěti do nejlepší je často až nekriticky benevolentní, není vůbec jednoduché. Ono kdyby taky bylo, tak by možná rodičovství ztratilo své kouzlo.
zdroj foto:
http://www.publicdomainpictures.net/view-image.php?image=115844&picture=pradelna-dite
16. 12. 2015
Před pár dny jsem vyslechla debatu o výchově dětí. Nestihla jsem ji od začátku, vysílání už nějakou dobu běželo. Nepostřehla jsem ani jméno psycholožky, nicméně si dovolím sem dát pár postřehů.Celé se to neslo v duchu Jak vychovávat dítě a výhody a nevýhody liberální a naopak přísné výchovy. Tedy zda neponecháváme nyní dětem až příliš velký prostor, umocněný tím, že knihy, které o výchově vycházejí, jsou natolik protichůdné, že to rodičům nijak neusnadňují.
Protože každý, kdo chvíli hledá, najde „to své“.
Vychovávat z dětí „silné osobnosti“ může být často k neprospěchu věci. Dítě potřebuje určité mantinely a hranice, aby se cítilo bezpečně a rozumělo pravidlům hry (výchovy). Mám před očima asi tři rodiny, kde se dětem ustupuje za každou cenu a ve všem, aby se nepotlačovala jejich integrita, jejich osobnost a individualita. Zatím jsou hodně malé, ale co až přijdou do školy? Dříve nebo později narazí na zcela jiný přístup výchovy, než na jaký jsou zvyklí, takzvaně „narazí“ – a co bude dál? Tady podle mého hodně záleží na jejich osobnosti, jak se tomu postaví a co si z toho vezmou.
Na druhou stranu, výchova přísná až despotická, tak, jak ji často vidíme ve starých filmech pro pamětníky, je snad ještě horší extrém. Co dítě, to jiný „materiál“, nelze proto paušálně uplatňovat nějaké osvědčené vzorce chování s tím, že to platí na každé děcko bez rozdílu.
Vždyť i tam, kde jsou v rodině více než dvě děti, se rodiče v drtivé většině shodnou na tom, že každý z potomků je jiný a tomu se obvykle přizpůsobí i přístup rodičů.
Těžko nutit staršího, sedmiletého brášku, který leží v knihách nebo u tabletu a sport mu nic neříká, aby se přizpůsobil tomu mladšímu, hyperaktivnímu, a měl stejný biorytmus a priority.
Nikdo vám žádný zaručený a osvědčený návod nedá. Na mateřství je krásné to, že v těhotenství se na dítě těšíte, toužíte po tom držet miminko v náruči a sdílet s ním svůj život. V době, kdy děcko plánujete nebo už čekáte, příliš neřešíte, jak naložíte s jeho výchovou v době pubertálních výkyvů, vaše pozornost se logicky zaměří na to, co vás v nejbližším horizontu čeká, a to je vypiplání mrněte v batole. Nad tím, co bude za 10 let, obvykle v každodenním shonu mávnete rukou. Proč to teď řešit?
Jenže ono to není tak jednoduché. Často už v útlém dětství zaděláváme na závažné výchovné chyby, které pak už nepůjdou odstranit. Představa, že si s dítětem, až bude větší, promluvíme, bývá nereálná. Pokud si nás neváží už odmala a nejsme pro něj přirozenou autoritou, těžko to napravit v „telecích letech“.
Najít ten správný poměr mezi přirozenou autoritou a milujícím rodičem, který ve snaze dopřát dítěti do nejlepší je často až nekriticky benevolentní, není vůbec jednoduché. Ono kdyby taky bylo, tak by možná rodičovství ztratilo své kouzlo.
zdroj foto:
http://www.publicdomainpictures.net/view-image.php?image=115844&picture=pradelna-dite
| Tweet |
