Svět slov

Vyhledávání

Moudrosti do hrsti

Když se ti někdy zdá, že je život příliš těžký, zkus trochu napodobit klauna, kterému sice srdce pláče, ale který přece se smíchem hraje na housle pro jedno dítě, aby se vyléčil ze slz svého srdce.
(Phil Bosmans)

Touhy

Táňa Keleová Vasilková
22. 3. 2016
TouhyPotkali se v Piešťanech. Máma tam byla na léčení a ona za ní přijela na víkend. Byl duben, sluníčko už docela hřálo, parky kolem lázeňských domů byly zelené a celé rozkvetlé. Máma
byla zrovna na nějaké proceduře a ona ji čekala před Patrií na lavičce s knihou na klíně a s tváří nastavenou slunci. Bylo ještě brzy ráno, ale všude už panoval čilý ruch, pacienti se přemisťovali z jedné procedury na druhou, postávali ve skupinkách před léčebnou, pokuřovali, povídali si. Nebyla za mámou v lázních poprvé, ale pořád si nezvykla na mladé lidi na vozíčkách, s berlemi nebo jinak postižené. Připadalo jí to nespravedlivé. Kruté. A nepochopitelné. Při pohledu na ně ji přestávala trápit kila navíc či velký zadek. Ucítila na tváři stín. Když otevřela oči, střetla se se zeleným pohledem neznámého mladého muže, který si ji bezostyšně prohlížel. „Ahoj! My se ještě neznáme,“ spustil. „Jsi tu nová?“
„Nejsem pacientka.“ „Můžu si přisednout?“ Lavičky jsou pro všechny, chtěla poznamenat, ale to už seděl vedle ní. „Na koho čekáš?“ „Na mámu.“ „Já jsem Juraj.“ Napřáhl k ní ruku, musela ji přijmout. „Lucie.“ „Krásné jméno.“ Zmlkli. Nenápadně si ho prohlížela. Vypadal úplně zdravý. Vysoký, štíhlý, obličej s výraznými lícními kostmi, ostrý nos, hranatá brada s důlkem uprostřed. Zdravý a hezký. Zmocňoval se jí neklid, zatoužila, aby už máma přišla a vysvobodila ji od tohohle chlapa, jehož blízkost ji znervózňovala… „Často sem za mámou jezdíš?“ „Ani ne.“ „Myslel jsem si to. Protože jinak bych si tě už určitě
všimnul.“ Opět ticho. Přemýšlela, na co by se ho asi tak zeptala, ale nic ji nenapadalo.
„Hele, nechtěla by sis jít večer zatancovat? Jdeme celá parta.“ Dočista ji tím vyvedl z míry. „Zatancovat?“ opáčila nevěřícně. „Vy můžete chodit tančit?“ „Nemůžeme,“ zasmál se. „Ale nikoho se neptáme a chodíme. Říkáme tomu léčba pohybem. Ráno se pak sice hůř vstává,
ale stojí to za to.“ „Když já nevím…,“ znejistěla. „Cože? Snad se nebojíš mámy?“ „Ne, to ne.“ Jo, bojím. Máma zařídila, že mohla spát u ní na pokoji. Pacientka, která s ní bydlela, odjela na víkend domů. „Tak kde je problém?“ zavrtěl nechápavě hlavou. „V osm před léčebnou. Když nepřijdeš, najdu si tě.“ Usmál se na ni tak, až se jí rozbušilo srdce. Najednou netoužila po ničem jiném než moct protančit noc v jeho objetí… „Tak jo,“ vyhrkla. „Přijdu.“
„Fajn,“ zaradoval se. „Počkám na tebe. Teď už ale musím, v devět mám perličkovou lázeň. Vzal bych tě s sebou, ale nejde to,“ mrkl na ni a byl pryč. Zmizel stejně rychle, jako se objevil. Chvíli si nebyla úplně jistá, jestli se jí to jen nezdálo. „Co se tak hloupě culíš?“ vytrhl ji po chvilce ze snění mámin hlas. „Právě jsem dostala pozvání na večer,“ uklouzlo jí. Chtěla se pochlubit, podělit se o svou radost. „Jaké pozvání?“ zpozorněla máma.
„Od jednoho kluka. Jmenuje se Juraj. Prý jdou celá parta večer tancovat a pozval mě, ať jdu s nimi.“ „Doufám, žes to odmítla.“
„Proč? Večer stejně nemáme žádný program. Býváš po procedurách unavená. Myslela jsem, že ti nebude vadit, když půjdu.“
„Přece ho vůbec neznáš! Víš, jaké jsou tu všelijaké typy? A jak si tu krátí čas?“
„Nevím.“ Nic mi neříkej, mami! Nekaz mi radost!

Ukázka z románu Touhy od Táni Keleové Vasilkové, který vyšel právě nyní v nakladatelství Noxi


          
Zaujal vás tento článek a chcete jej doporučit?
Vzkaz:
  + odkaz na článek
na
e-mail:
 
 
Máte-li potíže s přihlašováním...
Zapomněl(a) jsem heslo, ale mám ověřenou e-mailovou adresu...

Pro kůži

RSS
RSS
Venušanka v číslech:
• 5 755 dnů v provozu
• 4 930 článků
• 1 512 soutěží


Copyright © Venušanka od roku 2006 – magazín pro ženy, všechna práva vyhrazena



Dnes je 07.12.2021 a svátek má Ambrož