Příchuť nevšedních zážitků – XXVI. – Cesta
Petra Trojanová
3. 4. 2013
Otáčel jsem jednu stránku za druhou a po chvíli byl přinucen připustit teplou vodu. Mé počínání mě stále netěšilo. Nudil jsem se, ten pocit jsem nenáviděl. Chvíli jsem se potápěl, ale nepomohlo to. A tak jsem se chvatně přemístil ke svému nejlepšímu příteli, který zná na všechno odpověď.
Opět jsem zadával hesla do vyhledávače a přemýšlel nad tím, jak by to šlo udělat. A pak jsem na to přišel. Vytipoval jsem si čtyři země, kde by mě to mohlo bavit a vyhledal o nich potřebné informace. Pak si vzal čtyři papíry a každý nadepsal příslušným názvem. Do jednoho sloupce jsem umístil plus a do druhého mínus. Stejný postup jsem zvolil i u ostatních zemí. Následně jsem vyloučil ty, jež byly nejméně slibné. K vybraným jsem vyhledal kontakty a napsal na potřebná místa. Přeci jen jsem nechtěl mít problémy s doklady.
Po tomto činu jsem se trošku uklidnil. Měl jsem pocit, že se něco děje, i když ve skutečnosti se nedělo vůbec nic. Vše probíhalo v jakési nehybné tichosti. Byla to poklidná hra na piano, kdy jsem já jako posluchač čekal na vzrušení, které mnou proletí, když se z pianistovy hry stane drama.
Byl jsem až překvapen rychlostí odpovědi. Podmínky odpovídaly informacím na webu, v mé cestě mi nebránilo prakticky nic, tak jsem si sepsal, co je potřeba zařídit.
Ještě téhož dne jsem kontaktoval organizaci v zemi, kam jsem se chystal, opět rychlá a bezproblémová komunikace. Všechno šlo podle plánu. Datum příjezdu bylo fixní, což mi vlastně svým způsobem vyhovovalo, aspoň nebudu vymýšlet žádné další možnosti.
Vzal jsem si tužku a papír a začal psát o své nové cestě, byla to vlastně taková malá přípravná řeč pro Ditu, a i když jsem se snažil vážit slova, věděl jsem, že mě plynule zařadí mezi nadějné a stejně zatracené bytosti v jejím životě.
V osobních otázkách jsem nebyl dobrým řečníkem. Pokaždé, když mě někdo nečekaně zasypal otázkami tohoto typu, přestal jsem mluvit. Neuměl jsem to správně pojmenovat, a i když jsem se snažil najít správnou cestu, nikdy to nevyšlo, a tak jsem to po čase vzdal a tyto otázky nechal otevřené. Výsledek byl vždy lepší, než když jsem se snažil.
A pak jsem tu cestu jednou našel. Neměl jsem totiž na vybranou, celá záležitost se týkala jedné mé aférky, kterou bych nejradši zametl pod koberec. Situace, ze které se nedalo uniknout. Tenkrát jsem dlouho do noci seděl na židli a díval se do tmy, a právě tehdy mě to napadlo, prostě si to napíšu. A od té doby jsem se to snažil dělat vždycky. V konverzaci jsem pak mnohem snáz hledal slova a lépe jsem dokázal uchopit jednotlivé výrazy. Prostě jsem k tomu přistupoval jako k prezentaci do práce. Štěstí přeje připraveným.
Pak jsem se oblékl a vydal se do ulic. Pořád mě trápilo pomyšlení na nový byt, do kterého jsem se chystal nastěhovat. Teď už bylo vcelku jisté, že já se do toho bytu nenastěhuju a jen díky její důvěře nemám podepsané všechny dokumenty. Další háček byl v tom, že jsem teď žil jako samotář a najít ze dne na den nějakého jiného nájemníka, bylo naprosto nereálné.
Po této úvaze jsem naznal, že v tomto boji nemohu vyhrát. Mé sepsané argumenty mi přišly ploché. Ale stejně jsem se rozhodl, že řeknu pravdu, zastával jsem názor, že právě takhle je to správně.
A tak jsem sebral odvahu a zavolal jí. Měl jsem štěstí, na dnešní večer neměla žádný plán, a tak jsem ji pozval na kávu. Její radostný hlas mi naznačoval, že moje sdělení pro ni nebude příjemné. Do naší schůzky mi zbývaly dvě hodiny, a tak jsem se opět vydal do své oblíbené kavárny, kde mají vždy k dispozici noviny. Objednal jsem si presso s mlékem a dal se do čtení. Čas se vlekl. Zase to čekání, už jsem to chtěl mít za sebou a zabouchnout dveře. Jenže za hloupost se platí a tohle byla moje daň.
Snažil jsem se pročítat jednotlivé články, ale žádný jsem ve skutečnosti nedočetl. Do mysli se mi pořád nabourávaly myšlenky týkající se Dity. Když konečně nadešel čas, zaplatil jsem a vydal se na cestu. Uvnitř jsem střídal barvy.
Změna místa mi v tuto chvíli nepomohla, ale i přesto jsem si v novém útulném prostoru sundal kabát a posadil se k zarezervovanému stolu. Když jsem ji spatřil ve dveřích, na chvíli jsem zaváhal, jestli nedělám chybu. Byla opravdu úchvatná, rozčepýřené vlasy, narůžovělé tváře od větru a ty pronikavé oči, málokdo asi dokázal takové ženě odolat.
Nejprve jsme si objednali. Bylo zřejmé, že ani jeden z nás se nehodlá bavit o povídce: Dívka a strom. A tak jsem začal se svým příběhem přesně tak, jak jsem si to připravil. Byl jsem dost překvapený její reakcí, protože s tou jsem opravdu nepočítal.
„To jsem ráda, že to takhle dopadlo, já jsem Vám totiž chtěla říct, že jsem si to s tím pronájmem rozmyslela. Domluvili jsme se, že to spolu ještě zkusíme.“
Myslím, že celá kavárna musela slyšet, jak mi spadl kámen ze srdce. Znamenalo to, že s mým „novým“ bytem nebude problém. Co víc si člověk může přát.
„To nám to oběma vlastně všechno krásně vyšlo.“
„No, docela dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak Vám to řeknu, přeci jen už jsme si něco slíbili.“
„Měl jsem stejný problém. A nedáme si po té kávě sklenku vína.“
„Na nové začátky?“
„Na nové začátky.“
Bavili jsme se a se smíchem přivolali nový den. Domů jsem dorazil za svítání. Teď už jsem s klidným srdcem mohl otevřít novou kapitolu svého života.
www.trojanovapetra.webnode.cz
šálek kávy od Petr Kratochvil
3. 4. 2013
Otáčel jsem jednu stránku za druhou a po chvíli byl přinucen připustit teplou vodu. Mé počínání mě stále netěšilo. Nudil jsem se, ten pocit jsem nenáviděl. Chvíli jsem se potápěl, ale nepomohlo to. A tak jsem se chvatně přemístil ke svému nejlepšímu příteli, který zná na všechno odpověď. Opět jsem zadával hesla do vyhledávače a přemýšlel nad tím, jak by to šlo udělat. A pak jsem na to přišel. Vytipoval jsem si čtyři země, kde by mě to mohlo bavit a vyhledal o nich potřebné informace. Pak si vzal čtyři papíry a každý nadepsal příslušným názvem. Do jednoho sloupce jsem umístil plus a do druhého mínus. Stejný postup jsem zvolil i u ostatních zemí. Následně jsem vyloučil ty, jež byly nejméně slibné. K vybraným jsem vyhledal kontakty a napsal na potřebná místa. Přeci jen jsem nechtěl mít problémy s doklady.
Po tomto činu jsem se trošku uklidnil. Měl jsem pocit, že se něco děje, i když ve skutečnosti se nedělo vůbec nic. Vše probíhalo v jakési nehybné tichosti. Byla to poklidná hra na piano, kdy jsem já jako posluchač čekal na vzrušení, které mnou proletí, když se z pianistovy hry stane drama.
Byl jsem až překvapen rychlostí odpovědi. Podmínky odpovídaly informacím na webu, v mé cestě mi nebránilo prakticky nic, tak jsem si sepsal, co je potřeba zařídit.
Ještě téhož dne jsem kontaktoval organizaci v zemi, kam jsem se chystal, opět rychlá a bezproblémová komunikace. Všechno šlo podle plánu. Datum příjezdu bylo fixní, což mi vlastně svým způsobem vyhovovalo, aspoň nebudu vymýšlet žádné další možnosti.
Vzal jsem si tužku a papír a začal psát o své nové cestě, byla to vlastně taková malá přípravná řeč pro Ditu, a i když jsem se snažil vážit slova, věděl jsem, že mě plynule zařadí mezi nadějné a stejně zatracené bytosti v jejím životě.
V osobních otázkách jsem nebyl dobrým řečníkem. Pokaždé, když mě někdo nečekaně zasypal otázkami tohoto typu, přestal jsem mluvit. Neuměl jsem to správně pojmenovat, a i když jsem se snažil najít správnou cestu, nikdy to nevyšlo, a tak jsem to po čase vzdal a tyto otázky nechal otevřené. Výsledek byl vždy lepší, než když jsem se snažil.
A pak jsem tu cestu jednou našel. Neměl jsem totiž na vybranou, celá záležitost se týkala jedné mé aférky, kterou bych nejradši zametl pod koberec. Situace, ze které se nedalo uniknout. Tenkrát jsem dlouho do noci seděl na židli a díval se do tmy, a právě tehdy mě to napadlo, prostě si to napíšu. A od té doby jsem se to snažil dělat vždycky. V konverzaci jsem pak mnohem snáz hledal slova a lépe jsem dokázal uchopit jednotlivé výrazy. Prostě jsem k tomu přistupoval jako k prezentaci do práce. Štěstí přeje připraveným.
Pak jsem se oblékl a vydal se do ulic. Pořád mě trápilo pomyšlení na nový byt, do kterého jsem se chystal nastěhovat. Teď už bylo vcelku jisté, že já se do toho bytu nenastěhuju a jen díky její důvěře nemám podepsané všechny dokumenty. Další háček byl v tom, že jsem teď žil jako samotář a najít ze dne na den nějakého jiného nájemníka, bylo naprosto nereálné.
Po této úvaze jsem naznal, že v tomto boji nemohu vyhrát. Mé sepsané argumenty mi přišly ploché. Ale stejně jsem se rozhodl, že řeknu pravdu, zastával jsem názor, že právě takhle je to správně.
A tak jsem sebral odvahu a zavolal jí. Měl jsem štěstí, na dnešní večer neměla žádný plán, a tak jsem ji pozval na kávu. Její radostný hlas mi naznačoval, že moje sdělení pro ni nebude příjemné. Do naší schůzky mi zbývaly dvě hodiny, a tak jsem se opět vydal do své oblíbené kavárny, kde mají vždy k dispozici noviny. Objednal jsem si presso s mlékem a dal se do čtení. Čas se vlekl. Zase to čekání, už jsem to chtěl mít za sebou a zabouchnout dveře. Jenže za hloupost se platí a tohle byla moje daň.
Snažil jsem se pročítat jednotlivé články, ale žádný jsem ve skutečnosti nedočetl. Do mysli se mi pořád nabourávaly myšlenky týkající se Dity. Když konečně nadešel čas, zaplatil jsem a vydal se na cestu. Uvnitř jsem střídal barvy.
Změna místa mi v tuto chvíli nepomohla, ale i přesto jsem si v novém útulném prostoru sundal kabát a posadil se k zarezervovanému stolu. Když jsem ji spatřil ve dveřích, na chvíli jsem zaváhal, jestli nedělám chybu. Byla opravdu úchvatná, rozčepýřené vlasy, narůžovělé tváře od větru a ty pronikavé oči, málokdo asi dokázal takové ženě odolat.
Nejprve jsme si objednali. Bylo zřejmé, že ani jeden z nás se nehodlá bavit o povídce: Dívka a strom. A tak jsem začal se svým příběhem přesně tak, jak jsem si to připravil. Byl jsem dost překvapený její reakcí, protože s tou jsem opravdu nepočítal.
„To jsem ráda, že to takhle dopadlo, já jsem Vám totiž chtěla říct, že jsem si to s tím pronájmem rozmyslela. Domluvili jsme se, že to spolu ještě zkusíme.“
Myslím, že celá kavárna musela slyšet, jak mi spadl kámen ze srdce. Znamenalo to, že s mým „novým“ bytem nebude problém. Co víc si člověk může přát.
„To nám to oběma vlastně všechno krásně vyšlo.“
„No, docela dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak Vám to řeknu, přeci jen už jsme si něco slíbili.“
„Měl jsem stejný problém. A nedáme si po té kávě sklenku vína.“
„Na nové začátky?“
„Na nové začátky.“
Bavili jsme se a se smíchem přivolali nový den. Domů jsem dorazil za svítání. Teď už jsem s klidným srdcem mohl otevřít novou kapitolu svého života.
www.trojanovapetra.webnode.cz
šálek kávy od Petr Kratochvil
| Tweet |
