Svět slov

Vyhledávání

Moudrosti do hrsti

Kreslit ženy, ty krásné ženy, jejich geniální linie… Myslím, že mám krásné „povolání“…
(Egon Schiele)

Příchuť nevšedních zážitků – XXV. – Úvahy

Petra Trojanová
28. 3. 2013
Příchuť nevšedních zážitků – XXV. – ÚvahyPřisunul jsem se ještě trošku blíž ke stolu a začal opět vyhledávat informace týkající se mého nového projektu. Listoval jsem ve svých poznámkách a doplňoval to, co v plánu dle mých úvah chybělo.
Pročítal jsem jednotlivé odkazy týkající se realizace. Ovšem při posledním zadání hesla do vyhledávače jsem klikl na špatný odkaz. Ten se týkal víkendových pobytů v zahraničí.

Rozhodl jsem se, že si udělám pauzu a začal jsem projíždět jednotlivé destinace. Věděl jsem, že tohle není nic pro mě. Dovolenou v pravém slova smyslu jsem považoval za nudnou záležitost. Člověk se řídí podle určitého harmonogramu a jedním okem neustále sleduje itinerář. Až příliš jsem miloval dobrodružství na to, abych se tomuto schématu dokázal přizpůsobit.

A tak místo toho, abych se věnoval své práci, jsem začal hledat dobrodružství, které by odpovídalo mé momentální představě. Ze své zkušenosti jsem věděl, že změna místa by mi pomohla. Doopravdy jsem se chtěl zase začít smát a dát průchod nezávislé zábavě. Já vím, Dita, žena, která se mě snažila seznámit se svými jinotaji. Jenže jsem až příliš dobře věděl, že její cesta je jiná než ta má.

Zatím co ona se snažila zapomenout, já jsem se chtěl rozpomenout na to, jaké to bylo dřív. Jednou větou: Obohacení na každém kroku. Navštívit exotické krajiny, poznat nové lidi, tak nějak žít opravdověji. To bych si přál. Semknout se se životem. Přestat fantazírovat a uvažovat nad tím, jaké by to asi bylo. Někdy se mi stávalo, že tento pocit zmizel. A já s uvědoměním své vlastní existence, jsem byl rád, že ta touha po neznámu odezněla. Jenže v těchto myšlenkách jsem se topil už nějaký ten pátek.

Jak by měl člověk efektivně změnit svůj život? Jak vlastně přijde na to, kam patří? To mě teď zajímalo. Jak zvrátit negativní situaci v pozitivní. Ačkoli jsem přečetl mnoho a mnoho knih o výše uvedených pozitivních myšlenkách, věděl jsem, že mé touhy se bez akce neuskuteční. Jenže jak to udělat tak, aby člověk ztratil co nejméně. To byly ovšem informace, které si každý musí poskládat sám v sobě.

Když jsem našel pár nabídek, které se mi zamlouvaly, vytiskl jsem je a připíchl na nástěnku svých snů. Nástěnku snů? Ano, zní to trošku zvláštně. Dočetl jsem se o ní v jedné publikaci a připevnil si ji na zeď.

V uvedeném textu stálo: Člověk nikdy nesmí spouštět svůj cíl z očí. Pokud je člověk zaneprázdněný, snadno se mu stane, že na svůj cíl zapomene, nebo začne honit několik zajíců najednou, což postrádá veškerou efektivitu a snižuje se tím pravděpodobnost uskutečnění. Vzhledem k tehdejším okolnostem jsem byl opravdu topícím se, který se stébla chytá.
Když jsem stál v obchodě a vybíral vhodný kus, ve své hlavě jsem slyšel svůj vlastní hlas, který říkal: „Tohle už je vážně bláznovství“. Ale i přes tyto pochyby jsem ji stejně koupil a umístil na místo, které jsem pro ni ve svých představách vymyslel.

Pak nastala fáze dvě, nejmíň měsíc jsem na tu prázdnou nástěnku koukal a trápil se tím, co na ni připíchnu. Kam vlastně jdu a co v životě chci. Pro někoho to jsou jednoduché otázky, ale pro mě byly vždy neuvěřitelným zádrhelem. Byly chvíle, kdy jsem litoval, že jsem ji implementoval do svého života. Kdo by byl ostatně rád, kdyby si do svého života koupil prázdnou plochu, na které by nebylo vůbec nic. Tabula rasa v pravém smyslu, prostě takový nepopsaný list papíru, na kterém záleží.
A pak jsem si jednoho dne řekl: „Nad čím vlastně přemýšlíš“. Sepsal jsem své tajné sny a vytvořil myšlenkovou mapu, abych nezapomněl cestu ke svému cíli. Když jsem to dodělal, byl jsem na sebe pyšný. Jenže pýcha opravdu předchází pád.

Nastala fáze tři. Už jsem se nedíval na prázdnou nástěnku, měl jsem před sebou obrysy svého snu, jenže jsem se nemohl rozhoupat. Ne, že by mi chyběla odvaha. Ale potýkal jsem se s tím, jestli je ten daný sen opravdu reálný. Mohu dojít až na konec cesty? Tohle byl další balvan, který jsem nemohl odvalit. Polemizoval jsem sám v sobě, zablokovalo mě to tak, že jsem o svém snu nedokázal ani mluvit, tudíž nepřišel nikdo, kdo by mi poskytl cenné rady.

A pak jsem si jednoho dne uvědomil, že to takhle prostě nejde dál. Musím buď změnit sen, nebo se vydat na cestu. Už jsem přešlapoval na místě příliš dlouho. A tak možná i z lenosti, jsem se na tu dlouhou cestu vydal. A jestli se to uskutečnilo? Samozřejmě, že ano. Něco sice bylo jinak, než jak jsem si to představoval, ale velice snadno jsem ten neúspěšný článek dokázal nahradit jiným. Právě tehdy jsem si uvědomil jednu důležitou věc, člověk opravdu může dokázat hodně věcí.

Když jsem si pročítal publikaci „Marketing jako šachová hra“, narazil jsem na úžasnou větu, se kterou souhlasím. Pokud k uskutečnění svých snů použijete knihu „Tajemství“, je velice malá pravděpodobnost, že se vám vaše sny vyplní. To nebylo míněno jako kritika pozitivního myšlení, vize vyžadují akce a stejně tak, akce potřebují vize, bez této vazby se člověk neposune nikam.
Ve své ruce jsem držel svůj starý uskutečněný sen. Chtěl jsem si pamatovat tuto chvíli, nezapomenout na to, že už toho bylo hodně vykonáno s úspěšným výsledkem. Jako vlastník fotografické paměti jsem si zafixoval moment, ve kterém jsem se nacházel. Vytáhl jsem desky a do nich vložil materiály.
Hodiny ukazovaly domluvený čas. Dita pravděpodobně četla mou povídku. Otázkou ovšem bylo, co z této situace vzejde. A čas běžel. Jedna minuta má šedesát vteřin, jedna hodina má šedesát minut. Čekání bylo nekonečné. Stejné pro děti i dospělé. Všichni jsme ho nenáviděli, i když jsme všichni věděli, že bez něj to nejde.

Usadil jsem se ke svému projektu a pracoval. Vymýšlel a realizoval. Hrubý produkt jsem si pečlivě prohlížel a věděl, že jsem někde udělal chybu, představoval jsem to jinak. Opět jsem rozkopal to, co jsem již jednou spojil. Můj projekt vlastně dopadl jako Golem. Ten také pouze jen na chvíli spatřil světlo světa, a pak byl následně odsouzen k zániku.

Už jen těžko jsem hledal inspiraci. Pravděpodobně mi proklouzla špatně těsnícím oknem, jehož opravdu odkládám den co den.

V oblíbených jsem zvolil název stránky, kam jsem uveřejnil svou povídku. Komentářů tam bylo dost, ale žádný dle mého názoru neodpovídal té, jíž byla má povídka určena. Pro jistotu jsem se ještě přihlásil ke svému účtu. Nebylo tam víc, než když jsem ho naposledy opouštěl.
Zase se mě zmocnil ten známý neklid. Ne, zase tak moc mě netrápilo, že si mou povídku nepřečetla. Chtěl jsem zase létat, vymyslet něco, pro co bych žil.

Opřel jsem se ramenem o zeď a díval se z okna. Vítr si pohrával s poletujícími vločkami. Ne, nechtěl jsem je počítat, tato informace by mi nebyla k ničemu platná. Na nic vhodného jsem nepřišel, a tak jsem si vzal právě rozečtenou knihu a nasměroval své kroky do vodního světa. Bylo potřeba smýt všechny pochyby a nedostatky mého myšlení.

www.trojanovapetra.webnode.cz

šálek kávy od Petr Kratochvil

          
Zaujal vás tento článek a chcete jej doporučit?
Vzkaz:
  + odkaz na článek
na
e-mail:
 
 
Máte-li potíže s přihlašováním...
Zapomněl(a) jsem heslo, ale mám ověřenou e-mailovou adresu...

Pro kůži

RSS
RSS
Venušanka v číslech:
• 6 001 den v provozu
• 4 936 článků
• 1 512 soutěží


Copyright © Venušanka od roku 2006 – magazín pro ženy, všechna práva vyhrazena



Dnes je 09.08.2022 a svátek má Roman