Příchuť nevšedních zážitků – XXV. – Výstava

Cesta, po které jsme šli, byla rozpraskaná, ovšem nebyla jediná, komu zasadila tvrdou ránu zima. Byli jsme to i my dva, kteří odnesli na svých bedrech její nemilosrdnou vládu. Slunce jsme měli v zádech, to ovšem nic neměnilo na faktu, že jsme se halili do svých kabátů. Jeho síla se teprve ozývala. Studený vítr nám stále ošlehával tváře, ale nám to nevadilo.

Stále jsme pokračovali v konverzaci. Vůbec jsem se nebál přiznat, že v současné době dávám své hlavě odpočinek a čtu pouze detektivky, které ve mně budí zvědavost, ale nepřinášejí mi žádné uvědomění a mnohdy ani žádné nové poznatky. A tak možná nemám ani sám trumf v rukávu, který by ji obohatil. Zasmála se a ujistila mě, že to v žádném případě nevadí.

A já jsem jí uvěřil, neměl jsem náladu vymýšlet nové a nové. Prostě jsem chtěl strávit příjemné odpoledne. Ač jsem ji chtěl poznat víc, nenutilo mě to investovat tolik energie jako vždy. Přál jsem si nechat to osudu, na který nevěřím. Podle mě člověk sám do určité míry rozhoduje o tom, jakým směrem se bude jeho život ubírat. Vždycky, když jsem tuto větu někde vyslovil, narazil jsem na nepochopení, ale i tak jsem si za svým přesvědčením stál. Není to tak dávno, co jsem si pustil Ivo Tomana, který říkal to co já. Každý z nás má nějaký cíl a otázkou je jaký? Když si člověk dokáže odpovědět, má za sebou malé vítězství. Potom musí přijít realizace, protože když nepřijde, stává se z toho pouze vize nebo sen, který se nikdy neuskuteční. Pak se dostáváme do bodu, kterého se všichni bojíme, když vyjdeme na tu naši pouť, dojdeme tam někdy? A správná odpověď je ano, ale někdo jde ke svému cíli pět let a někdo deset. Záleží na cíli a na schopnostech člověka.

Ale když se na to podíváme z té druhé stránky, kdo nevyjde, nedojde do cíle. Jinou otázkou je štěstí. S tím si dodnes nevím rady. Spousta lidí říká, že štěstí vlastně vyvolávají naše pozitivní myšlenky. Však i Dagmar Kludská tvrdí: Kdo pozitivně myslí, ten pozitivně jedná a tomu se dějí pozitivní věci, ale do jaké míry je tomu tak ve skutečnosti?

A pak jsem se zase vrátil do reality. A na chvíli se zaposlouchal do jejího vyprávění o právě dočtené knize. Snadno jsem si odvodil, že se také jedná o detektivní příběh. Ještě jednou jsem se přeptal na název, protože ten se nevetřel do mých myšlenek. Líbilo se jí, jak autor v každé kapitole přidal nějaké informace a rozvíjel jednotlivé nitě, které sahaly hluboko do minulosti. A pak začala filozofovat nad tím, jaké to je být novinářem. Z toho jsem usoudil, že tuto knihu nějaký novinář napsal. Zatím co ona básnila nad zajímavostmi, kterých je takový člověk svědkem, já viděl zcela jinou stránku této profese. Člověk je sice stále informován, ale za jakou cenu. V této branži se za informace platí krutá daň. Stres, shon a podávání informací na výborné úrovni. To chce notnou dávku odvahy a odhodlání.

„A vy byste si sama sebe dokázala představit v roli novináře?“
„Samozřejmě že ne. Já mám až příliš ráda svůj vlastní klid a spokojím se se zprostředkovanými informacemi. Už jsem se dávno vyrovnala s tím, že nemusím být u všeho.“

A s touto větou mé myšlenky opět odlétly. Byl jsem už prostě takový. Pořád jsem si v sobě přemýšlel a uvažoval. To byl také důvod, proč jsem hledal odpočinek. S tím jsem měl totiž velký problém. Pořád jsem někam investoval svou energii. Dlouho se mi z těch mých investic neskládal žádný obraz, protože jsem chtěl dělat všechno a vlastně jsem chtěl také všude být. Časem mě to přestalo bavit. Pořád nepřicházelo to mé očekávané naplnění. Nedokázal jsem se rozhodnout, která cesta je pro mě prioritou. A tak jsem začal pátrat po tom, jak to zjistím a to byl také počátek mého nového bádání, knihy o rozvoji osobnosti. Tam jsem také pochopil, že když si nestanovím priority, nikdy nikam nedojdu, ani kdybych vystudoval deset vysokých škol a navštěvoval jeden vzdělávací kurz za druhý.

Honba za poznáním je hold nešvar všech mladých lidí, kteří hledají své místo. Jednou si myslí, že z nich budou vynikající architekti, po druhé zase právníci, učitelé nebo sportovci…
Ovšem Dita mi nedovolila pokračovat dál v mých úvahách. A začala mi vyprávět příběh bytu, do kterého jsem se chystal nastěhovat.
„Možná bychom měli prolomit ledy a já bych vám mohla vypovědět příběh bytu, kam se hodláte nastěhovat. Asi čekáte, že se v něm stala nějaká tragédie, ale tak to zdaleka není. Ten byt má prostě jen minulost, na kterou ráda nevzpomínám. A není pro mě lehké vám to takhle říct, ale snad bych se mohla oprostit a vyprávět vám ten příběh tak, jako kdyby se stal někomu jinému a já bych byla pouze v roli zprostředkovatele. Lepší nabídku pro vás nemám.“

„Za těchto okolností to samozřejmě přijímám.“
„Příběh toho bytu je obalen v růžovém obláčku. Jeden mladý pár se rozhodl, že je na čase překročit pomyslnou linii chození a vrhnout se do vztahu se vším všudy. Jelikož dívka byla mnohem aktivnější, dny a noci seděla u internetu a hledala možné byty ke koupi. Jednoho dne narazila na inzerát, který ji doopravdy oslovil.

Domluvila si tedy schůzku s makléřem a se svým přítelem byt navštívila. Bylo zřejmé, že rekonstrukce je nevyhnutelná. Její přítel sice s tak nevýhodnou koupí nesouhlasil, ale když viděl její nadšený výraz, na nabídku nakonec po nějakém malém smlouvání kývl. A tak se ta dívka začala realizovat. Do toho bytu začala promítat veškeré své představy. Ten byt ji naprosto pohltil. A to byl možná začátek toho, proč se vztah začal rozpadat. Ten byt považovala za své jedinečné a unikátní umělecké dílo, které ovšem už nestihla dokončit.

„Stačí to takhle?“
„Předpokládám, že od té doby ještě neuplynulo tolik času, aby se na to dokázalo zapomenout. Nerad bych totiž hledal jiný byt, když tenhle je naprosto úžasný.“ Podíval jsem se na ní a pochopil, že mému nejapnému vtipu porozuměla a bere to sportovně.
„Máte pravdu, to ještě potrvá, než na to zapomenu. Ale snad mi taky pomůžou ty detektivky. Jsou to hold příběhy, na které se člověk musí soustředit, protože jinak mu uteče, oč tam běží.“

Pousmála se na mě a zastavila se u plakátovací plochy, kterou jsem já měl v plánu minout. Těkavým pohybem očí přejížděla jednotlivé pozvánky na akce v Praze. Když v tom zvedla ruku a zeptala se mě:
„Nepůjdeme se podívat na tuhle výstavu? Je to kousek a aspoň se trošku ohřejeme.“
V tuto chvíli jsem pochopil, proč její drahá expolovička kývla na koupi toho nevýhodného bytu. Měla přesně to dětské nadšení, kterému je těžké odolat.
„Pokud mi slíbíte, že tam nestrávíme celý večer, tak tam můžeme jít. Mám ještě nějakou práci, kterou bych dneska rád dodělal.“
S příslibem, že tam opravdu půjdeme jen chvíli, jsme se vydali úzkou uličkou mezi domy na rušnou hlavní třídu.

„O té výstavě jsem už hodně slyšela, a dokonce jsem si o ní vyhledala i informace na internetu, ale pak mě přešla chuť. Prostě je lepší mít doprovod, bez něj to tak nějak není ono. Člověk se pak nemá s kým podělit a vlastně si neodpočine, protože se dál vydatně topí ve svých myšlenkách, které kmitají na stupnici euforie – deprese. A to já prostě nemám ráda.“

„To docela chápu, já výstavy taky radši navštěvuji s doprovodem a dělím se o své pocity. Ale to je pochopitelné. Zajímáte se o tvorbu mladých umělců?“
„Ani ne, většinou se k nějaké takové výstavě nachomýtnu jak slepá k houslím.“

Došli jsme ke vstupním dveřím. Po zaplacení jsme se vydali do neveliké místnosti, kde bylo několik obrazů. Hned u toho prvního jsme se nasmáli. A v této povznesené náladě jsme došli až k poslednímu exponátu. Na plátně byl vyobrazen strom s honosnou korunou. V pozadí jsem si všiml západu slunce a houfu letících ptáků. Vlastně by se dalo říct, že to bylo takové tuctové vyobrazení, které jsem již nespočetněkrát viděl jako ilustraci nebo reklamu, v podstatě nic zajímavého. Ale tohle byl můj názor, ne Dity.

„Zapamatoval jste si dobře ten strom? Každý záhyb a barvu?“
„Proč bych si to měl pamatovat?“
„Protože u toho stromu se sejdeme dneska v noci ve snu.“
„Prosím?“
„Až půjdete spát, tak si představte ten strom, s touto představou usněte. Uvidíte, že se potkáme. Slibte mi, že to uděláte.“

Myslel jsem si, že se zbláznila. Vůbec jsem nechápal, proč bych si měl zapamatovat kontury toho stromu. A v tom jsem si vzpomněl na Janu a její Základy jógové filozofie. Nechtěl jsem vypadat jako hlupák a ptát se jí, zda to s tímto oborem má co dočinění. A tak jsem řekl:
„Tak dobře.“ Jenže já a moje hlava jsme se neubránili další otázce:
„A k čemu to bude.“
„Před tím, než se odehrála ta nešťastná událost, jsem na něčem pracovala. Dočetla jsem se o tom na internetu. Chtěla jsem to zkusit se svým přítelem, ale na to už je teď trošku pozdě. Takže bych to mohla zkusit s vámi. Třeba to vážně funguje.“
„Sice si myslím, že to k ničemu není, ale udělám to. Předpokládám, že k tomu, aby se to povedlo, musíme jít spát ve stejnou dobu, takže o půlnoci každý ve své posteli.“
„Budu tam.“
„Já taky.“

Podíval jsem se na hodinky a s hrůzou zjistil, že čas je proti mně a realizaci mého projektu. Chvatně jsem jí tedy oznámil:
„Je čas jít. Kam vás mám doprovodit?“
„S tím si nedělejte hlavu a utíkejte, kam musíte.“

Nerad jsem jí tam nechal stát, ale nedalo se nic jiného dělat. Dohnaly mě povinnosti. Nebo lépe řečeno závazky, které jsem vytvořil z vlastní iniciativy. Nemusel jsem to dělat. Ale chtěl jsem.
Pro svůj útěk k nejbližší stanici metra jsem využil zkratku. V hlavě už se mi nemíhaly myšlenky týkající se Dity ani žádné jiné ženy, teď jsem utíkal za svými sny, abych je realizoval. Chtěl jsem, aby filozofie, kterou jsem už částečně pochopil, byla mému životu opravdu vlastní. Rádců je na světě dost, ale těch, co si nechají poradit, je málo.

www.trojanovapetra.webnode.cz

šálek kávy od Petr Kratochvil

Tweet