Svět slov

Vyhledávání

Moudrosti do hrsti

Optimista je ten, kdo přistoupí ráno k oknu a zajásá: „Dobré ráno, Pane Bože!“ Pesimista je ten, kdo se ráno přišourá k oknu a zabručí: „Pane Bože, to už je zase ráno?!“
(Osho)

Příchuť nevšedních zážitků – XXIV. – Setkání

petra Trojanová
7. 3. 2013
Příchuť nevšedních zážitků – XXIV. – SetkáníVrátil jsem se zpět na svůj e-mail a začal přemýšlet nad realizací zadání. Už mi to nepřišlo tak jednoduché jako na začátku, i když jsem měl nápad, stále jsem netušil, jak jej vytvořím ve virtuální podobě.

Podíval jsem se na hodiny, bylo půl druhé odpoledne. Venku svítilo po dlouhé době slunce a vyzývavě poukazovalo na skvrny na skle mého okna, jež se zde usídlily přes zimu, člověk by už doopravdy věřil, že jaro je za dveřmi. Pootevřeným oknem jsem slyšel zpěv ptáků, svým pípáním mě nutili zavřít počítač a jít se na chvíli projít. A já jsem si řekl a proč ne. Času na realizaci projektu jsem měl ještě dost, báseň, kterou jsem si dal za úkol, jsem již uveřejnil a v podstatě mě nic netrápilo.

Popošel jsem k oknu a poodhrnul závěs, bylo to neuvěřitelné, ucítil jsem svěžest odpoledního vánku, jako by mi doopravdy chybělo jen tak se nadechnout prosluněného, ale studeného vzduchu. Mimoděk mě napadlo, že v minulém životě jsem možná nebyl vodní ještěr, ale rostlina. Své úvaze jsem se musel zasmát, byla to hloupost. Když jsem se jal zatáhnout závěs, vrátily se mi do mé mysli také vzpomínky na loňský rok. Najednou jsem viděl, jak jsem byl nezodpovědný, hrál jsem si s věcmi, které mi nepatřily do rukou, ale na druhou stranu jsem si svůj život užíval. Všechno mě bavilo, byl jsem jak hořící pochodeň a můj optimismus v lidech probouzel radost.

Jako kdybych se stále nemohl vymanit z té silvestrovské noci, kdy jsme zapomněli slavit Nový rok. V uších se mi opět ozvalo: „To zase bude.“ A já jsem nedokázal potlačit odpověď v mé mysli: Nebude nic. Nebyla to pravda, ale poslední dobou jsem měl takový pocit. Věci kolem mě se přestaly hýbat, najednou bylo vše stabilní a svým způsobem jisté, a to mě děsilo. Možná jsem byl svým způsobem plánovací typ, jenže akční plánovací typ.

Bavily mě nové věci, nevadily mi stále nové začátky, vyhledával jsem je. Byla to moje droga. Někdy mě trápilo, že neznám lidi, kteří to mají stejné jako já. To všeobecné nepochopení mých myšlenek mi v současné době bralo energii. Mé pohnutky se nikdy nedaly vysvětlit, vlastně se někdy nezakládaly ani na realitě, já jsem jen pouze věděl, že je čas jít a vytvořit něco nového.

To, co mě bude stresovat a vyvolávat ve mně pocit nejistoty a určitým způsobem i bezmoci. Tuším, že v terminologii dnešní doby se tomu říká výzva.
Nacházel jsem se vlastně ve stejné situaci, jako když jsem potkal Toma. Ztrácel jsem svůj cíl, který už byl na dohled. Věřil jsem, že teď už je ta chvíle, kdy si mohu vzít to, co mi patři, ať už dobré nebo špatné. Jenže ta pomyslná třešeň na dortu byla mnohem dál, než jsem předpokládal. Bylo to jako na poušti, tak moc si přejete vidět studnu s vodou, až si myslíte, že je kousek od vás. Vše se odehrává pouze v optickém klamu. Dobelháte se na místo, kde měla stát a ona tam není a vy byste přísahali, že jste ji tam viděli. Nemůžete uvěřit, že všechno je jinak. Ačkoli můžete jít i tak dál, jste zklamáni. A takto zklamán jsem byl i já. Měl jsem pocit, jako by mi někdo něco vzal. A to byla lež, jen to bylo dál, než jsem očekával. Škoda myšlenek, byl přeci krásný slunný den.

Rychlými kroky jsem přešel do šatny, oblékl se, popadl foťák a vydal se na cestu za světlem. Studený vítr si se mnou hrál. Jeho dotek jsem cítil na své tváři. Jenže já věděl, že on nemůže vyhrát. Slunce ve mně probouzelo pocit klidu, bezpečí a radosti. A jak jsem si tak lebedil v tomto pocitu, uvědomil jsem si, že jsem Ditě nepotvrdil pronájem bytu. Z náprsní kapsy jsem vytáhl telefon a vytočil její číslo. Byl jsem tak unesen krásou a usměvavými lidmi, které jsem na své cestě míjel, že jsem si ani neuvědomil, že volám té, pro kterou jsem začal psát své básně v domnění, že se jí dostanu pod kůži a začnu ji pomalu poznávat. Chtěl jsem být přeci jejím virtuálním přítelem.

Na druhé straně se ozvalo:
„Dita Razimová“

V tomto momentu mi to došlo a já se lehce zakoktal, několikrát jsem se musel odmlčet, protože jsem nemohl najít slova. Byl jsem jako školák, který chodí kolem horké kaše. Ovšem ona si zachovala klid. Z tónu jejího hlasu jsem nevycítil posměch, ale pouze uvolněnou dobrou náladu. Chvíli mi říkala důležité náležitosti ohledně pronájmu, ale to mě až tak nezajímalo. Moje nepraktičnost v otázce financí se projevila na plné obrátky. A pak ze mě vypadlo:

„A nechtěla byste mi to říct osobně? Dneska je krásný den. Mohli bychom to spojit s nějakou procházkou. Jsou teprve tři hodiny“.

Nechápal jsem, kde se ve mně vzala taková odvaha. Když jsem ze sebe vyklopil tuto prosbu, měl jsem chuť zavěsit. V mé hlavě se ozvalo, tohle se přeci nedělá, takhle se přeci nejedná. Proč jsi četl všechny ty knihy o rozvoji osobnosti, proč se zajímáš o řeč těla, proč pořád hledáš, jak máš co říct, aby výsledek byl vždy ve tvůj prospěch. Byl jsem hlupákem ve svém světě. Za všechno mohly tyto mé čtyři věty. A já sám neznal odpověď na to, proč jsem to vlastně udělal. Možná to bylo tím, že čím víc jsem si žil ve svém světě fantazií, tím víc jsem ztrácel sebekontrolu a disciplínu. Třeba jsem začal vážně hledat společnost, nebo jsem se chtěl změnit a toužil zapomenout na to, že jsem věčný samotář. Mé zbrklé úvahy přetrhla její odpověď.
„A víte, že bych šla na tu procházku ráda. Také jsem si říkala, že bych se šla projít a trošku se nadýchat toho slunného a zároveň zrádného dne. Takže bychom se mohli sejít o půl čtvrté ve Stromovce, hned u vchodu na výstaviště.“
„Budu tam,“ na víc jsem se nezmohl.

Zavěsila a já ještě chvíli zíral nevěřícně na telefon. Myšlenky se mi motaly jedna přes druhou. Na jednu stranu jsem přemýšlel nad tím, co budu dělat a v té další, co jí budu říkat. Vzpomněl jsem si na svého kamaráda, který tyto situace řešil vždycky tím, že úplně nenápadně podsunul akci ve více lidech. Tehdy jsem uznával, že to mělo hlavu a patu, vlastně se vždy hrálo na jeho hřišti a byl to právě on, kdo měl v zádech své kamarády. Byl jsem na ten jeho nápad tak pyšný, že jsem to jednou vyprávěl v opilosti mé tehdy rádoby přítelkyni. Zatímco jsem se bil v prsa, ona mi se znechuceným výrazem ve tváři oznámila: „To je vám podobné, chlapi jsou v podstatě sraby a bez svých kamarádů si neškrtnou. Ten strach z toho, že budete odmítnuti a váš plán nevyjde, k smíchu.“

Tradičně jsem vystřízlivěl, některé pohledy žen na nás muže jsem nemohl jen tak překousnout, přečetl jsem o tom spoustu knih, rozdíl byl v tom, že teorie vám nikdy tak neublíží jako praxe. A hlavně rozečtenou knihu, o které usoudíte, že s ní nesouhlasíte, zaklapnete a už se k ní nevrátíte. A když vám někdo řekne takovou moudrost do očí, to se pak ta mince rychle otočí z orla na pannu.
Čas se nachýlil a já s uvědoměním toho, že to vyřeším v průběhu, vyčkával Ditu.
„Dobrý den.“
„Dobrý den.“
„Dneska je opravdu den stvořený pro zázrak.“
„Mám foťák, takže si všechny ty zázraky můžeme i zdokumentovat.“
„Rád se takhle procházíte sám s foťákem.“
„Někdy si člověk potřebuje vyčistit hlavu a musí se nadýchat čerstvého vzduchu, tak nějak zapomenout na splíny všedních dní.“
„Vím, co myslíte, já se taky často toulám, dřív mi to taky dodávalo ten radostný pocit nespoutanosti a nekonvenčnosti, jenže v poslední době se spíš topím ve vzpomínkách na minulost.“
„Co bylo, bylo, žijte tím, co je teď, nebo se utopíte v minulosti a život vám proklouzne mezi prsty. Já vím, lehko se to říká, ale je to pravda. Když si člověk uvědomí hloubku těch slov, uleví se mu a přestane se topit.“
„Já vím, že na tom něco je, ale když člověk nedokáže zapomenout a něco ho trápí nebo něčeho prostě jen tak lituje…“
„Nechme toho soužení. Jaký jste měla den? Vždyť jak jste sama řekla, dnes je den stvořený pro zázraky.“
„Nic mimořádného. Vše tak nějak běží v zajetých kolejích a vlastně nemám co říct.“
„To je docela škoda. Já jsem například dnes udělal dost zvláštní věc, uveřejnil jsem báseň. Je to už spousta let, co jsem něco tak pro mě netradičního udělal.“
„Vy píšete?“
„Snažím se. Někdy nebo vlastně vždycky je pro mě lehčí vyjádřit se písemně.“
„To znám, když to na člověka přijde, všechno jde samo, to co člověk cítí, co si myslí. Pokud si vymyslíte nějakou přezdívku, a pak to uveřejníte a oni vás následně zlynčují, můžete pak dělat, že se vás to netýká, i když vás to následně nějaký čas trápí a ztrácíte chuť cokoliv vymýšlet.“
„S tím s vámi souhlasím, jenže já už si to až zase tak neberu k srdci. Zhodnotím situaci, zaujmu postoj, vezmu si z toho to dobré a snažím se psát dál. Spisovatel nebo básník bez kritika nikdy přeci nemůže být lepším spisovatel či básníkem. Bez zpětné vazby si nemůžete být jista výsledkem, tedy jaký dojem vaše tvorba v ostatních zanechává.“

A tak jsme si vyměňovali názory. Byl jsem až překvapen, jak rychle jsem dokázal zapomenout na Janu a věnovat pozornost Ditě. Nemusel jsem vymýšlet žádné únikové varianty. Naše konverzace byla tak přirozená a příjemná. Nemusel jsem z ní tahat moudra, povídala sama. A já věděl, že už jsem blízko k odhalení její přezdívky. Ano, bylo tu velké riziko, že i já se budu muset odhalit. Že bych skoncoval s myšlenkou virtuálního přítele?

Ne, nechtěl jsem se toho vzdát. Věděl jsem jednu podstatnou informaci, v tvorbě básníků se ukazuje jejich nitro v podobě, jaké opravdu je. Prozrazení by pro mě znamenalo zkázu, schovala by se do své ulity a já bych se už dozvěděl pouze to, co by pro mě bylo přijatelné. A to jsem nechtěl. Toužil jsem dostat všechno, i ten stín, který jí momentálně halil duši.

šálek kávy od Petr Kratochvil

          
Zaujal vás tento článek a chcete jej doporučit?
Vzkaz:
  + odkaz na článek
na
e-mail:
 
 
Máte-li potíže s přihlašováním...
Zapomněl(a) jsem heslo, ale mám ověřenou e-mailovou adresu...

Pro kůži

RSS
RSS
Venušanka v číslech:
• 6 001 den v provozu
• 4 936 článků
• 1 512 soutěží


Copyright © Venušanka od roku 2006 – magazín pro ženy, všechna práva vyhrazena



Dnes je 09.08.2022 a svátek má Roman