Příchuť nevšedních zážitků – XI.

Byl jsem na rozpacích a vlastně jsem se i trošku styděl. Nejprve vynaložím takové úsilí, abych získal její pozornost, a skončím v roli malého nezbedníka, který se marně snaží vymyslet plán, kterým by zachránil situaci. Nervózně jsem si poposedl a rozhlédl se kolem sebe, vypadalo to, že film by mohl být ucházející. Opět jsem sklopil oči a rozmýšlel nad vhodným obsahem zprávy. Jestli jsem uvažoval o omluvách? Ne. Zvedl jsem oči a díval se na spolusedící v kině, přál jsem si vidět do jejich myslí, zajímalo mě, jestli bych v nich našel inspiraci. Měl jsem pocit, jako kdybych měl v sobě postavenou zeď, jež brání proniknout fantazii na povrch. Věděl jsem, že Ameriku nevymyslím, ale chtělo to nápad. Začínal film, telefon jsem ovšem stále pevně svíral v ruce.

Zapřel jsem se do sedačky a snažil se koncentrovat na nadcházející. Začátek byl opravdu zdlouhavý, začínal jsem pochybovat o tom, zda přijde nějaká zápletka. Ačkoliv byl příběh vykreslen na historickém pozadí, chyběla mu dynamika. Impulzy, které ve vás vyvolají emoce. Nezažíval jsem pocity hrůzy ani překvapení, byl přesně tím typickým tuctovým filmem s monumentální propagací. Připomínalo mi to bludný kruh. Rozhlížel jsem se a tušil, že zklamán nejsem pouze já, ale i zbytek příchozích. Všichni jsme se neklidně vrtěli a marně prosili o ukončení nepovedeného. Ano, samozřejmě. Minimální výpovědní hodnotu bychom našli, lupou. V tu chvíli jsem si uvědomil, že bych s napsáním zprávy neměl tak otálet, co když moc přemýšlím nad originalitou, která není na místě. A pak jsem to udělal.

„Kde Vás mám vyzvednout?“ Ačkoli si své zprávy vždy před odesláním několikrát přečtu, nyní jsem tuto rutinu vynechal. Věděl jsem, že bych mnou napsaný text vymazal. Začaly se mi potit ruce, čím dál tím víc jsem nad svým činem přemýšlel. Kam se poděl slogan: „Žij přítomností“. Rozplynul se? Během jedné minuty jsem několikrát zkontroloval, zda nepřišla odpověď. Nesnášel jsem, když mě něco tímto způsobem vyvedlo z míry. Nemělo smysl telefon uklízet, virus jménem dívka z metra napadl můj systém. Zadíval jsem se na plátno a snažil se spojit s dějem, bylo to marné, odplul jsem po vlnách, odkud nebylo cesty zpět. Jestli napsala? To víte, že ano. Jenže to nebyla odpověď, na kterou jsem byl připraven.

„To myslíte vážně?“Odpovědi tohoto typu jsem také nesnášel. Vždyť následná interakce musí být vždy jízlivá. Copak si snad opravdu myslela, že si z ní dělám dobrý den. Nemohl jsem jinak, už jsem si nechtěl hrát na schovávanou.

„Ano, kde a kdy?“ Tentokrát už jsem si za svým rozhodnutím stál. Bylo sice bláznivé, ale nechtěl jsem ho nechat vyprchat jako bublinky z otevřeného šampaňského?

„Za půl hodiny na náměstí Míru.“ Vidíš, že to jde, pomyslel jsem si. Bylo to vlastně podruhé, co mě zachránila. Nejprve od chmurných myšlenek v metru a nyní od nudného filmu. Překotně jsem se snažil dostat přes usazené diváky, tušil jsem, že má postava jim vadí ve výhledu. Chvatně jsem přešel k jezdícím schodům, nečekal jsem, až mě pohodlně svezou na místo určení. Až u eskalátoru v metru mi vlastně došla jedna podstatná věc, kam tak pospíchám? Čas mě v tuto chvíli ještě netlačil.

Vystoupil jsem ve stanici Náměstí Míru a pohledem zkoumal jednotlivé obličeje, doufal jsem, že podobizna dívky v mé mysli neztratila jas a poznám ji. Čas se vlekl, i když ve skutečnosti jsem tam stál pouhých pár minut. Začal jsem si představovat, jak se drobné kočičí hlavy pomalu rozestupují, předhánějí se, která bude v ráji městského dláždění první.

„Dobrý den.“ Lekl jsem se. Překvapeně jsem na ni zíral, a pak se z mých úst z nějaké tajné skrýše ozvalo.

„Dobrý den.“

„Dívám se na Vás už pěkných pár minut. Klopit oči k zemi je Vaším koníčkem? Ovšem je zde také varianta, že Vám upadlo něco drobného a Vy jste se to pokoušel najít.“

„Na můj vkus jste trošku hubatá, ale snad Vás to přejde.“ Nabídl jsem jí rámě a měl příležitost ji dovést do nedaleké hospůdky, kde jsem byl všehovšudy dvakrát ve svém životě. Ale pamatoval jsem si, že součástí je i malý výklenek, za kterého je vidět na celý prostor. Konečně jsme stály přede dveřmi ozdobenými informacemi o provozní době. Dívka se mi vysmekla a jala se vejít do dveří první. To jsem nemohl dopustit, takové závažné porušení etikety. Ve chvíli, kdy jsem ji chytil za paži, zkoprněla a nechápala, kde udělala chybu. Nemohl jsem ji nechat v nevědomosti. Protáhla bradu a nechala mě, abych tedy vešel první já. A právě tady, před tímto vchodem, to všechno začalo. Dovolila mi, abych zastal roli, která mi náleží.

Štěstí stálo na mé straně a já mohl realizovat to, co jsem si vysnil. Nejprve jsem jí sundal kabát a následně odsunul židli. Nemohl jsem přehlédnout její udivený výraz. Lichotilo mi to. Byl jsem stejně ješitný jako každý druhý. Objednali jsme si svařené víno.

Byl jsem až překvapen její upovídaností. Nebylo třeba vymýšlet otázky a nebylo třeba ani moc přemýšlet nad odpověďmi, naše souznění se linulo místností. Nikdy jsem neviděl takový jas a nadšení v lidských očích. Vždycky, když jsem tato frázovitá slova četl v knihách, říkal jsem si, že takoví lidé neexistují. A nyní jsem byl v situaci, kdy i já jsem byl donucen je použít. Při své výpovědi si pohrávala s vlasy a konečky prstů je každou chvíli pročesávala. Když ji přestaly bavit, přešla k náušnicím, a pak k řetízku. Po několikátém svařeném vínu jsem v šumu hostů zaslechl píseň I´m singing in the rain. Nemohl jsem si pomoct, vyzval jsem ji k tanci. Bylo to dost nepatřičné, vzbudili jsme pozornost nezasvěcených a vůbec nám to nevadilo. Neznal jsem kroky, ale její vůně mě vábila po tónech písně. Byl jsem si jistý, že tuhle dívku chci a musím ji mít.

Udýchaní jsme se vrátili zpět na svá místa. Přisunul jsem si její židli k té své a neměl jsem to dělat. Teprve teď přišla její nejistá gesta, která byla ještě nápadně než ta předchozí. Nemohl jsem se ubránit otázce.

„Stalo se něco?“

„Je to tak dávno, co jsem se tak dobře bavila a nechci, aby se to rozplynulo.“ Udělalo mi radost, že jsem nebyl sám, komu alkohol dodával odvahu.

„Proč by se to mělo rozplynout?“ A pak jsem si uvědomil, že vůbec nevím, jak se jmenuje. Znova jsem byl v metru a viděl jsem, jak jsem si k jejímu číslu uvedl – dívka z metra. Zcela jasně jsem slyšel sám sebe, jak jsem jí netaktně začal tykat.

„A jak se vlastně jmenuješ?“

„Monika. Je čas jít.“

Naše následná konverzace byla strohá, rozbolela mě hlava a dostal jsem chuť na cigaretu. Ano, snažil jsem se na ni udělat dojem v podobě nezávislého muže. Ovšem byl jsem donucen k prozrazení.

„Kde bydlíš?“

„Nedaleko.“

„A můžu Tě doprovodit do toho Tvého nedaleka?“

„Ne, dobrou noc.“ Políbila mě na tvář a zmizela za rohem.

www.trojanovapetra.webnode.cz

Tweet