Příchuť nevšedních zážitků – IX. – Vzpomínky

Po dlouhé době jsem byl nadšený. Už jsem nepociťoval neklid z nepříznivého počasí. Vítr bičoval mou tvář a náhodné kapky se již pouze lehce dotýkaly obličeje. Šel jsem s úsměvem. Opět se rozdávaly karty a touha po vítězství mě hřála. Nezastavily ji ani ty nepříjemně se lepící listy. Byl bych v sedmém nebi, kdybych na malý okamžik uslyšel jejich šustění, ale v tuto chvíli jsem věděl, že tohle je maximum, které lze vytěžit.

Jenže poté se ve mně ozvalo mé druhé já. Zase děláš z komára velblouda. Vidíš vítězství tam, kde ani nezačal boj. Kdo Ti zaručí, že se Tvé plány uskuteční. Snažil jsem se potlačit tento vzdorující pocit. Chtěl jsem pobýt v nadšeném očekávání. Alespoň na moment. Vždyť poslední dobou byly mé zážitky spíše trpké a zlepšení se zdálo býti v nedohlednu. Chtěl jsem hlasitě zvolat, neodcházej, ale zdravý selský rozum vyhrál nad dojmy a pocity. Má trasa k domovu byla lemována cestou kočičích hlav. Větve v korunách byly zmítány poryvem větru. Neměly se kam schovat. Byly vydány na pospas povětrnostním podmínkám.

U výtahu jsem se marně snažil rozsvítit, ale nedařilo se. Nastěhujete se do luxusního domu s přepychovým bytem, který má být vizitkou Vašeho postavení a nesvítí světlo. Nepřipadalo mi to normální, zároveň jsem si zakázal vzniklou situaci řešit. Proč bych to měl být zrovna já? Kabina výtahu se líně loudala v jednotlivých patrech. Oknem dopadalo do domu světlo z ulice a malovalo na podlahu prazvláštní motivy. Zaštěkal pes a já vstoupil do nejmenšího výtahu, ve kterém jsem kdy byl. Zmáčkl jsem potřebný knoflík a zadíval se na svůj obtisk na tlačítku. Nemohl jsem se ubránit vzpomínce na článek, jež jsem si nedávno četl. Nebezpečné bakterie ze špinavých rukou číhají všude. Myjte si ruce. Průjmová onemocnění. Musel jsem se pousmát. Ano, nebezpečí číhá všude.

Vytáhl jsem klíče z kapsy a tipoval, který klíč patří do zámku. Ovšem zákon schválnosti zafungoval, zkusil jsem všechny klíče a ani jeden nebyl správný. V tom se ozvala rána mnou způsobená. Klíče mi samozřejmě upadly. Světlo z výtahu mě natolik oslnilo, že jsem prsty neohrabaně šmátral po zemi. Znova jsem zasunul klíč do zámku a tentokrát to bylo správně. Vyzul jsem si boty a můj zrak spočinul na zaprášených krabicích. Stály tam už snad sto let. Pořád jsem byl v očekávání, že přijde chuť uklidit vše na své místo. Po incidentu se světlem jsem byl zase na vážkách, zda není lepší se odstěhovat. Soused, který je vášnivým bubeníkem, světlo, které nesvítí a můj osobní nezvyk.

Posadil jsem se do obýváků. Listoval programem a nastavil příslušný kanál. Byl jsem potěšen, dokumenty o druhé světové válce jsem zbožňoval, až na ty, které jsem již nespočetněkrát viděl. Chvíli jsem se díval na ohraný dokument, identifikoval jsem všechny nedostatky, které již nikoho nezajímaly. Přemýšlel jsem nad těmi krabicemi. Mohl bych alespoň jednu tak nějak nezávazně otevřít, a pokud se mi to nebude pozdávat opět ji zalepím a umístím na původní místo. Obeznámil jsem sám sebe s plánem a šel otevřít pokladnici mých vzpomínek.

Krabice byly čtyři. Samozřejmě nepopsané, na tyhle detaily jsem nikdy nebyl stavěný. Krom toho jsem věděl, že jsou to vlastně krámy, kterých jsem se nedokázal vzdát. Začal jsem od první shora. Ten nános prahu mě docela vyděsil, neměl jsem pocit, že jsem zde strávil takovou dobu. Obsah krabice byl letitý, cestoval se mnou spoustu let a já ho v žádném svém bytě nevybalil. Byl pro mě zároveň nejtrpčí, i když někdo by usoudil, že mnou zalomcovala pouze nostalgie. Nahoře byl položen balíček dopisů, které jsem si vyměnil se svou první dětskou láskou. Lákala mě představa, že bych je po dlouhé době přečetl, kostrbaté písmo na obálce prozrazovalo, že by to mohla být zábava, leč nechal jsem dopisy v jejich úhledném převázání, přeci jen už pravděpodobně nejsem tak zručný a zamilovaný, abych je dokázal uvést do původního stavu.

Dalším nálezem byly dějepisné mapy a pytlík s vojáky. Když jsem byl malý, nikdy jsem si nedokázal zapamatovat z jakého směru vojáci šli, kde se potkali, kde začala bitva, a tak jsem od rodičů dostal tyto mapy s hromadou vojáků. Najednou to bylo všechno snazší, už to nebyla jen strohá teorie. Vzpomínal jsem, jak jsem bojoval v husitských válkách. Když jsem byl starší, hrál jsem na první a druhou světovou, bylo to o dost záživnější, ale také to chtělo prostor, který jsem neměl k dispozici. Sbalil jsem tedy své mapy a vojáky, kteří v tomto rozpoložení odpočívali do dnešního dne.

Na dně krabice leželo několik oblíbených knih ovšem pro věkovou kategorii 10 – 15 let. A spousta neuklizených fotek a dvě prázdná alba. Opravdu roky jsem se chystal k tomu, že ty fotky roztřídím, ale také jsem věděl, že dnes to tedy rozhodně nebude. To by na tu mou dnešní odvahu bylo už trošku moc. První krabice byla za mnou a já jsem neměl nejmenší potuchy, kam bych tyhle věci uklidil. S dopisy je to jasné, ale ty rozsáhlé mapy? Vylepšoval jsem to tolikrát, že z mých map je monumentální hrací pole, zašlé. Pak knihy pro děti a lehce pomačkané fotky, jediné, co jsem mohl pro tu krabici udělat, bylo konečně roztřídit fotky. Vzal jsem je a odnesl na konferenční stolek. Všechny věci jsem zase poctivě naskládal do krabice a zalepil.

Následovala druhá, vysokoškolská. I zde mi bylo jasné, že si ji projdu. Krabice samozřejmě již neobsahovala školní sešity a podobné, to už jsem dávno vyhodil. Krom vypracovaných státnicových otázek, do kterých jsem neměl odvahu se podívat, tam ležel i houbičkových dort, ve smyslu dort z houbičky na nádobí, který jsem vyhotovil a uchoval na tyto vzpomínkové akce. Uloupený hrnek z našeho děravého bytu, ze kterého jsem na vysoké každé ráno pil. Ovšem nebyl úplně tak uloupený, byl pouze vyměněný za jiný z mého osobního vlastnictví, se kterým jsem neměl tak intimní vztah.

Na dně ležel exkurzní deník. Vzal jsem ho a listoval. Slova mnou napsaná pojednávající o daném místě byla nečitelná. Nikdy jsem neměl úhledný rukopis a vždy, když jsem měl něco napsat, vzpíral jsem se, protože mi bylo jasné, jak to dopadne. Ještěže jsem byl hlava pomazaná a ke každému místu jsem připevnil pohled. Ne, nebyl nalepený, pohledy jsem totiž sbíral a říkal jsem si, že až mě to s tím exkurzním deníkem přestane bavit, vytahám z něj pohledy a zařídím si je do sbírky. Jenže dnes už samozřejmě žádné pohledy nesbírám. A další fotky. Vzpomínky mi běhaly hlavou, jak na běžícím páse. První dny, imatrikulace, seznamovací párty, byt pro osm lidí a v tom mě to napadlo. Pojedu se tam zase podívat. Byl jsem obeznámen, že většina mých přátel ještě studuje a dodělává zkoušky. Chvatně jsem se zvedl, zapnul počítač a dal se do psaní rozsáhlého e-mailu.

Odpovědi přišly neočekávaně rychle. Asi už jsem zapomněl, jak je studentský život mobilní. Akce byla naplánovaná na zítřejší odpoledne. Sice jsem miloval flexibilní kamarády jako každý, ale tohle bylo i na mě příliš rychle. Vše jsem vrátil do druhé krabice a šel provést očistu těla. V záplavě bublin jsem snil o zítřejším setkání. Přes okraj vany jsem se natáhl pro rozečtenou knihu – Muži, kteří nenávidí ženy. I když jsem se od řádků nemohl odtrhnout, vnitřní hodiny jasně říkaly, že je čas jít spát.

Druhého dne jsem byl jako na jehlách. Těšil jsem se. Hala hlavního nádraží byla přeplněná. Chvíli jsem tam bloudil, sice jsem zaznamenal, že proběhla přestavba, ale v novém pojetí jsem tento prostor neznal. Zařadil jsem se do dlouhé fronty na koupi lístku. Přede mnou stála hezká tmavovláska tak metr šedesát a vedle ní odpočíval kufr, který byl při nejmenším tak velký jako polovina výšky dívky. Jak chtěla dostat ten obrovský kufr do vlaku, zůstávalo otázkou. Nebyla sama, hala se začala hemžit lidmi, kteří byli také „kufříčkáři“. Konečně jsem se dostal na řadu, musel jsem přidat do kroku, vlak jel načas.

Kupé se od dob, kdy jsem jezdil do školy, až neuvěřitelně proměnilo. Sedadla již nebyla pokryta ošuntělou a místy děravou koženkou. Kupé bylo upravené a čisté. Jediné, co nepocítilo ruku modernizace, bylo to neuvěřitelné teplo. Pokaždé, když začalo být chladno, všechna kupé ČD změnila klima. Bylo buď abnormální teplo, nebo neúnosná zima a nedalo se s tím nic dělat. V kupé jsem seděl sám, bylo ještě příliš brzy na to, aby lidé jeli ze školy nebo práce.

Když jsme se blížili k místu určení, trať začaly lemovat kopce. Pamatuji si, jak jsem sem jel poprvé. Nikdy jsem nic podobného neviděl, ale nyní už jsem byl natolik soudný, že jsem na ně nezíral s otevřenou pusou. Cesta rychle ubíhala. Když už jsme byli skoro ve městě, míjeli jsme poslední vrchol a já si vzpomněl na Janu, se kterou jsem ten kopec zdolával. Prý procházka. Do školy měla zmapovat terén a nechtěla jít sama, a tak navrhla, že půjdeme na túru. Během jejího mapování začalo neuvěřitelně pršet. Mračna se stahovala, vítr vál jako by nás chtěl odnést. Pocit bezpečí zmizel lusknutím prstů, ale ona nechtěla jít, musela to dodělat. Mokli jsme tam ještě nejmíň hodinu, bahnitá cesta dolů klouzala a my několikrát upadli. Ačkoli jsem se tehdy snažil nekřičet, nezvládl jsem to. Jak jsem již řekl, tenhle její obor mě prostě vytáčel. Cokoliv jsme spolu dělali v terénu, dopadlo špatně. Nikdy jsem na to nebyl připravený, protože ona to vždy navlékla podobným způsobem typu procházka. Ani teď, když na to vzpomínám, se tomu ještě nedokážu zasmát.

Konečně jsem vystoupil na nádraží, i tady proběhla rekonstrukce, ale ten rozdíl byl o dost markantnější. Opět jsem se nacházel v betonovém království. Na internetu jsem si přečetl o nové možnosti jet lanovkou na Větruši. Chtěl jsem to vidět na vlastní oči, sám jsem na takovou akci samozřejmě neměl odvahu. Opět ten můj strach z výšek. Věděl jsem, že i kdybych se překonal, tak zpátky se lanovkou už nedostanu, strach by mi nedovalil znova jet tímto vynálezem zkázy.


Vypadalo to jednoduše, chvíli jsem přeci jen přemýšlel, zda nepojedu, ale čas shledání s mými přáteli se blížil. Vešel jsem do naší oblíbené hospody. Nebyla ničím výjimečná, pouze byla tehdy hned za rohem od místa, kde jsem bydlel. Ačkoliv bylo odpoledne, uvnitř se mě dotklo letité přítmí.

Nejprve jsem se šel podívat do nekuřáků, jen pro případ, že by někdo z naší skupiny chtěl udělat nejapný vtípek, všichni jsme byli kuřáci. Ulevilo se, když jsem zjistil, že celý večer nebudu nervózně poklepávat nohou. Vešel jsem do mnohem většího prostoru, u velkého stolu jsem se zadíval do očí půvabné dívky, vnitřní hlas mi napověděl, že něco je jinak, a pak mi to došlo, byla to Jana a kolem ní moji přátelé.

Byl jsem opravdu vděčný, že jediné volné místo bylo na druhém konci stolu. Ale znáte to, pije se a povídá a najednou sedíte vedle sebe. Znova my dva, tady a teď. Rád bych řekl, že mi hlavou bloudila superlativa. Z naší konverzace bylo patrné, jak dobře jsem ji tehdy odhadl a jak špatně ona mě. Tehdy jsem jí věřil, že dokáže to, o čem si sní, ale ona nevkládala důvěru do mě.

„Tak se Ti nakonec splnily Tvé sny.“
„Ano, když si za něčím přeci jdeš, tak toho dřív nebo později dosáhneš“.
„Ale pořád tomu chybí ten řád k dokonalosti“.
Každá její věta mě pálila jak horký brambor. Nechtěl jsem jí říkat, že také se vším nesouhlasím.
„Mohli bychom zase někam zajít“
„Ne, to bychom nemohli, já nechci“.

Slavnostně jsem se zvedl a vyzval všechny ke stejnému gestu, byl čas na přípitek. Přesunul jsem se k jiné skupině a po chvíli se rozloučil. Po cestě na vlak jsem si zakázal přemýšlet nad tím, co by kdyby. S klidným srdcem jsem se posadil do zpátečního vlaku. Takhle to bylo správně, nechat spát minulost a soustředit se na přítomnost.

www.trojanovapetra.webnode.cz

Tweet