Přichuť nevšedních zážitků VI.

Viděl jsem vyletět bílou holubici do nebe. Byla tak krásná. Její křídla byla zprvu velice vytížena a poháněla tělo stále výš. Když byla dostatečně vysoko, mávání křídel ustalo a ona se poklidně vznášela.

,,Šípková Růženka se nám probudila. Docela Vám to trvalo, člověče. Bude Vás teď nějaký čas bolet hlava. A krátkodobý výpadek paměti je možný, ale vše se brzy vrátí do zajetých kolejí.“

Byl jsem v nemocnici. Nade mnou byla obrovská bílá spára. Ale co tady dělám a co se vlastně stalo? A kde je Marika. Proč, když jsem já v nemocnici, ona nesedí ustaraná vedle mě. Nechápal jsem to.

V tomto svém rozpoložení jsem si přemýšlel sám v sobě, na všechno jsem si vlastně docela dobře vzpomínal, jen okolnosti posledních pár dní zůstávaly tajemstvím. Den se přechýlil do své druhé části a já jsem tak matně tušil, že dle vyprávění mých známých by měly začít návštěvní hodiny a nemýlil jsem se. Do mého pokoje radostně vstoupil Tom.

,,Už jsem si nemyslel, že se probudíš, trvalo to věčnost. Můžu Tvůj příběh použít do nějaké své knihy? Tomu nikdo neuvěří, společenská destrukce dle pravdivé události, super téma.

,,Jsem rád, že máš radost, ale z čeho vlastně? Nějak mi unikají souvislosti.“

,,Ty si nevzpomínáš? Popral ses na tom firemním večírku kvůli té Tvé bláznivce. Tím svým sarkasmem urazila asi polovinu hostů, a pak se do ní někdo začal navážet a ty ses tam přiřítil jako rytíř na bílém koni. Rád bych Ti kámo řekl, že jsi byl frajer, ale dostal jsi nakládačku jako blázen, když pominu, že Tě dostal i ten stůl, o který ses praštil do hlavy.“

Použij, co chceš, hlavně to napiš rychle, ať si můžu vzpomenout.“

Já a prát se, to byl fakt výkřik do tmy. Velice dobře jsem si pamatoval, jak jsem kdysi bojoval o jednu dívku, ne pěstmi, na to jsem nebyl nátura. Tenkrát jsem vyhrál, ale byla to výhra bez vítězství. Nejprve jsem bojoval a až potom jsem začal zjišťovat, co jsem vlastně vyhrál. Byl to špatný postup. Už na prvním rande jsme se pohádali takovým způsobem, že konec byl nevyhnutelný. A jak dlouho jsem o ni bojoval? Asi půl roku a naše rande trvalo přibližně třicet minut. Tehdy jsem se zařekl, že se žádným způsobem nebudu prát za někoho, o kom nevím, jakou má cenu a to jsem očividně dodržel až do toho zpropadeného firemního večírku.

Za pár dní mě pustili domů. Byl to zvláštní pocit. Otevřel jsem dveře svého bytu. Musím se odstěhovat, já ten byt nesnáším. Je vlastně zajímavé, že až po nějaké události, která změní Váš pohled na svět, jste schopni učinit zásadní rozhodnutí. Chvíli jsem se tam poflakoval, zjistil jsem, že Marika už se mnou nebydlí, bezva. Taky informace. Nemohl jsem tam zůstat, necítil jsem se tam dobře, ani když jsem laxně kouřil v obýváku.

Rozhodl jsem se, že se půjdu podívat do vilové čtvrti, přeci jen tam byl klid a pravděpodobnost, že někoho potkám, byla minimální, bylo devět ráno a většina obyvatel této čtvrti byla pravděpodobně v práci nebo na nákupech. Pro upřesnění pravděpodobně všichni muži byli v práci a většina žen byla na nákupech. Chtěl jsem být sám a přemýšlet si. Vzpomenout si na ten kód k informacím posledních dnů.

Áa, malá kavárna Louvre-Café. Kávu bych si mohl dát. Měl jsem pocit, jako bych už tady někdy byl. Ta obrovská prosklená vitrína mě pohltila a donutila mě chytnout za kliku. Tak tohle je snad vtip. Snažím se najít odpovědi posledních pár dnů a propadnu se až do první republiky. Na stěně mě zaujal obraz, vlastně plakát, který tam tak nějak nepatřil. Vydal jsem se k němu. Kavárna byla prázdná. No jasně, Casablanca rok 1942, můj oblíbený film. Rád jsem vzpomínal na okolnosti, za kterých jsem se dostal k jeho shlédnutí. Tehdy jsem bydlel v Brně. A nikoho jsem neznal, protloukal jsem se ulicemi, bylo léto a neuvěřitelné teplo. Šel jsem na pivo do nejbližší hospody, na její jméno si už nevzpomínám. Sedl jsem si na zahrádku, po chvíli si ke mně přisedl kluk v mém věku a začal na mě „hantecovat“, moc jsem mu nerozuměl – film – Špilaz, jo, a tak jsme šli. To byly časy.

Otočil jsem se do místnosti, na jednom ze stolů stála káva, podle hrníčku to bylo presso, přišel jsem blíž, presso s dopisem. Hm, imitace pergamenového papíru, někdo si dal práci. Znova jsem se rozhlédl po kavárně, nikde nikdo. Bylo to asi pro mě. Chvíli jsem váhal, a pak jsem se rozhodl, že je to určitě pro mě. Posadil jsem se, vmíchal do šálku mléko a jal se ke čtení přiloženého dopisu.


___________________________________________________________________________


Věděla jsem, že mi odpustíš a zase přijdeš. Čekala jsem na Tebe každý den. Ne, nerozhlížej se, nejsem ani v této místnosti ani v žádné jiné v tomto objektu. V celém tom shonu jsem Ti zapomněla říct, že studuji germanistiku a jsem tu pouze na výpomoc u příbuzných.

Jelikož si Tě všichni pomatovali z Tvé první návštěvy. (Na takové arogantní frajírky tu nejsou zvyklí. Chodí sem všichni obyvatelé vilové čtvrti, se kterými se rodina přátelí.) Nebylo tedy těžké dát jim instrukce k předání dopisu.

Chtěla bych Ti poděkovat, že ses mě zastal. Někdy mi to rychleji mluví než myslí, ale toho už sis jistě všiml. A ačkoli můj pobyt nebyl radostný, protože k odjezdu z Mnichova jsem byla donucená, děkuji Ti za příjemné prožití posledních pár dní mého pobytu.

Odlétám nebo už jsem možná odletěla dne 9. 8. 2012 ve 12:00 hod.

Děkuji

Anna

PS: Už se neper.

Odjíždí dnes a teď je za pět deset.

..................................
KONEC


www.trojanovapetra.webnode.cz

Tweet