Příchuť nevšedních zážitků - V.
| Konzervování a zavařování |  |
| ... a další soutěže... |
Petra Trojanová
02.08.2012
Když jsem vyšel z domu, slunce pomalu zapadalo za obzor. Neměl jsem žádný plán cesty, ostatně jako vždy. Bloumal jsem ulicemi a utápěl se v myšlenkách. Nohy mě nakonec dovedly do malé kavárny Na konci světa.
Hned naproti dveřím byl umístěn bar a před ním stály pouze tři stoly. Vypadalo to tam jak úkryt pro 12 trosečníků. Posadil jsem se k pravému stolu, abych měl přehled a aby mi samozřejmě nikdo nedýchal na záda. Objednal jsem si Cuba Libre. Prohlížel jsem si prostor kolem sebe, když se náhle otevřely dveře a vstoupily dvě dívky. Blondýnka a černovláska. To je ale náhoda, že jsou zrovna dvě, přesně tak, jak jsem to potřeboval. Zase až tak jsem se nedivil, když jsem si něco přál, tak to za mnou vždycky tak nějak přišlo.
Objednaly si dvě kávy. Nemeškal jsem a mávl na číšníka. „Doneste jim také Cuba Libre.“ A pak jsem si k nim přisedl. Nebyl jsem vítaným příchozím, poznal jsem to z jejich tajné řeči. Ale zůstal jsem sedět, začaly se agresivně bránit, smály se, šuškaly si apod.
To, co jsem potřeboval, za mnou sice přišlo, ale nikdy jsem to nedostal zadarmo. Zeptal jsem se, jestli jsem objednal špatné pití a zda si dají něco jiného. Černovláska byla o dost povolnější a prolomila ledy, ale blondýna byla sarkastická tak, že i po třetím drinku jsem po jejím komentáři vystřízlivěl. Ale něco mě k ní neuvěřitelně táhlo. Vlastně to nebylo něco, bylo to proč? A to nebyla jediná otázka, měl jsem pocit, že už jsem ji někde viděl. Ale kde?!
Na ten večírek jsem je samozřejmě pozval. Byl to přeci důvod, proč jsem je oslovil. Doma jsem seděl na posteli a díval jsem se na ubrousek, kde byla napsaná dvě telefonní čísla. Položil jsem ho na postel a odešel, ale pak jsem se zase hned vrátil. Napsal jsem té blondýnce, musel jsem vědět, co bylo špatně. Nedokázal jsem to pochopit, vždyť se vlastně nic nestalo. Přisedl jsem si k jejich stolu a objednal pití, to není na kasematy.
Pípla mi zpráva, ve které stálo: Zítra 17:30 Café & Bar Střelecký ostrov. Odepsal jsem: Budu tam.
Následující den jsem vyrazil na výše zmíněnou schůzku. Po cestě jsem koupil kytici tulipánů, nenapadlo mě nic originálnějšího, čím bych ji mohl obměkčit. Usadil jsem se na zahrádku. Z dálky jsem ji spatřil. Ty její lokýnky byly nepřehlédnutelné. Na sobě měla jemné růžové šaty a černé jehlové podpatky. Pokud si vzpomínáte na Match Point a Scarlett Johansson a její první výstup, tak si zcela přesně dokážete představit její oděv.
Vstal jsem, políbil jí ruku a podal jí květiny. Pak jsem se dokonce překonal a odsunul jí židli. Vynechal jsem zdvořilostní otázky o počasí. Vlastně už mě ani nezajímalo, jak se jmenuje, předcházejícího večera se ani nepředstavila a řekla, že to není důležité. Jméno bude vždy jen jménem. A já na tento popud citoval Shakespeara: ,,Co je to jméno, to, co růží zvou, nazváno jinak, bude vonět stejně.“ Zkušenost s recitačními soutěžemi se mi občas vyplatila. Předchozího večera to ovšem nebylo. Ujal jsem se slova, proč to děláš, proč se takhle chováš. Otevřela kabelku, která jí ležena na klíně a vytáhla knihu: Utrpení mladého Werthera a četla:
„Ze života člověka je jenom sen, to už leckoho napadlo a ani mne ten pocit nechce pustit. Když tak uvážím, jak úzká je klec, která svírá všechny činorodé a poznávací síly člověka, že všechna činnost má jen jeden cíl: ukojit potřeby, které zase nemají jiného účelu než prodloužit naši ubohou existenci, a když si pak musím doznat, že všechno uklidnění v některých otázkách je jenom polosnovou rezignací, která pomalovává stěny vězení, ve kterém trčíme, pestrými postavami a jasnými prospekty: to všechno, Viléme, mi rdousí slovo v hrdle.“
Už mi rozumíš?
Vzal jsem ji tu knihu a nalistoval stranu 19. Ano, tu knihu jsem znal velice dobře. Kdysi jsem si ji zvolil jako téma své seminární práce. Bylo to peklo. Nemohl jsem tu práci dopsat. Pořád jsem tu knihu otáčel a snažil se najít veškeré úhly pohledu. Jenže znáte Goetha, můžete jeho díla otáčet celý život a stejně všechny nenajdete.
„Snažil jsem se zakrýt své pohnutí nad těmito slovy. To se mi ovšem příliš nedařilo, neboť když jsem ji mimochodem slyšel tak tuze pravdivě mluvit.“
Knihu jsem jí vrátil.
„Zažil jsem čistou věc, která mě odtud vyžene: Skřípám zuby. Ďasa! Je neodčinitelná, a vinni jste tím, vy, jenom vy, kdo jste mě štvali, pobízeli a mučili, bych přijal místo, které se pro mne nehodí.“
Knihu mi opět přes stůl podala. Vzal jsem ji, nalistoval stranu 62, otočil jsem ji vzhůru nohama a předal jsem jí ji, aby četla.
„Ale“.
„Čti, když to nepůjde, vždycky tu knihu můžeš otočit zpátky.“
Chytré ženy jsem miloval. Ano, začala číst ze zdola, takže každá věta dávala tentýž smysl, jako kdyby tu knihu držela správně. Nepůjdeme se projít? Přísně se na mě podívala. Půjdeme jen kousek. Zvedl jsem se, odsunul židli a pomohl jí vstát. Udělala první krok, a mě to došlo, neměla na takovou akci boty. Popošli jsme pár kroků, zatočila se mi hlava, posadil jsem se na nejbližší lavičku a zavřel oči.
http://trojanovapetra.webnode.cz/
02.08.2012
Když jsem vyšel z domu, slunce pomalu zapadalo za obzor. Neměl jsem žádný plán cesty, ostatně jako vždy. Bloumal jsem ulicemi a utápěl se v myšlenkách. Nohy mě nakonec dovedly do malé kavárny Na konci světa. Hned naproti dveřím byl umístěn bar a před ním stály pouze tři stoly. Vypadalo to tam jak úkryt pro 12 trosečníků. Posadil jsem se k pravému stolu, abych měl přehled a aby mi samozřejmě nikdo nedýchal na záda. Objednal jsem si Cuba Libre. Prohlížel jsem si prostor kolem sebe, když se náhle otevřely dveře a vstoupily dvě dívky. Blondýnka a černovláska. To je ale náhoda, že jsou zrovna dvě, přesně tak, jak jsem to potřeboval. Zase až tak jsem se nedivil, když jsem si něco přál, tak to za mnou vždycky tak nějak přišlo.
Objednaly si dvě kávy. Nemeškal jsem a mávl na číšníka. „Doneste jim také Cuba Libre.“ A pak jsem si k nim přisedl. Nebyl jsem vítaným příchozím, poznal jsem to z jejich tajné řeči. Ale zůstal jsem sedět, začaly se agresivně bránit, smály se, šuškaly si apod.
To, co jsem potřeboval, za mnou sice přišlo, ale nikdy jsem to nedostal zadarmo. Zeptal jsem se, jestli jsem objednal špatné pití a zda si dají něco jiného. Černovláska byla o dost povolnější a prolomila ledy, ale blondýna byla sarkastická tak, že i po třetím drinku jsem po jejím komentáři vystřízlivěl. Ale něco mě k ní neuvěřitelně táhlo. Vlastně to nebylo něco, bylo to proč? A to nebyla jediná otázka, měl jsem pocit, že už jsem ji někde viděl. Ale kde?!
Na ten večírek jsem je samozřejmě pozval. Byl to přeci důvod, proč jsem je oslovil. Doma jsem seděl na posteli a díval jsem se na ubrousek, kde byla napsaná dvě telefonní čísla. Položil jsem ho na postel a odešel, ale pak jsem se zase hned vrátil. Napsal jsem té blondýnce, musel jsem vědět, co bylo špatně. Nedokázal jsem to pochopit, vždyť se vlastně nic nestalo. Přisedl jsem si k jejich stolu a objednal pití, to není na kasematy.
Pípla mi zpráva, ve které stálo: Zítra 17:30 Café & Bar Střelecký ostrov. Odepsal jsem: Budu tam.
Následující den jsem vyrazil na výše zmíněnou schůzku. Po cestě jsem koupil kytici tulipánů, nenapadlo mě nic originálnějšího, čím bych ji mohl obměkčit. Usadil jsem se na zahrádku. Z dálky jsem ji spatřil. Ty její lokýnky byly nepřehlédnutelné. Na sobě měla jemné růžové šaty a černé jehlové podpatky. Pokud si vzpomínáte na Match Point a Scarlett Johansson a její první výstup, tak si zcela přesně dokážete představit její oděv.
Vstal jsem, políbil jí ruku a podal jí květiny. Pak jsem se dokonce překonal a odsunul jí židli. Vynechal jsem zdvořilostní otázky o počasí. Vlastně už mě ani nezajímalo, jak se jmenuje, předcházejícího večera se ani nepředstavila a řekla, že to není důležité. Jméno bude vždy jen jménem. A já na tento popud citoval Shakespeara: ,,Co je to jméno, to, co růží zvou, nazváno jinak, bude vonět stejně.“ Zkušenost s recitačními soutěžemi se mi občas vyplatila. Předchozího večera to ovšem nebylo. Ujal jsem se slova, proč to děláš, proč se takhle chováš. Otevřela kabelku, která jí ležena na klíně a vytáhla knihu: Utrpení mladého Werthera a četla:
„Ze života člověka je jenom sen, to už leckoho napadlo a ani mne ten pocit nechce pustit. Když tak uvážím, jak úzká je klec, která svírá všechny činorodé a poznávací síly člověka, že všechna činnost má jen jeden cíl: ukojit potřeby, které zase nemají jiného účelu než prodloužit naši ubohou existenci, a když si pak musím doznat, že všechno uklidnění v některých otázkách je jenom polosnovou rezignací, která pomalovává stěny vězení, ve kterém trčíme, pestrými postavami a jasnými prospekty: to všechno, Viléme, mi rdousí slovo v hrdle.“
Už mi rozumíš?
Vzal jsem ji tu knihu a nalistoval stranu 19. Ano, tu knihu jsem znal velice dobře. Kdysi jsem si ji zvolil jako téma své seminární práce. Bylo to peklo. Nemohl jsem tu práci dopsat. Pořád jsem tu knihu otáčel a snažil se najít veškeré úhly pohledu. Jenže znáte Goetha, můžete jeho díla otáčet celý život a stejně všechny nenajdete.
„Snažil jsem se zakrýt své pohnutí nad těmito slovy. To se mi ovšem příliš nedařilo, neboť když jsem ji mimochodem slyšel tak tuze pravdivě mluvit.“
Knihu jsem jí vrátil.
„Zažil jsem čistou věc, která mě odtud vyžene: Skřípám zuby. Ďasa! Je neodčinitelná, a vinni jste tím, vy, jenom vy, kdo jste mě štvali, pobízeli a mučili, bych přijal místo, které se pro mne nehodí.“
Knihu mi opět přes stůl podala. Vzal jsem ji, nalistoval stranu 62, otočil jsem ji vzhůru nohama a předal jsem jí ji, aby četla.
„Ale“.
„Čti, když to nepůjde, vždycky tu knihu můžeš otočit zpátky.“
Chytré ženy jsem miloval. Ano, začala číst ze zdola, takže každá věta dávala tentýž smysl, jako kdyby tu knihu držela správně. Nepůjdeme se projít? Přísně se na mě podívala. Půjdeme jen kousek. Zvedl jsem se, odsunul židli a pomohl jí vstát. Udělala první krok, a mě to došlo, neměla na takovou akci boty. Popošli jsme pár kroků, zatočila se mi hlava, posadil jsem se na nejbližší lavičku a zavřel oči.
http://trojanovapetra.webnode.cz/
| Tweet |
Příspěvky k článku
| 06.08.2012, 19:07 | |
Každý z nás má jinou představu o chytrosti a kráse a to bude pravděpodobně ten největší kámen úrazu. Všichni v podstatě toužíme po uspokojení našich potřeb v co největší míře a podle toho si také volíme partnera. Jinými slovy pro někoho je určitá žena chytrá pro jiného je hloubá. Kde je pravda zůstává otazníkem. 
|
|
|
05.08.2012, 22:27 |
Zaujala mě věta Chytré ženy jsem miloval  Je to tak opravdu i v životě? Někdy to vypadá že muži si vybírají takové, které se jim líbí, mají správný poměr pasu a boků, vypadají plodně a tváří se jako dobré matky jeho budoucích dětí. Je ale nutné aby žena byla chytrá? Pár výjimek mezi muži znám, co dávají přednost opravdu chytrým a moudrým partnerkám. Sami jsou rozumní a nejsou ješitové, takže jim úspěch ženy nevadí a dokonce si nechají poradit. Nebo teda ne poradit, ale když jim manželka řekne svůj názor, uznají často, že na tom něco je a nemají problém se dívat na svět a na věc jejíma očima. Takoví muži jsou skvělí a marně zkoumám, jakou prošli výchovou a jakou měli matku a otce.
|
|
