Příchuť nevšedních zážitků – IV.

Otevřel jsem dveře svého bytu, kufr jsem nechal stát v chodbě a šel si napustit vanu. Byl to nešvar, dělal jsem to pořád. Z celého bytu jsem nejvíc bydlel ve vaně plné bublin. Jedl jsem tam, pracoval a četl. Často jsem si říkal, že jsem byl v minulém životě vodní ještěr. Po očistě jsem se ze zvyku podíval na telefon, máte zprávu v hlasové schránce. Byl to Tom.

“Tak jaká byla cesta?“
“Za týden se chystám do Prahy, počítej se mnou, chci Tvůj čas.“

Na ten večírek bychom mohli jít ve dvou, vlastně bychom mohli jít ve čtyřech. Už nechyběla jedna žena, teď chyběly ženy dvě. Byla to prekérní situace. Věděl jsem, že Tom nebude chtít jít jenom se mnou. Měl své zásady. To jsem byl donucen pochopit už v první chvíli našeho prvního setkání.

Tehdy jsem studoval vysokou. Tom byl můj vzor. Když jsem jednou vyšel z auly, na nástěnce visel plakát s datem Tomovy přednášky. Byl jsem si zcela jistý, že já v tom sále budu sedět. Svůj plán jsem uskutečnil. Po Tomově výstupu bylo uspořádáno takové malé občerstvení. Sedl jsem si na bar, přišel jsem sám. Popíjel jsem jedno pivo za druhým dle studentského kodexu, když už mi těžkl jazyk a většina účastníků odešla domů, někdo si sedle vedl mě. Byl to Tom. Asi nemusím podotýkat, že jsem z té barové židličky skoro spadl.

Objednal dvakrát whisky, to víte, že jsem ji nikdy nepil, ale přece jsem nemohl odmítnout. Ten panák mě absolutně položil. Tom si toho po chvíli všiml a rozhodl se zaplatit, nechtěl jsem, aby hradil útratu i za mě. Strhla se mezi mnou opilým a Tomem skoro střízlivým hádka, která vyústila v Tomovu větu: „Až nebudeš studovat a budeš si řádně vydělávat, smíš mě pozvat, ruku na to“. Dal mi svou vizitku. Následující den jsem mu poslal omluvnou SMS.

Čas plynul a já už jsem skoro zapomněl na svou ostudu, když mi od Toma přišla zpráva – Pořádám přednášku – zítra v pět tam. Aááááááááááááá, byl jsem v sedmém nebi. PS: Přines mi své práce. Aáááááááááááááááá, tohle přesně jsem cítil.

Po přednášce mě vyzvedl a šli jsme na kávu, jenže ta mi moc kuráže nepřidala, a tak Tom objednal pití s paraplíčky, to jsem taky nikdy nepil, ale každopádně to zabíralo. Ptal se, co dělám. A já věděl, že musím říct nějakou práci, která byla nejmíň fucking. Rozhodl jsem se pro odhalení mé fabrikové kariéry, úkolem bylo vyrobit co nejvíce světel do BMW. Tom se ušklíbl. Netušil, že má odpověď mohla být ještě horší – roznášel jsem i letáky apod. Prostě jsem nedělal nic, na čem by se dalo stavět. Nemáte peníze, nevěříte si, protože víte, že jste nikdo, tak děláte, co je. A já jsem to všechno dělal, bral jsem všechny šance, které se mi naskytly, žil jsem vždy přítomností, věděl jsem, že některé příležitosti jsou jen jednou. Stejně jako tahle.

Byla to moje šance. Musel jsem se prodat a být pro Toma dobrou investicí. Tom se ujal slova: „Tvé práce nejsou špatné, možná by bylo dobré zkusit si práci v novinách, finančně ohodnocenou. Jestli je tohle opravdu Tvůj sen, měl bys začít co nejdřív. Měl bych pro Tebe nabídku.“

“Ano,“ tohle mi nedělalo žádný problém. Neměl jsem co ztratit. Byl jsem věčný tulák a ptát se mě, co je mým snem, marná otázka. Já měl jeden jediný pevný cíl, od kterého se vše odráželo, dostudovat za jakoukoli cenu. To byla má laťka. Nic tento můj cíl nemohlo ohrozit, protože s tím bych se nikdy nevyrovnal. Pak jsem měl samozřejmě doprovodné cíle a těch bylo plus mínus 80, ale jestli tenhle doprovodný byl zrovna jednička, to jsem nevěděl.

Do nové práce jsem opravdu nastoupil. Jednalo se o praktikantskou pozici v místním deníku, kterou vedl Tomův známý. Dnes bych tu práci hodnotil jako práci snů, ale tehdy jsem to tak nevnímal, byla to pro mě práce jako každá jiná. Nic se nezměnilo. Chodil jsem do školy, na tuto praxi a na další brigádu. Nemohl jsem tedy vidět rozdíl mezi nikým a někým.

Tehdy se ale začal rozvíjet i můj osobní život. Seznámil jsem se s Janou, studovala geografii. Potkali jsme se na jedné z akcí Týdnu geografie. Seděla vedle mě a celou dobu si kousala nehty. Po první půlhodině jsem to nevydržel a musel jsem jí říct, jestli toho může nechat. Uznávám, nebyla to zrovna romantika.

Milovala Grónsko, pořád o něm mluvila a já ho stejnou měrou nenáviděl. Musel jsem to Grónsko dostat z naší konverzace. Na letenky jsem samozřejmě neměl peníze, musel jsem ho přenést tam, kde jsme byli. Nejprve jsem napsal dopis v grónštině. Potřeboval jsem čas, musela si lámat hlavu.

Najít místo, kde se vše uskuteční, nebylo těžké, bydlel jsem pomalu ve „skvotu“. Pěticentimetrová díra pod okny v lednu vyřešila chlad v místnosti. Byla tam taková zima, že jsme mohli jet příští týden do Himalájí. Zmobilizoval jsem své přátele, potřeboval jsem plyšová zvířata, taky papírové sněhové koule, prostěradla a stan. Mezi tím, co moji přátelé vyráběli vločky a koule, já jsem kreslil mapu. Dopis jsem zanechal u kuchařky v menze poté, co jsem ji ukázal dívku, které ho má dát.

Po celou dobu přípravy jsem se obával, že se v tom dané okamžiku rozpláče. Už se mi to několikrát stalo, zatímco city dívek se v tomto okamžiku prohloubily, já jsem věděl, že to není ono. Mé bláznivé nápady fungovaly jako 100% rozřazovací test.

Když nastal den D, byl jsem neuvěřitelně nervózní, zda dostala mapu, kterou jsem nechal v čajovně, kam jsme často chodili a zda opravdu přijde. Zvonek zadrnčel. Otevřel jsem dveře, byla oblečená podle návodu z dopisu, musel jsem uznat, že byla vážně chytrá, když rozluštila dopis v grónštině, kde bylo asi milion chyb. Grónsky jsem neuměl ani slovo a korekturníka jsem ani přes veškeré své úsilí nesehnal, nikdo takového člověka neznal.

Zavázal jsem jí oči a otevřel dveře. Po sejmutí šátku se začala smát a prohloubily se moje city. Byla tam neuvěřitelná zima, větráky si pohrávaly s vločkami zavěšenými na různých místech, papírové sněhové koule se chvěly pod náporem mírného větříku stejně jako plamínky svíček, které jsem umístil na bezpečné místo. Zeptal jsem se, jestli si dá čaj, na poslední chvíli jsem totiž sehnal vařič. Popíjeli jsme čaj ve stanu a leželi tam na matracích, které jsem uzmul mým spolubydlícím. Pořád se smála, vypadala tak šťastně. Ta nervozita změnila svou konzistenci. Poprvé jsem se bál, aby to vyšlo až do konce.

Vzal jsem knihu, otevřel jí a začal číst. Byl to úryvek z Legendy Emöke: „a ona pochopila, že to tady je jenom nesmírný proces očištění od poskvrny zla a zlo je hmota a člověk se očišťuje od hmoty, od těla, od žádosti a jeho cíl je v Duchu, ale ani tam ne, i to jen stadium, vyšší než fyzické, ale konečný cíl je Bůh, splynutí s Ním, rozpuštění vlastního já v té nekonečné hladině blaženosti, z níž tryská mystická boží láska a dobrota.“

Měl jsem pocit, že vůbec neví, co jí říkám. V tom pološeru se usmívala, na tváři se jí udělal ďolíček.

Tím večerem jsme se následně několikrát dobře bavili. Zvlášť té mapě. Já jsem tu mapu totiž nenakreslil, já tu cestu popsal. Nejvíc se smála spojení: „Jdi ve směru větru a u čápa zahni doleva. Vítr i čáp byly samozřejmě symbolické ztvárnění cesty, kterou lemovala auta na obou stranách, a čáp byl lampa, u které stála popelnice. Po cestě se třikrát ztratila.

Ačkoli jsme si to tehdy neuvědomovali, náš vztah byl na dobu určitou. Přišel březen, byl to čas geografických exkurzí a pro mě čas, kdy jsem musel nechat Janu jít za svým snem.

Ano, máte pravdu, vzpomínky mě poslední dobou pronásledovaly víc, než jsem chtěl. Oblékl jsem se a šel se projít, potřeboval jsem si vyčistit hlavu.

www.trojanovapetra.webnode.cz

Tweet