Příchut´nevšedních zážitků I.
Petra Trojanová
5. 7. 2012
Louvre-Café
Cítil jsem, jak mi pevnými pohyby přejíždí po zádech. Přál jsem si, aby sjela ještě trošku níž.
“Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“
Sakra, zaklel jsem, zapomněl jsem vystoupit. Tuhle část svých návratů ze služebních cest jsem nenáviděl. Mohl jsem samozřejmě jet taxíkem, jenže mi tenhle způsob přepravy připadal rychlejší.
Teď se tísním v řadě sedadel v obleku od Armaniho a nejdražším kufrem v celém kupé. Spolucestující si mě prohlížejí jak exotické zvíře, jako bych se snad ztratil.
Otevírám vchodové dveře, prostorem duní bubnování. Ne, dneska ne. Kufr nechávám za dveřmi svého bytu. Beru si pouze nejzákladnější, peněženku a laptop. Musel jsem dopsat článek. Při svém posledním návratu z ciziny jsem totiž podepsal smlouvu s jedním historickým magazínem. Uzávěrka mého prvního článku byla právě dnes. Zbývaly čtyři hodiny. A já potřeboval prostor.
Procházel jsem vilovou čtvrtí, pomalu jsem přestával doufat, že natrefím na nějakou příjemnou kavárnu. Ale intuice mě vedla správným směrem. Všiml jsem si nápisu Louvre – Café. Otevřel jsem dveře a upadl v úžas. Velkými okenicemi do místnosti padalo neuvěřitelné množství přirozeného světla. Celý dojem krásy dokreslovaly stěny pokryty mramorem. Nechybělo ani velké množství zrcadel a secesní schodiště. Prostorem se nesla ta jemná hudba, kterou bychom mohli slyšet za první republiky. Pousmál jsem se, posadil a za zvuků písně Sám s děvčetem v dešti, jsem vyhlížel obsluhu.
Ladnými dynamickými kroky se dostavila dívka, která mi svým vzezřením matně připomínala Věru Ferbasovou ovšem s delšími vlasy a mnohem štíhlejší postavou. Drobnou figuru zvýrazňoval upnutý živůtek a očividně dlouhé nohy byly po kolena zakryty nadýchanou sukní. „Jedno presso s mlékem.“ Nemohl jsem si nevšimnout jejích zářivých očí a slunečních paprsků, jež se odrážely od těch jejích precizně natočených lokýnek. Dívka, kterou nám snad do jednadvacátého století seslal sám tatíček Masaryk.
Otevřel jsem počítač a do textového editoru nadepsal ústřední téma článku: Belgické pralinky v proměnách času. Zahleděl jsem se na dívku, leštila malý talířek, který pravděpodobně patřil pod můj šálek kávy. V ruce jsem držel belgickou pralinku – Cerisette. Vložil jsem ji dívce do úst. Pomalým pohybem brady jsem poznal, že ji rozkousla. Likér se líně rozléval po jazyku a místy se dotýkal jejích zubů, následně stékal do hrdla. „Jedno presso s mlékem, prosím“, řekla.
Pokud máme v úmyslu věnovat se problematice pralinek, musíme nejprve rozluštit tajemství vzniku čokolády. Jako první údajně z kakaových bobů uvařili hořkou tekutinu Mayové. Z dárkové krabičky jsem vytáhl druhou pralinku – Trumfe Champagne, dívka opět leštila talířek. Pralinkou jsem jí přejel spodní ret. Nepatrně jsem přetáhl jeho linku.
Já to tady nedopíšu, vztekle jsem zaklapl počítač. Oblékl jsem si sako a vyhledal hotovost. Rozhlédl jsem se, ale dívka již v místnosti nebyla. Tipl jsem si, kolik to jedno presso mohlo stát a na stole zanechal bankovku. Odcházel jsem za zvuku písně Děkuji, bylo to krásné.
Otevřel jsem vchodové dveře, bylo ticho. Sedl jsem si na schody a pokračoval v psaní.
www.trojanovapetra.webnode.cz
5. 7. 2012
Louvre-CaféCítil jsem, jak mi pevnými pohyby přejíždí po zádech. Přál jsem si, aby sjela ještě trošku níž.
“Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“
Sakra, zaklel jsem, zapomněl jsem vystoupit. Tuhle část svých návratů ze služebních cest jsem nenáviděl. Mohl jsem samozřejmě jet taxíkem, jenže mi tenhle způsob přepravy připadal rychlejší.
Teď se tísním v řadě sedadel v obleku od Armaniho a nejdražším kufrem v celém kupé. Spolucestující si mě prohlížejí jak exotické zvíře, jako bych se snad ztratil.
Otevírám vchodové dveře, prostorem duní bubnování. Ne, dneska ne. Kufr nechávám za dveřmi svého bytu. Beru si pouze nejzákladnější, peněženku a laptop. Musel jsem dopsat článek. Při svém posledním návratu z ciziny jsem totiž podepsal smlouvu s jedním historickým magazínem. Uzávěrka mého prvního článku byla právě dnes. Zbývaly čtyři hodiny. A já potřeboval prostor.
Procházel jsem vilovou čtvrtí, pomalu jsem přestával doufat, že natrefím na nějakou příjemnou kavárnu. Ale intuice mě vedla správným směrem. Všiml jsem si nápisu Louvre – Café. Otevřel jsem dveře a upadl v úžas. Velkými okenicemi do místnosti padalo neuvěřitelné množství přirozeného světla. Celý dojem krásy dokreslovaly stěny pokryty mramorem. Nechybělo ani velké množství zrcadel a secesní schodiště. Prostorem se nesla ta jemná hudba, kterou bychom mohli slyšet za první republiky. Pousmál jsem se, posadil a za zvuků písně Sám s děvčetem v dešti, jsem vyhlížel obsluhu.
Ladnými dynamickými kroky se dostavila dívka, která mi svým vzezřením matně připomínala Věru Ferbasovou ovšem s delšími vlasy a mnohem štíhlejší postavou. Drobnou figuru zvýrazňoval upnutý živůtek a očividně dlouhé nohy byly po kolena zakryty nadýchanou sukní. „Jedno presso s mlékem.“ Nemohl jsem si nevšimnout jejích zářivých očí a slunečních paprsků, jež se odrážely od těch jejích precizně natočených lokýnek. Dívka, kterou nám snad do jednadvacátého století seslal sám tatíček Masaryk.
Otevřel jsem počítač a do textového editoru nadepsal ústřední téma článku: Belgické pralinky v proměnách času. Zahleděl jsem se na dívku, leštila malý talířek, který pravděpodobně patřil pod můj šálek kávy. V ruce jsem držel belgickou pralinku – Cerisette. Vložil jsem ji dívce do úst. Pomalým pohybem brady jsem poznal, že ji rozkousla. Likér se líně rozléval po jazyku a místy se dotýkal jejích zubů, následně stékal do hrdla. „Jedno presso s mlékem, prosím“, řekla.
Pokud máme v úmyslu věnovat se problematice pralinek, musíme nejprve rozluštit tajemství vzniku čokolády. Jako první údajně z kakaových bobů uvařili hořkou tekutinu Mayové. Z dárkové krabičky jsem vytáhl druhou pralinku – Trumfe Champagne, dívka opět leštila talířek. Pralinkou jsem jí přejel spodní ret. Nepatrně jsem přetáhl jeho linku.
Já to tady nedopíšu, vztekle jsem zaklapl počítač. Oblékl jsem si sako a vyhledal hotovost. Rozhlédl jsem se, ale dívka již v místnosti nebyla. Tipl jsem si, kolik to jedno presso mohlo stát a na stole zanechal bankovku. Odcházel jsem za zvuku písně Děkuji, bylo to krásné.
Otevřel jsem vchodové dveře, bylo ticho. Sedl jsem si na schody a pokračoval v psaní.
www.trojanovapetra.webnode.cz
| Tweet |
