Zabila jsem, mami...

Pavlína po očku pozorovala svoji sokyni v lásce: Ireninu štíhou šíji, lehce zkadeřené černé vlasy, sepnuté do drdolu, křehký profil, v němž dominoval krásný, štíhlý nosík a husté, do oblouku stočené řasy. Irena si srkla vína a uchichtla se. Pak si odfoukla z čela ofinu a smyslně si olízla rty. V tu chvíli zazněl výstřel… Bezvládné tělo se skácelo k zemi.

Když se Pavlína o Ireně poprvé dozvěděla, mávla nad tím rukou a ušklíbla se: někdo jí chce poničit její pohodu a štěstí, nic to neznamená. Zase se někdo pokouší vrazit mezi Pavlínu a Igora klín, zasít mezi ně semínko nedůvěry a nenávisti, rozdělit je, zničit jejich lásku.

Obhroublé esemesky, které jí chodily na mobil, Pavlína zkraje ignorovala. Ve chvíli, kdy dostala mail a v něm byly kompromitující fotografie jejího Igora s jakousi temperamentní, dlouhovlasou černovláskou, ji začala sžírat podezíravost, žárlivost a zloba.

I kdyby se ukázalo, že s tou holkou nic nemá, i kdyby to byl jen lehký neškodný flirt, Pavlína byla nucena sama sobě přiznat, že ona dívka má něco do sebe. Nebyla sice klasicky krásná, ale když si ji Pavlína prohlížela čím dál častěji, delší dobu a hlavně na mnoha snímcích, které ji zabíraly v různých podobách, usoudila, že ta štětka je dokonce krásná.

Krásná tím vyzývavým způsobem, kdy přirozenou krásu stačí jen nepatrně podtrhnout pěkným oblečením, decentním makeupem a každému je jasné, že i kdyby tahle holka vyšla na ulici v pytli od brambor, nenamalovaná a rozcuchaná, každý chlap se za ní otočí, protože byla prostě zvláštní, pěkná, přitažlivá a svůdná.

Pavlína nebyla schopná vymazat podobiznu této dívky ze své paměti. Ať se snažila myslet na cokoli, před očima jí vždy vyskočil portrét cizí krásky, která se náruživě miluje s jejím Igorem. Ze začátku tomu sice nevěřila, teď o tom naopak ani na okamžik nepochybovala. Jeho výmluvy, že má stále méně času, jeho vyhýbavé chování, jeho vlažný výkon v posteli, to vše utvrzovalo Pavlínu v tom, že Igor se s tou děvkou zapletl. Proč jsou děvky tak půvabné a proč na ně chlapi letí? Otázka, na kterou není nutné znát odpověď, protože tak to prostě bylo, je a bude. Ale ne v mém případě, pomyslela si Pavla a v tu chvíli cítila, že se jí nepatrně ulevilo.

Když byla malá, maminka si ji často brávala na klín a povídala sis ní o všem možném, a samozřejmě taky o ní samotné. „Pavlínko, nezapomeň, že když si budeš něco opravdu hodně přát, tak se ti to splní a získáš to,“ nabádala ji matka ve snaze zvednout zakřiknuté blondýnce, která se narodila jako poslední ze tří dětí, sebevědomí. „Není nic, co bys nedokázala, jen si musíš věřit a musíš být chytrá, víš? Jako maminka…“, zasmála se její matka a Pavle připadalo, že to zní jako rajská hudba. Svoji matku obdivovala, milovala a napodobovala.

Jak by se matka vyrovnala se sokyní v lásce?
Určitě rychle, dokonale a jednou provždy, přemýšlela jedné sobotní noci Pavla, když ležela v posteli a čekala marně na Igora. Ten měl přijít domů v devět večer, ale sliby jsou jen chyby a za chyby se platí. Ale já platit nebudu, ať za své chyby platí ostatní, pomyslela si Pavlína s pohrdlivým úšklebkem na rtech. Myšlenky na pomstu, která bude sladká a nezvratná, jí zlepšily náladu a vykouzlily na její tváři lehké uvolnění. Křeč, v níž se poslední dobou zmítala, poněkud opadla.

Pak už šly věci hodně rychle za sebou. Sehnat zbraň nebylo tak těžké, zrovna tak jako vysledovat, jaký životní rytmus Irena má a přizpůsobit tomu svůj plán...

Ach, proč plány bývají dokonalé, zatímco realita je jim na hony vzdálená? Pomyslela si trpce Pavlína. Všechno do sebe tak krásně zapadalo, vše tvořilo dohromady jeden krásný celek, v němž už pro Irenu nebylo místo...

Tak jak je možné, že to nevyšlo? Udělala jsem něco špatně, nebo mi máma lhala, když mě houpala na klíně a zasněně říkala, že není nic, co bych nedokázala? Lhala sobě i mně nebo tomu doopravdy věřila a chyba je jen a jen na mé straně? Otázky, na které už Pavlína nikdy nedostane odpověď.

Když se matka dozvěděla, že její Pavlínu čeká dvanáctiletý žalář, nervově se zhroutila a za půl roku poté, co soudce vyřkl ten krutý ortel, zemřela na masivní krvácení do mozku.

„Ach, maminko moje, přála bych si být s tebou,“ zašeptala Pavlína, když se dozvěděla, že její odvolání soud zamítl a trest potvrdil. „Snad to tentokrát vyjde, když si to budu opravdu přát, tak se mi to splní…“ To byla poslední slova, která Pavlíně prolétla hlavou, než vyskočila z okna v pátém patře budovy, v níž měl kancelář její advokát...

Tweet