Písničky u pohřbu - a pak to bolí!

Písničky jsou krásný vynález. Mohou nás přenést, kam chceme. Do hezkých vzpomínek, do náruče milovaného muže, do dětských let, ale i k okamžikům, na které bychom nejraději zapomněly, protože bolí.

Já osobně si vůbec nevím rady s písněmi a áriemi, které se hrají na pohřbu. Kdykoli je pak slyším hrát v rádiu, ve filmu nebo kdekoli jinde, sevřou mne bolestivé vzpomínky. Jeden můj dobrý známý vždycky říkal své ženě: „Až umřu, chci, aby mi na pohřbu zahráli písničku Petra Spáleného – Až mě andělé zavolají k sobě….“. Už tehdy jsme všichni pociťovali jistou stísněnost, ale znáte to, mávnete nad tím rukou, a povíte. „Ale prosím tě, co bys umíral, na to jsi ještě mladý, na tyhle věci vůbec nemysli!“

Nevím, zda to bylo v jeho případě tušení vlastní smrtelnosti, které se blížilo, ale jak si přál, tak se stalo. Pohřeb měl před necelým rokem. Všichni do jednoho, když hráli píseň Petra Spáleného, viděli Jirku, jak stojí opřený o kuchyňskou linku, utírá nádobí, hrají tuhle píseň v rádiu, on si ji prozpěvuje a pak, jako kdyby mluvil o tom, co podnikne zítra a kam pojede příští víkend na kole, říká své ženě: „Mně se ta písnička tak líbí, až umřu, chci, abyste mi na pohřbu zahráli od Petra Spáleného – Až mě andělé zavolají k sobě…“

V době, kdy žil, a mluvil o ní, mysleli jsme na obřadní síň krematoria, to každému naskočí před očima asi automaticky. Když jsme byli na pohřbu, přenesli jsme se do jeho života, do jeho zrenovované kuchyně, kde byl často při vaření pánem, a slyšeli ho, jak mluví ke své ženě… měl rád odpolední písničkový pořad na přání, a protože své ženě rád pomáhal, stalo se nejednou, že to takhle vyšlo, že byl zrovna u stolu, popíjel kafe a neodpustil si tenhle komentář. Není to zvláštní? Tyhle přesuny?

Být zpěvákem, nevím, jestli bych byla ráda, kdyby si moji píseň a možná i hlas a tvář lidé spojovali s tak těžkými chvílemi plnými zármutku. Jenže smrt je na konci nitky života každého z nás. Na samotný začátek této pomyslné nitky se nás nikdo neptal, přišli jsme na svět a také nikdo nechtěl předtím náš souhlas s tím, že budeme žít v tomto těle, s těmito vlastnostmi a pocity. Stejné je to se smrtí – nechceme ji, nesouhlasíme s ní, odmítáme ji, těžko se smiřujeme s vlastní „konečností“, můžeme ji odmítat nebo ignorovat sebevíc, ale to je asi tak všechno, co můžeme. ONA přijde a neptá se, jestli chceme jít s ní a jsme připraveni ji následovat. Podtrhne naše příjmy, naše výdaje, které jsme na tomto světě stačili během života spáchat, ovšem aniž bychom stihli provést konečné zúčtování, vyrovnat dluhy, a rozdat, co nám zbylo, je konec.

A tak si říkám, jestli je dobré si zaživa říkat, že tuhle písničku chci na pohřbu. Teď je teď a žádná píseň nemůže za naši smrt. Písně tu budou, i když sami jejich autoři tu už kolikrát taky nejsou. Tak se učím radovat se z každého dne, z každé krásné písně, a nebrečím, když slyším „Až mě andělé zavolají k sobě…“ Vzpomínám na našeho kamaráda v dobrém a vím, že smrt je spravedlivá. Je to jediná spravedlnost na tomto jinak vcelku nespravedlivém světě.

Tweet