Proč mi nikdy nepoví, že mě má rád?!?!

Chlapi nekladou ujišťovací otázky. Pokut to nejsou chroničtí žárlivci nebo jedinci s nižším sebehodnocením, neptají se, jestli je my, ženy, máme rády! Jsou přeci tak skvělí, tak okouzlující, tak zkušení, že není možné je nemilovat, že? Nebo si to alespoň myslí. Proto se neptají.

My ženy to máme nastavené jinak.

Milujeme hodně „ušima“ (zato páni se zamilují často rychleji očima, a proto nemohou z lecjaké atraktivní ženy snadno spustit oči), takže to potřebujeme slyšet. Potřebujeme slyšet, že jsme (stále) krásné, žádoucí, milované. Jakmile to neslyšíme, usycháme.

Neplatí to samozřejmě zase pro všechny ženy paušálně - už to před sebou vidím v sytých barvách, jak se zaryté feministky šikují v jeden celek, protože jsou natolik sebevědomé, že od nedokonalých mužských přeci nepotřebují slyšet nic pozitivního, o ujištění svých kvalit nestojí, nepotřebují to k životu jako vzduch.

Pravda je ale taková, že nás, ženy, čas od času přepadávají pochybnosti. Může to být podmíněno nemocí, kdy si více než kdy jindy uvědomíme, že nemáme tolik sil a energie a že jsme oslabené, může to vzniknout ve chvíli, kdy si na skráních všimneme prvního tenkého pramínku šedivých vlasů, nebo když si uvědomíme, jak rychle ty naše děti rostou… Může nás rozkolísat zjištění, že v práci už nejsme tak výkonné jako naše o deset, patnáct let mladší kolegyně, nebo když během přijímacího pohovoru vytušíme, že s předchozími zkušenostmi leckoho strčíme do kapsy, ale realita je jiná - jsme „staré“.

V tu chvíli natahujeme dlaň, voláme v duchu, tichounce, o pomoc, a očekáváme ji od těch, kteří jsou nám nejblíže.

Muž. Měl by to být náš partner, kdo nás obejme a zašeptá nám do vlasů, že pro něj jsme tou nejlepší, nejkrásnější a nejmilejší ženou pod sluncem, v galaxii, ve vesmíru.

Dobrá, pokud si nepotrpíte na romantiku ve stylu mýdlových oper a nejste tak skromná děvčata, tak si představte, že vám partner projeví náklonnost jinak: náruživým sexem, koupí šperku v hodnotě sta tisíc korun, či tím, že po sobě konečně začne uklízet pohozené oblečení (ano, i to se velice cení, zejména když to žena mužovi vyčítá už od svatby a jsou spolu již dvacet let).

Skutečně se bez těch sladkých slůvek neobejdeme? Jak se na to dívají mužští? „Připadá mi zbytečné cokoli říkat, manželka snad vidí, co pro ni a pro rodinu dělám, ne?“ Tak zní nejčastější argument těch, co z nich pochvalná a povzbudivá slůvka nevylomíte ani heverem.

Mohou to být skvělí chlapi, pracovití, spolehliví, báječní tátové, manželé i milenci, ale běda, jakmile potřebujete slyšet větičku „Miluji tě…“. V tu chvíli spolehlivě oněmi, zachmuří se, zaseknou a věřte tomu, že vám to neřeknou už ze zásady. Oni se přeci k ničemu nenechají nutit…

Není to škoda? Ano i ne. Na jednu stranu chceme, aby mužští byly „skály, pilíře a pevné zdi, o které se můžeme opřít“, a nesneseme, aby s nimi někdo hýbal, postrkoval a manipuloval – a přitom se toho samy dopouštíme: Loudíme, klademe pořád dokola stejné otázky – Máš mě rád? Líbím se ti? Nejsem tlustá? A pak se divíme, když dostaneme nežádoucí odpověď (No, malinko jsi přibrala, hlavně máš velkej zadek a břicho, ale to nevadí, můj nejlepší kámoš Franta má taky pupek, přibral a je to pořád fajn chlap…). Nebo nastane hluboké mlčení…

Stačí vám, když váš muž staví dům, vychovává děti, sází stromy a vydělává peníze, nelajdá za ženskými a nepopíjí v hospodě, jako důkaz lásky, nebo to, že bez vás nemůže žít, potřebujete slyšet? Jak často slyšíte z úst milovaného muže, že vás miluje a snesl by vám ono pověstné „modré z nebe“? A pokud vám to váš partner neříká, naučila jste se s tím snadno žít?

Tweet