Červená se, červená, když jí hladím ramena
Vanda Švehlová
14. 11. 2016
14. 11. 2016
Hrne se vám do tváří krev, všichni se na vás dívají a vy byste se nejraději studem propadla. Nesnášíte, když se červenáte, ale to je asi tak jediné, co můžete v danou chvíli dělat. Kromě toho, že čekáte, až to přejde a vy se vrátíte znovu k normálu.
Červenání je v našich zeměpisných končinách ze společenského hlediska nežádoucí, protože se nedá nijak korigovat a dotyčný má téměř vždycky pocit, že zrudl v tu nejnevhodnější chvíli.
Proč se červenáme?
Někomu zčervenají tváře, jinému zase dekolt nebo mu na krku naskáčou nepravidelné rudé skvrny. V pravém slova smyslu nejde o zdravotní problém, ale o psychický handicap. Lidé, kteří se červenají, se za to stydí a je jim to hodně nepříjemné. To je stresuje a stres bývá spouštěčem pro rychlé, nečekané a nepřiměřené zrudnutí. Jde tedy o začarovaný kruh.
Co se děje, když náhle zčervenáme?
V okamžiku, kdy zčervenáme, dojde k náhlému prokrvení periferních částí těla, v tomto případě obličeje. Tím máme na mysli situaci, kdy se tak stane z ničeho nic, takže to nenavazuje na nějakou fyzicky namáhavou práci a zrovna tak nejde o okamžik, že se vrátíme vymrzlí z výletu do přetopené místnosti. Nápadnější bývá červenání u lidí s velmi světlou pokožkou.
Proč se někteří lidé červenají?
Odborníci z oblasti psychologie nabízejí jisté vysvětlení, co za tímto problémem stojí. Obvykle jím trpí lidé, kteří jsou sebekritičtí, stydliví, nedůvěřiví, trpí trémou a sužují je pochybnosti o sobě samých. Většinou jim hodně záleží na tom, co si o nich myslí jejich okolí. Kladou na sebe velké nároky a chybí jim zdravá sebejistota. Nechtějí na sobě dát nic znát, to je stojí obrovské úsilí a nevědomky zapojí v tu chvíli do hry neurovegetativní systém. Dojde k nerovnováze v prokrvení. Krev se v mnohem větším objemu, než je běžné, nahrne do obličeje a dekoltu.
Co se s tím dá dělat?
Asi nejjednodušší je zvyknout si, že to tak máme. Nikdo není dokonalý a každý z nás se obvykle potýkáme s nějakým tím „nedostatkem“. Koho to příliš obtěžuje, ten by měl navštívit psychologa nebo psychoterapeuta a s jeho pomocí rozklíčovat, jaké spouštěče fungují nejčastěji a zda se jich lze nějak vyvarovat. Když nic jiného, dozvíte se sami o sobě více a možná narazíte na hlubší problémy, které by s tímto handicapem mohly souviset.
zdroj foto: pixabay.com
Červenání je v našich zeměpisných končinách ze společenského hlediska nežádoucí, protože se nedá nijak korigovat a dotyčný má téměř vždycky pocit, že zrudl v tu nejnevhodnější chvíli.
Proč se červenáme?
Někomu zčervenají tváře, jinému zase dekolt nebo mu na krku naskáčou nepravidelné rudé skvrny. V pravém slova smyslu nejde o zdravotní problém, ale o psychický handicap. Lidé, kteří se červenají, se za to stydí a je jim to hodně nepříjemné. To je stresuje a stres bývá spouštěčem pro rychlé, nečekané a nepřiměřené zrudnutí. Jde tedy o začarovaný kruh.
Co se děje, když náhle zčervenáme?
V okamžiku, kdy zčervenáme, dojde k náhlému prokrvení periferních částí těla, v tomto případě obličeje. Tím máme na mysli situaci, kdy se tak stane z ničeho nic, takže to nenavazuje na nějakou fyzicky namáhavou práci a zrovna tak nejde o okamžik, že se vrátíme vymrzlí z výletu do přetopené místnosti. Nápadnější bývá červenání u lidí s velmi světlou pokožkou.
Proč se někteří lidé červenají?
Odborníci z oblasti psychologie nabízejí jisté vysvětlení, co za tímto problémem stojí. Obvykle jím trpí lidé, kteří jsou sebekritičtí, stydliví, nedůvěřiví, trpí trémou a sužují je pochybnosti o sobě samých. Většinou jim hodně záleží na tom, co si o nich myslí jejich okolí. Kladou na sebe velké nároky a chybí jim zdravá sebejistota. Nechtějí na sobě dát nic znát, to je stojí obrovské úsilí a nevědomky zapojí v tu chvíli do hry neurovegetativní systém. Dojde k nerovnováze v prokrvení. Krev se v mnohem větším objemu, než je běžné, nahrne do obličeje a dekoltu.
Co se s tím dá dělat?
Asi nejjednodušší je zvyknout si, že to tak máme. Nikdo není dokonalý a každý z nás se obvykle potýkáme s nějakým tím „nedostatkem“. Koho to příliš obtěžuje, ten by měl navštívit psychologa nebo psychoterapeuta a s jeho pomocí rozklíčovat, jaké spouštěče fungují nejčastěji a zda se jich lze nějak vyvarovat. Když nic jiného, dozvíte se sami o sobě více a možná narazíte na hlubší problémy, které by s tímto handicapem mohly souviset.
zdroj foto: pixabay.com
Tweet |