Co máme s manželem společného?
Vanda Švehlová
15. 4. 2016
Co máte s manželem společného?
Někdo děti, někdo účet, jiný jen postel a stůl. Každý vstupujeme do manželství (partnerství) s jinými představami. „Máme společné děti, nerozvedli jsme se, manžel mi posílá výplatu na můj účet, ve vaření se střídáme a vyhovuje nám to tak,“ říká sedmatřicetiletá Irena.
Jsou však ženy emancipované do té míry, že mají zvýšenou potřebu hájit své soukromí i ve vztahu. „Děti vychováváme spolu, ale jinak máme velmi volné manželství, ponecháváme si velkou míru samostatnosti, a to včetně trávení volného času, hospodaření s penězi a dovolené,“ vysvětluje dvaatřicetiletá Helena. „Myslím, že aby vztah fungoval, musí si každý ponechat určitou část autonomie, tajemství a soukromí. Nejsem ničí otrok a ani nechci sama nikomu říkat, co má a co nemá ve svém životě dělat. Důležité je, že se shodneme na výchově dětí, to je pro mě zásadní.“
Obavy, jak bude jejich manželství vypadat, až děti „opustí hnízdo“, si Helena nepřipouští. „Nebudu se strachovat už teď, přeji si, aby celé rodině sloužilo zdraví. A jestli budeme s manželem nebo každý sám? Nevím, nepřemýšlím o tom, žiju přítomností a takhle mi to vyhovuje.“
Stále více jsou podle mého názoru hodny obdivu ženy, které vydržely v jednom jediném vztahu a dokonce neměly žádného jiného sexuálního partnera. Ano, dnes jsou to obvykle ženy v letech, které zakládaly rodinu v 70. či 80. letech minulého století, kdy se na sexuální zkušenosti tolik nehledělo, razilo se heslo, že rodina je základ státu a často půjčky manželům je držely pohromadě víc, než by se na první pohled zdálo.
„Představa, že jsem poznala svého partnera někde v 18, 20 letech, vdala se za něj a zůstala s ním, aniž bych měla někoho bokem, mě naprosto děsí! O čem se spolu v 60 letech baví? Jak tráví čas? To se ani jeden z nich nezměnil a jsou pořád stejní a vyhovují si, nebo je to lhostejnost a dobré bydlo, co je drží pohromadě?“ ptá se žena, které je pětačtyřicet let, je potřetí vdaná a doufá, že je to již naposledy. „Možná nejsem úplně hrdá na svou minulost, poznala jsem asi tři desítky mužů, ale nelituji toho. Aspoň si o to víc vážím manžela, kterého jsem si našla přes mé známé. Věděla jsem, do čeho jdu, ostatní mužští se mi líbí, ale nepotřebuji s nimi mít sex, to jsem si vyzkoušela a nechybí mi to. Dnes jsem ráda, že jsem to takhle ustála, mám určité zkušenosti a na smrtelné posteli mě nebude mrzet, že jsem si nic neužila.“
Co žena, to názor. Co vztah, to jiná pravidla hry. Co manželství, to jiné ideály, naplnění, intenzita. Nechtějme po nikom, aby chápal, jak žijeme my sami a na druhou stranu neodsuzujme ty, kteří se vzepřeli jakýmkoli konvencím a žijí si po svém, tak, jak jim to vyhovuje. Tedy pokud nám samotným to neubližuje.
Zdroj obrázku: pixabay.com
15. 4. 2016
Co máte s manželem společného?Někdo děti, někdo účet, jiný jen postel a stůl. Každý vstupujeme do manželství (partnerství) s jinými představami. „Máme společné děti, nerozvedli jsme se, manžel mi posílá výplatu na můj účet, ve vaření se střídáme a vyhovuje nám to tak,“ říká sedmatřicetiletá Irena.
Jsou však ženy emancipované do té míry, že mají zvýšenou potřebu hájit své soukromí i ve vztahu. „Děti vychováváme spolu, ale jinak máme velmi volné manželství, ponecháváme si velkou míru samostatnosti, a to včetně trávení volného času, hospodaření s penězi a dovolené,“ vysvětluje dvaatřicetiletá Helena. „Myslím, že aby vztah fungoval, musí si každý ponechat určitou část autonomie, tajemství a soukromí. Nejsem ničí otrok a ani nechci sama nikomu říkat, co má a co nemá ve svém životě dělat. Důležité je, že se shodneme na výchově dětí, to je pro mě zásadní.“
Obavy, jak bude jejich manželství vypadat, až děti „opustí hnízdo“, si Helena nepřipouští. „Nebudu se strachovat už teď, přeji si, aby celé rodině sloužilo zdraví. A jestli budeme s manželem nebo každý sám? Nevím, nepřemýšlím o tom, žiju přítomností a takhle mi to vyhovuje.“
Stále více jsou podle mého názoru hodny obdivu ženy, které vydržely v jednom jediném vztahu a dokonce neměly žádného jiného sexuálního partnera. Ano, dnes jsou to obvykle ženy v letech, které zakládaly rodinu v 70. či 80. letech minulého století, kdy se na sexuální zkušenosti tolik nehledělo, razilo se heslo, že rodina je základ státu a často půjčky manželům je držely pohromadě víc, než by se na první pohled zdálo.
„Představa, že jsem poznala svého partnera někde v 18, 20 letech, vdala se za něj a zůstala s ním, aniž bych měla někoho bokem, mě naprosto děsí! O čem se spolu v 60 letech baví? Jak tráví čas? To se ani jeden z nich nezměnil a jsou pořád stejní a vyhovují si, nebo je to lhostejnost a dobré bydlo, co je drží pohromadě?“ ptá se žena, které je pětačtyřicet let, je potřetí vdaná a doufá, že je to již naposledy. „Možná nejsem úplně hrdá na svou minulost, poznala jsem asi tři desítky mužů, ale nelituji toho. Aspoň si o to víc vážím manžela, kterého jsem si našla přes mé známé. Věděla jsem, do čeho jdu, ostatní mužští se mi líbí, ale nepotřebuji s nimi mít sex, to jsem si vyzkoušela a nechybí mi to. Dnes jsem ráda, že jsem to takhle ustála, mám určité zkušenosti a na smrtelné posteli mě nebude mrzet, že jsem si nic neužila.“
Co žena, to názor. Co vztah, to jiná pravidla hry. Co manželství, to jiné ideály, naplnění, intenzita. Nechtějme po nikom, aby chápal, jak žijeme my sami a na druhou stranu neodsuzujme ty, kteří se vzepřeli jakýmkoli konvencím a žijí si po svém, tak, jak jim to vyhovuje. Tedy pokud nám samotným to neubližuje.
Zdroj obrázku: pixabay.com
| Tweet |
