Podomní prodej aneb no neber to!
Venušanka
6. 4. 2016
Tak už byl i u nás. Mladý muž v černém obleku, bílé košili, s pečlivě upravenou vázankou. A jak jsme se prý rozhodli – šlo údajně o to, že nám měla být nabídnuta jiná, výhodnější sazba za odběr služeb. Hm. Divila jsem se já, divil se manžel. Mladík držel v ruce štos jakýchsi papírů s tím, že má naši fakturu. Tu jsme neviděli. Proč taky, když jsem neměla v úmyslu cokoli takhle pokoutně u branky na zahradu domlouvat?
„Přeslechla jsem, jak se jmenujete….“ Mladík se křečovitě usmál a cosi zadrmolil. Fajn, tak ani na druhý pokus nevím, kdo je a odkud je. Znáte to. Někdo přijde, zahuhlá jméno a název firmy, pokud vůbec, a ukažte mi někoho, kdo si to zapamatuje na první dobrou, notabene, když to na vás volá už při chůzi po schodech a vy pomalu ani nevíte, že mluví k vám.
Debata s ním neměla vůbec pevné obrysy, nebylo jasné, oč jde. „Podívejte se, máme práci na zahradě, za chvíli bude tma. Zkraťme to, co říkáte? Vy nám už konečně učiňte skvělou nabídku, která se neodmítá, my ji samozřejmě odmítneme, Vy půjdete o dům dál a my tu dosázíme, co potřebujeme, co Vy na to?“
Opět se nuceně zasmál, povolil si napevno uvázaný uzel a v tu chvíli mi přispěchal manžel na pomoc. „Vy nám řekněte, s čím odsud chcete odejít, jestli to má být smlouva, dodatek, nebo cokoli jiného a jedině tak se pohneme z místa…“
Po takto rozpačitém rozhovoru, který mladík nejspíš nečekal, jsme se dohodli, že my se podíváme na poslední fakturu (nevím tedy proč, ale budiž, něco na odchodu říci musel) a on přijde druhý den.
I stalo se. Manžel se zrovna kdesi zdržel a volal mi, že to v dobu, kdy se muž s tajemným posláním měl stavit, doma rozhodně nestihne být. Fajn, to zvládnu sama. A ráda.
Jen co jsem položila telefon, mladý muž v černém obleku zazvonil. Dochvilný byl, to ano. Otevřela jsem dveře a šla k brance. Měl profesionální úsměv a nad ním se vznášela oblaka kolínské, která přehlušila přirozenou jarní vůni probouzející se přírody. „Tak jsem tady,“ zahlaholil. „Manžel není doma, u nás rozhodujeme o všem demokraticky, víte, a tak mi tu nechte vizitku, ať se vám případně můžeme ozvat,“ kontrovala jsem. Úsměv během pikosekundy zhořkl a zmizel z jeho tváře. „Vizitku nemám,“ pravil.
Zaslechla jsem v jeho hlase podráždění nebo se mi to jen zdálo? „Vy nemáte vizitku?“ Podivila jsem se tomu, a to zcela upřímně. „Ne, to by ji chtěl každej a rozdal bych jich hromadu,“ poměrně nelogicky vysvětlil, proč nemá něco tak základního, jako je papírek s natištěným jménem a dalšími kontaktními údaji. „Ale můžete mi na sebe dát číslo a já se vám ozvu,“ vrátil se mu částečně jeho profi úsměv na tvář. „Nedám Vám žádné číslo, ale jestli chcete, můžete mi dát Vy kontakt na sebe,“ navrhla jsem.
Úsměv mu opět vymizel a mladík začal listovat lejstry. Aha, ty ani nemáš papír, napadlo mě. Nicméně, po chvilce šmátrání v kupě papírů z jednoho kousek odtrhl a cosi tam napsal a předal mi to. „Nemohu přečíst jméno,“ odvětila jsem. Prostě nebylo čitelné, jen to křestní a to je mi k ničemu. Znechuceně se na mě podíval, cosi zadrmolil a odešel.
Ožužlaný kousek papíru leží tady na stole. Jméno nečitelné, mobilní číslo na netu nedohledatelné (ale netvrdím, že tam lze najít všechna čísla, nicméně u podnikatele tohoto typu bych to předpokládala, když zastupuje firmu).
A tak si říkám: Jak to ve skutečnosti je? Kdo to je? Co chtěl? Koho zastupuje? Kde zrovna zvoní? U kterých dveří? Co přesně nabízí? A najde někoho, kdo se s ním dohodne? Spousta otázek, žádná odpověď.
Ať je to jakkoli, papírek poletí do koše. Jedna vlaštovka jaro nedělá…
Zdroj obrázku: pixabay.com
6. 4. 2016
Tak už byl i u nás. Mladý muž v černém obleku, bílé košili, s pečlivě upravenou vázankou. A jak jsme se prý rozhodli – šlo údajně o to, že nám měla být nabídnuta jiná, výhodnější sazba za odběr služeb. Hm. Divila jsem se já, divil se manžel. Mladík držel v ruce štos jakýchsi papírů s tím, že má naši fakturu. Tu jsme neviděli. Proč taky, když jsem neměla v úmyslu cokoli takhle pokoutně u branky na zahradu domlouvat?„Přeslechla jsem, jak se jmenujete….“ Mladík se křečovitě usmál a cosi zadrmolil. Fajn, tak ani na druhý pokus nevím, kdo je a odkud je. Znáte to. Někdo přijde, zahuhlá jméno a název firmy, pokud vůbec, a ukažte mi někoho, kdo si to zapamatuje na první dobrou, notabene, když to na vás volá už při chůzi po schodech a vy pomalu ani nevíte, že mluví k vám.
Debata s ním neměla vůbec pevné obrysy, nebylo jasné, oč jde. „Podívejte se, máme práci na zahradě, za chvíli bude tma. Zkraťme to, co říkáte? Vy nám už konečně učiňte skvělou nabídku, která se neodmítá, my ji samozřejmě odmítneme, Vy půjdete o dům dál a my tu dosázíme, co potřebujeme, co Vy na to?“
Opět se nuceně zasmál, povolil si napevno uvázaný uzel a v tu chvíli mi přispěchal manžel na pomoc. „Vy nám řekněte, s čím odsud chcete odejít, jestli to má být smlouva, dodatek, nebo cokoli jiného a jedině tak se pohneme z místa…“
Po takto rozpačitém rozhovoru, který mladík nejspíš nečekal, jsme se dohodli, že my se podíváme na poslední fakturu (nevím tedy proč, ale budiž, něco na odchodu říci musel) a on přijde druhý den.
I stalo se. Manžel se zrovna kdesi zdržel a volal mi, že to v dobu, kdy se muž s tajemným posláním měl stavit, doma rozhodně nestihne být. Fajn, to zvládnu sama. A ráda.
Jen co jsem položila telefon, mladý muž v černém obleku zazvonil. Dochvilný byl, to ano. Otevřela jsem dveře a šla k brance. Měl profesionální úsměv a nad ním se vznášela oblaka kolínské, která přehlušila přirozenou jarní vůni probouzející se přírody. „Tak jsem tady,“ zahlaholil. „Manžel není doma, u nás rozhodujeme o všem demokraticky, víte, a tak mi tu nechte vizitku, ať se vám případně můžeme ozvat,“ kontrovala jsem. Úsměv během pikosekundy zhořkl a zmizel z jeho tváře. „Vizitku nemám,“ pravil.
Zaslechla jsem v jeho hlase podráždění nebo se mi to jen zdálo? „Vy nemáte vizitku?“ Podivila jsem se tomu, a to zcela upřímně. „Ne, to by ji chtěl každej a rozdal bych jich hromadu,“ poměrně nelogicky vysvětlil, proč nemá něco tak základního, jako je papírek s natištěným jménem a dalšími kontaktními údaji. „Ale můžete mi na sebe dát číslo a já se vám ozvu,“ vrátil se mu částečně jeho profi úsměv na tvář. „Nedám Vám žádné číslo, ale jestli chcete, můžete mi dát Vy kontakt na sebe,“ navrhla jsem.
Úsměv mu opět vymizel a mladík začal listovat lejstry. Aha, ty ani nemáš papír, napadlo mě. Nicméně, po chvilce šmátrání v kupě papírů z jednoho kousek odtrhl a cosi tam napsal a předal mi to. „Nemohu přečíst jméno,“ odvětila jsem. Prostě nebylo čitelné, jen to křestní a to je mi k ničemu. Znechuceně se na mě podíval, cosi zadrmolil a odešel.
Ožužlaný kousek papíru leží tady na stole. Jméno nečitelné, mobilní číslo na netu nedohledatelné (ale netvrdím, že tam lze najít všechna čísla, nicméně u podnikatele tohoto typu bych to předpokládala, když zastupuje firmu).
A tak si říkám: Jak to ve skutečnosti je? Kdo to je? Co chtěl? Koho zastupuje? Kde zrovna zvoní? U kterých dveří? Co přesně nabízí? A najde někoho, kdo se s ním dohodne? Spousta otázek, žádná odpověď.
Ať je to jakkoli, papírek poletí do koše. Jedna vlaštovka jaro nedělá…
Zdroj obrázku: pixabay.com
| Tweet |
