Svět slov

Vyhledávání

Moudrosti do hrsti

Chci žít, chci vidět, jak se střídá deštivé počasí se slunečnými dny… chci vidět, jak sílí kmeny stromů.
(Vladislav Vančura)

Tlačenka

Andaa
11. 8. 2009
TlačenkaOnehdá sem si cosi potřebovala zařídit v Kyjově. No a na zpáteční cestě sem sa stavila u mojích rodičů. Byl doma enem taťka a hneď mňa uvítál: „To je dobře, že ideš. Akorát si dělám svačinu.“

“A co máš dobrého?“ Optala sem sa. Dobře sem věděla,že taťkovu papu odmítnůt nemožu a taky sem věděla, že mamka o něm říká, že dyž néni ona doma, tož by taťka rači umřel hlady, než aby si sám něco nachystál. Tož sem byla zvědavá, čím mňa pohostí.

“No byl sem ráno u dochtora a v masně měli levnů tlačenku. Tož si ju dáme s octem a cibulů.“

“Tož to ano, na tem se nedá nic pokazit,“ sůhlasila sem a hneď sem mu chtěla pomoct.

“Ale néé,“ říkal taťka, „ty si návštěva já ti uvařím kafé a než ho vypiješ, tož já to nachystám.“

“No dobře,“ sůhlasila sem a hneď sem prozkůmávala cukřenku, kerů donésl s kafíčkem, esli do ní náhodů nenasypál sůl. Minule, dyž sem si u nich osolila kafé, tož mě řekl, že to je tak podobné, kdo že sa v tem má vyznat. A eště dodál: „Doma jez, co máš a inde, co ti dajů.“

Než sem dopila kafé, taťka sa vynořil z kuchyně a tvářil sa jak kuchař v Grand hotelu. Na podnosu nésl dva talířky. Na každém byly tři kolečka tlačenky posypané cibulů. Nezapoměl na sůl ani ocet. „No tož poď jest,“ pozval mňa s pýchů v hlasu. „Tys to pěkně nastrojil,“ lichotila sem mu, než sem zasedla na stůl.

No na můj vkus sem viděla, že v téj tlačence bylo od pohledu hodně koží, ale rači sem držela hubu, protože vím, že bych si mosela vyslechnůt přednášku o tém, jak su vybíravá a co by za to on jak děcko dal, dyby měli tolik jídla.

“Hmm, je to dobré,“ zamumlala sem při prvním kůsku, enem by to chtělo trošku sole.“ Pěkně sem si to duchutila a při druhém sůstu sem sa málem udusila kosťů. „Jé, ona je tam kosť,“ řekla sem taťkovi. „Tož ju vypluj,“ řekl on a já sem viděla, jak opatrně cosi vytahuje z huby.

“Snáď ti nevypadl zub?“ Zeptala sem sa opatrno. „Néé,“ zavrčál taťka, „je tam kosť.“

Dyž sem si chtěla ukrojit potřetí, taťka říká. „Ukaž, já to zanesu psovi. To sa nedá jest. Zitra tam zajdu a pěkně im vynadám, co mňa to prodali.“

“Víš co? Reklamačky sa majů vyřizovať hneď, tož já ťa tam hodím autem,“ nabídla sem sa mu. Taťka vzal kůsek tlačenky a říkal mě, co téj prodavačce řekne. Eště sem mu připoměla, ať vezne aj účtenku a jeli sme.

Ani nečekál, až prodavačka obslůží zákaznicu a hneď na ňu spustíl. „Já sem si tady ráno kupoval tlačenku a vůbec sa nedá jesť. Je to samá koža a taky kosť.“

Prodavačka si od něho vzala lísteček a potom prstem ukázala na kůtek vitríny, kde byl velký nápis: Pro psy.

No já sem sa začala řehtat a taťka chudák sa začál omlůvat a úplně zapoměl, že tam chtěl poslat hygienu a obchodní inspekcu.

HAF, HAF, vaša tetka Béleška.
          
Zaujal vás tento článek a chcete jej doporučit?
Vzkaz:
  + odkaz na článek
na
e-mail:
 
 
Máte-li potíže s přihlašováním...
Zapomněl(a) jsem heslo, ale mám ověřenou e-mailovou adresu...

Pro kůži

RSS
RSS
Venušanka v číslech:
• 5 757 dnů v provozu
• 4 930 článků
• 1 512 soutěží


Copyright © Venušanka od roku 2006 – magazín pro ženy, všechna práva vyhrazena



Dnes je 08.12.2021 a svátek má Květoslava