Guláš
Andaa
14. 7. 2009
Dyž sme sa s Beléšem brali, tož sme si mysleli, že budem bývat u rodičů. No, nebylo to to pravé ořechové.
Po třech rokách společného bývání sme sa rozhodli, že si postavíme hnízdo vlastní. Trefilo sa nám, že na druhém konca našéj dědiny (no vlastně městečka) sa začaly stavijat řadovky.
Hneď sme si jeden plac zamluvili a už to začalo. To nebylo jak teď. Najdete si firmu a na stavbu vlezete, až sa stěhujete. Všecko sme moseli dělat sami. No abych nekecala, na stavbu chodil makat Béleš a chlapi z rodiny. Já sem pro ně doma enem vařila a vozila im jídlo. Nemyslite si, že to bylo enem tak. Tí naši piskoři měli jeden a dva roky.
Auto sme neměli a tož všecko sem vozila na kole. Měla sem tam přidělané dvě dětské sedačky. Teho malého sem posadila dopředu a většího dozadu. Na řídítka sem navěšala tašky s jídlem a už sme jeli jak cirkusový vůz… Víte, jaká to byla úleva, dyž naša sůseda a moja kamarádka nastůpila na rizikové těhotenství?Nabídla sa mně, že dyž pojedu s obědem, že ty diblíky pohlídá. Dycky sem ich dala spinkat, ona došla k nám a já frkotala na stavbu.
Jednů mňa napadla báječná věc. Dyž si pohnu, tož eště se sůsedú stinu vypit kafčo a pokecat. Zrovna sem tenkrát vařila guláš v papiňáku. Abych ho nemusela na stavbě ohřívat, tož sem ho zehříla doma a pořádně. Jak začal znovu vařit, tož sem ho zaklapla skřidélků, na vrch dala štryclu chleba, flašu oharků a hneď sem vyrazila.
Kochala sem sa podzimní krajinů a už sa těšila, až si dáme kafčo. Zrovna sem dojížďala ke kasárnám, kde vojáci umetali spadlé listí. Chtěla sem rychlo přefrčat, dyž v tem sa po okolí rozlehl strašný rámus. Tí ubozí vojáčci honém zalehli do trávy a čekali, kdy ich kdo zastřelí. No já sem sa taky rozhlídala, odkuď jede tank.
Vtem sa kolem mňa vyvalilo moc pary. No ano. Já sem tů štryclů chleba ucpala na papiňáku ten odfukovací ventil a tož tá para roztrhala celů skřidélku. Dyž vojáci viděli, že to néni žádný nálet a ani cvičení, ostáli na mňa čučet jak žaby z kyšky. Chystala sem sa, že zastavím a nejak tú skřidélku zmontuju, dyž vtem na mňa jeden voják zavolál. „Slečno, kde tak rychlo, dyť vám hoří motor na kole.“
To už sem sa nedívala napravo ani nalevo a šlapala, co sem měla silu. Zastavila sem sa až na stavbě. Opatrno sem z kastrola vylovila sklínku oharků a šrůbky ze skřidélky. Jak chlapi došli k obědu, tož sem ich varovala: „Jezte opatrno, možná tam budů šrůbky.“
Nejak to nechápali až do téj doby, než Béleš rozkúsnul kůsek masa a ulomil si přední zub. Potém sem im mosela řéct, co sa stalo. Všecí sa shodli na tém, že tak hlúpé nápady možú mětenem ženské. On to nebyl hlúpý nápad, enem nejak nevyšél.
Vaša tetka Béleška
14. 7. 2009
Dyž sme sa s Beléšem brali, tož sme si mysleli, že budem bývat u rodičů. No, nebylo to to pravé ořechové. Po třech rokách společného bývání sme sa rozhodli, že si postavíme hnízdo vlastní. Trefilo sa nám, že na druhém konca našéj dědiny (no vlastně městečka) sa začaly stavijat řadovky.
Hneď sme si jeden plac zamluvili a už to začalo. To nebylo jak teď. Najdete si firmu a na stavbu vlezete, až sa stěhujete. Všecko sme moseli dělat sami. No abych nekecala, na stavbu chodil makat Béleš a chlapi z rodiny. Já sem pro ně doma enem vařila a vozila im jídlo. Nemyslite si, že to bylo enem tak. Tí naši piskoři měli jeden a dva roky.
Auto sme neměli a tož všecko sem vozila na kole. Měla sem tam přidělané dvě dětské sedačky. Teho malého sem posadila dopředu a většího dozadu. Na řídítka sem navěšala tašky s jídlem a už sme jeli jak cirkusový vůz… Víte, jaká to byla úleva, dyž naša sůseda a moja kamarádka nastůpila na rizikové těhotenství?Nabídla sa mně, že dyž pojedu s obědem, že ty diblíky pohlídá. Dycky sem ich dala spinkat, ona došla k nám a já frkotala na stavbu.
Jednů mňa napadla báječná věc. Dyž si pohnu, tož eště se sůsedú stinu vypit kafčo a pokecat. Zrovna sem tenkrát vařila guláš v papiňáku. Abych ho nemusela na stavbě ohřívat, tož sem ho zehříla doma a pořádně. Jak začal znovu vařit, tož sem ho zaklapla skřidélků, na vrch dala štryclu chleba, flašu oharků a hneď sem vyrazila.
Kochala sem sa podzimní krajinů a už sa těšila, až si dáme kafčo. Zrovna sem dojížďala ke kasárnám, kde vojáci umetali spadlé listí. Chtěla sem rychlo přefrčat, dyž v tem sa po okolí rozlehl strašný rámus. Tí ubozí vojáčci honém zalehli do trávy a čekali, kdy ich kdo zastřelí. No já sem sa taky rozhlídala, odkuď jede tank.
Vtem sa kolem mňa vyvalilo moc pary. No ano. Já sem tů štryclů chleba ucpala na papiňáku ten odfukovací ventil a tož tá para roztrhala celů skřidélku. Dyž vojáci viděli, že to néni žádný nálet a ani cvičení, ostáli na mňa čučet jak žaby z kyšky. Chystala sem sa, že zastavím a nejak tú skřidélku zmontuju, dyž vtem na mňa jeden voják zavolál. „Slečno, kde tak rychlo, dyť vám hoří motor na kole.“
To už sem sa nedívala napravo ani nalevo a šlapala, co sem měla silu. Zastavila sem sa až na stavbě. Opatrno sem z kastrola vylovila sklínku oharků a šrůbky ze skřidélky. Jak chlapi došli k obědu, tož sem ich varovala: „Jezte opatrno, možná tam budů šrůbky.“
Nejak to nechápali až do téj doby, než Béleš rozkúsnul kůsek masa a ulomil si přední zub. Potém sem im mosela řéct, co sa stalo. Všecí sa shodli na tém, že tak hlúpé nápady možú mětenem ženské. On to nebyl hlúpý nápad, enem nejak nevyšél.
Vaša tetka Béleška
| Tweet |
