Kaštany
Andaa
19. 2. 2009
Dycky dyž sa s Čikinkú vydám na kopec, tož sleduju, jak sa kúří z komínú a už vím, kdo v čem topí. Tí, co im z komínú stúpá enem takový slabý bílý prúžek kúřu, tí topijú plynem. Tí, co majú krb, tož vypúšťají hodně kúřu, ale bílého.
No a sú aj takoví, kerým sa z komínu valí černý smradlavý kúř. Tí majú obyčajný kotel na tuhé paliva a pálijú tam všecko, co hoří. A taky často přemýšlám, co je lepší. Dyž doletím dom z práce, tož ocením plynové topení. Lupnu čudlíčkem a je to. Ale dyž dojde vyúčtování za plyn, tož bych rači měla obyčajný kotel.
Dybych ale měla plynový kotel, dyž byli Bélešci malí šohjíčci, tož sem mohla mět ušetřených aj dosť nervú. Aha, vy nevíte, co mňa tak vytočilo? Tož poslúchejte.
Jednú na podzim sme na procházce nasbírali kaštany. Dělali sme s Béleškama zvířátka a takové ty blbosti. Moc sa to tym šohajíčkom lúbilo a tož celý podzim dělali zásoby kaštanů. Měli sme jich plnú krabicu od bot. Enomže všecko sa časem omrzí a tož kluci došli na to, že sa s kaštanama dá hrát aj ináč. Rozložili jich po zemi a prý to sú vojáčci a válčili jak o dušu. Chvílu sem byla ráda, že mám od nich pokoj, ale enom chvílu.
Představte si, že sa vám v kuchyni na zemi povaluje horda kaštanů, mezi tým lozijú třé pagátlé a vy pobíháte kolem kamen a ste bosky. Pár dní sem to vydržela, ale dyž sem jednú uklúzla a porúčala sa k zemi aj s talířkem polívky, tož mňa došla trpělivost. „Ukliďte to,“ zavelela sem jak generál. „Jo, za chvílku,“ letěla odpověď ze zemi, kde právě probíhala bitva.
Kluci dobojovali a utěkali sa dívat na pohádku. No a mě došla trpělivosť. Naházala sem všecky vojáčky do krabice a letěla do kotelny. Tam sem otevřela kotel a šup tam s nebohým vojskem. Na to sem eště hodila lopatu uhlí a spokojená šla pokračovat v práci.
Enem sem došla do kuchyně, dyž vtem rana jak z děla. „Co to je?“ vyletěli Bélešci a vtem bác, další rana, enem zadrnčaly tabulky v oknách. „Zemětřesení, rychle do sklepa,“ zařvala sem a už sem kluky hnala před sebú ze schodů. Enem sem otevřela dveřa dúle, dyž vtem další rana. To ide z kotelny, utěkajte na ulicu, hnala sem jich ven.
A v kotelně sem uviděla tancující kotel. Bylo štěstí, že byl navařený na trubce, ináč by skákal po ulici. A v tem mě to došlo: kaštany!
Na nic sem nečekala, vyletěla za Béleškama a utěkali sme ke kámošce o tři baráky dál. Chvílu sa od nás ozývala kanonáda a my enem vyhlídali, kdy kotel poletí za nama. Dyž všecko utichlo, tož sem šla prozkúmat terén. No dopadlo to dobře a od téj doby sem už kaštanama netopila.
Vaša tetka Béleška
19. 2. 2009
Dycky dyž sa s Čikinkú vydám na kopec, tož sleduju, jak sa kúří z komínú a už vím, kdo v čem topí. Tí, co im z komínú stúpá enem takový slabý bílý prúžek kúřu, tí topijú plynem. Tí, co majú krb, tož vypúšťají hodně kúřu, ale bílého. No a sú aj takoví, kerým sa z komínu valí černý smradlavý kúř. Tí majú obyčajný kotel na tuhé paliva a pálijú tam všecko, co hoří. A taky často přemýšlám, co je lepší. Dyž doletím dom z práce, tož ocením plynové topení. Lupnu čudlíčkem a je to. Ale dyž dojde vyúčtování za plyn, tož bych rači měla obyčajný kotel.
Dybych ale měla plynový kotel, dyž byli Bélešci malí šohjíčci, tož sem mohla mět ušetřených aj dosť nervú. Aha, vy nevíte, co mňa tak vytočilo? Tož poslúchejte.
Jednú na podzim sme na procházce nasbírali kaštany. Dělali sme s Béleškama zvířátka a takové ty blbosti. Moc sa to tym šohajíčkom lúbilo a tož celý podzim dělali zásoby kaštanů. Měli sme jich plnú krabicu od bot. Enomže všecko sa časem omrzí a tož kluci došli na to, že sa s kaštanama dá hrát aj ináč. Rozložili jich po zemi a prý to sú vojáčci a válčili jak o dušu. Chvílu sem byla ráda, že mám od nich pokoj, ale enom chvílu.
Představte si, že sa vám v kuchyni na zemi povaluje horda kaštanů, mezi tým lozijú třé pagátlé a vy pobíháte kolem kamen a ste bosky. Pár dní sem to vydržela, ale dyž sem jednú uklúzla a porúčala sa k zemi aj s talířkem polívky, tož mňa došla trpělivost. „Ukliďte to,“ zavelela sem jak generál. „Jo, za chvílku,“ letěla odpověď ze zemi, kde právě probíhala bitva.
Kluci dobojovali a utěkali sa dívat na pohádku. No a mě došla trpělivosť. Naházala sem všecky vojáčky do krabice a letěla do kotelny. Tam sem otevřela kotel a šup tam s nebohým vojskem. Na to sem eště hodila lopatu uhlí a spokojená šla pokračovat v práci.
Enem sem došla do kuchyně, dyž vtem rana jak z děla. „Co to je?“ vyletěli Bélešci a vtem bác, další rana, enem zadrnčaly tabulky v oknách. „Zemětřesení, rychle do sklepa,“ zařvala sem a už sem kluky hnala před sebú ze schodů. Enem sem otevřela dveřa dúle, dyž vtem další rana. To ide z kotelny, utěkajte na ulicu, hnala sem jich ven.
A v kotelně sem uviděla tancující kotel. Bylo štěstí, že byl navařený na trubce, ináč by skákal po ulici. A v tem mě to došlo: kaštany!
Na nic sem nečekala, vyletěla za Béleškama a utěkali sme ke kámošce o tři baráky dál. Chvílu sa od nás ozývala kanonáda a my enem vyhlídali, kdy kotel poletí za nama. Dyž všecko utichlo, tož sem šla prozkúmat terén. No dopadlo to dobře a od téj doby sem už kaštanama netopila.
Vaša tetka Béleška
| Tweet |
