Betlém
Andaa
8. 1. 2009
Už je po třech králech a doma už sa uklízá stromeček a Betlém. No ale v kostele Betlém ostává až do Hromnic. Jednú, už je to moc roků, sme jeli navštívit moju stařenku se stařečkem. To tí moji Bélešci byli eště malučcí. Dyž sem na kraji dědiny uviděla kostel, tož mě napadlo,že tým naším drobečkom ukážu jesličky s Ježíškem.
“Myslíš, že je to dobrý nápad?“ Pochyboval Béleš, ale na můj pokyn zastavil u kostela. „No já nevím,“ říkal eště u dveří, „znáš ty jejich papulky. Co dyž tam neco nepatřičného řeknú?“ Odrazoval mě od návštěvy kostela. „Prosím tě, co by tam tak řekli, dyť je všední deň a nikdo tam nebude.“
A měla sem pravdu. V kostele ani noha a navíc tí naši drobečci úplně ztratili řeč. A eště dyž sem im u jesliček začala vykládat o Ježíškovi, tož skoro ani nedýchali. A co teprvá dyž sme jim dali korunku, oni ju hodili černúškovi do kasičky a ten sa im poklonil. Už sem chtěla ít, dyž vtem sa za nama ozvalo. „Pochválen buď Ježíš Kristus.“ „Až na věky ámen,“ odpověděla sem nejak automaticky.
No Bélešci nad tým pozdravem úplně vykulili očiska a nevěděli, co majú říct. Béleš chytil teho mladšího za ruku a byl nachystaný ke zbabělému útěku. A pan farář si začli vykládat s Béleškama. Tí naštěstí zapomněli mluvit a enem kývali hlavičkama. Já sem byla pyšná na to, jak to zvládajú a házala sem na Béleša vítězné pohledy.
Ale enem do chvíle, než sa pan farář zeptali, esli sa umijú modlit.To ve mně hrklo jak ve starých pendlovkách. Dyť já sem ty naše nekřtěňátka nenaučila ani Andělíčku, strážníčku. A tí moji chlapečci pořád kývali hlavičkama jak ten černúšek. „A řeknete mě nejakú modlitbičku?“ Vyzvali pan farář chlapečky.
To už Béleš aj s tým mladším cúfal ke kostelním dveřám. Chtěla sem zachránit, co sa dá a tož sem temu strašímu řekla: „Řekni tú básničku, cos říkal Mikulášovi…“ Samozřejmě sem myslela, že řekne „Mikuláš ztratil plášť.“ A taky sem dúfala, že to pan farář uznajú.
Ale Radeček sa zahleděl na černúška, poklonil sa farářovi a pěkně nahlas spustíl. „Černúšek Bubu měl černú hubu.“ To už sem enem slyšela búchnút kostelní vrata za Bélešem. Ale pan farář to vzali statečně. S kamennú tvářú si poslechnúl, jak černúšek plakal, že málo kakal. Potém sa na mňa přísno podíval a řekl. „Vy do kostela moc nechodíte, co?“
Eště pohladil Radečka po hlavičce, dal mu dva svaté obrázky a odešél. Dyž sa potém v nedělu u nás stavili moji rodiče, ať sa s něma jedem podívat do Popovic na chodící Betlém, tož mňa strašně bolela hlava a poslala sem s něma enem děcka. No ani Bélešovi nebylo dobře, aby sa mohl vydat na cestu:-)
Vaša tetka Béleška
8. 1. 2009
Už je po třech králech a doma už sa uklízá stromeček a Betlém. No ale v kostele Betlém ostává až do Hromnic. Jednú, už je to moc roků, sme jeli navštívit moju stařenku se stařečkem. To tí moji Bélešci byli eště malučcí. Dyž sem na kraji dědiny uviděla kostel, tož mě napadlo,že tým naším drobečkom ukážu jesličky s Ježíškem. “Myslíš, že je to dobrý nápad?“ Pochyboval Béleš, ale na můj pokyn zastavil u kostela. „No já nevím,“ říkal eště u dveří, „znáš ty jejich papulky. Co dyž tam neco nepatřičného řeknú?“ Odrazoval mě od návštěvy kostela. „Prosím tě, co by tam tak řekli, dyť je všední deň a nikdo tam nebude.“
A měla sem pravdu. V kostele ani noha a navíc tí naši drobečci úplně ztratili řeč. A eště dyž sem im u jesliček začala vykládat o Ježíškovi, tož skoro ani nedýchali. A co teprvá dyž sme jim dali korunku, oni ju hodili černúškovi do kasičky a ten sa im poklonil. Už sem chtěla ít, dyž vtem sa za nama ozvalo. „Pochválen buď Ježíš Kristus.“ „Až na věky ámen,“ odpověděla sem nejak automaticky.
No Bélešci nad tým pozdravem úplně vykulili očiska a nevěděli, co majú říct. Béleš chytil teho mladšího za ruku a byl nachystaný ke zbabělému útěku. A pan farář si začli vykládat s Béleškama. Tí naštěstí zapomněli mluvit a enem kývali hlavičkama. Já sem byla pyšná na to, jak to zvládajú a házala sem na Béleša vítězné pohledy.
Ale enem do chvíle, než sa pan farář zeptali, esli sa umijú modlit.To ve mně hrklo jak ve starých pendlovkách. Dyť já sem ty naše nekřtěňátka nenaučila ani Andělíčku, strážníčku. A tí moji chlapečci pořád kývali hlavičkama jak ten černúšek. „A řeknete mě nejakú modlitbičku?“ Vyzvali pan farář chlapečky.
To už Béleš aj s tým mladším cúfal ke kostelním dveřám. Chtěla sem zachránit, co sa dá a tož sem temu strašímu řekla: „Řekni tú básničku, cos říkal Mikulášovi…“ Samozřejmě sem myslela, že řekne „Mikuláš ztratil plášť.“ A taky sem dúfala, že to pan farář uznajú.
Ale Radeček sa zahleděl na černúška, poklonil sa farářovi a pěkně nahlas spustíl. „Černúšek Bubu měl černú hubu.“ To už sem enem slyšela búchnút kostelní vrata za Bélešem. Ale pan farář to vzali statečně. S kamennú tvářú si poslechnúl, jak černúšek plakal, že málo kakal. Potém sa na mňa přísno podíval a řekl. „Vy do kostela moc nechodíte, co?“
Eště pohladil Radečka po hlavičce, dal mu dva svaté obrázky a odešél. Dyž sa potém v nedělu u nás stavili moji rodiče, ať sa s něma jedem podívat do Popovic na chodící Betlém, tož mňa strašně bolela hlava a poslala sem s něma enem děcka. No ani Bélešovi nebylo dobře, aby sa mohl vydat na cestu:-)
Vaša tetka Béleška
| Tweet |
