Mikuláš mého dětství
Andaa
10. 12. 2008
Dívám sa nedávno z okna a čekám, kdy sa na ulici ukáže tá známá trojka, co dneska chodí. Ale po Mikulášovi ani stopa. Enom pár takových mrňavých Mikulášků,čertů a andělů pobíhá po ulici se strachem, že potkajú teho opravdového.
To za mojeho dětství nebývalo. Zasním sa a už cítím vůňu lipového čaju, kerý celú zimu vařila moja stařenka. Za oknem chumelí a na gauči sa k sobě tisknú dvě malé děvčičky. Já a moja mladší sestřička.
Obě majú v ručičkách hrneček s tým voňavým čajem a ani nedýchajú. Dyť v prostředku kuchyně sedijú stařenčiny kamarádky a derú péří. Každá má u sebe taky hrneček, ale stařenka jim do teho eště něco přilívá z flašky a jim jedú huby jak šlejfířom.
Díváme sa, jak sa jim míhajú prsty a poslúcháme ty krásné pohádky. Každá tetička vykládá inú a my přesto, že ich dobře známe, sa divíme jak Šípková růženka mohla spat sto rokú a jak sa do oříšku vlézly Popelčiny šaty.
Ale potom si jedna spomene, jak za ňú zamlada šel její neboštík a jak viděl v lesu oběšenca. Letěl pro žandáry a ona to byla enom ulomená haluz. Další si spomene, jak její neboštík šel z práce a zavadil o haluz a on to byl oběšenec.
Napiju sa čaju a zakuckám sa. „Kuš, pagáže, byťte ticho nebo na vás dojdú čerti,“ napomenú nás všecky. „No ba, dyť dnes akorát chodijú,“ spomene si stařenka. „Šak oni si vás odnesú,“ dodá další tetička.
A už spomíná, keho vloni odnésli, kemu dali metlú, kdo dostal žhavé uhlí do huby, že cigánil. To už máme oči vykulené a neodvažujeme sa ani pohnút, dyž vtem, ó hrůzo, na verandě sa ozve řinčení řeťazú a búchání na dveřa. „Sem néé,“ zaječijú tetičky. „Tady sa dere péří…“
Ale to už sa dveřa otvírají a v nich stojí Mikuláš. Hneď začnu říkat básničku o tem, jak Mikuláš ztratil plášť a Mikuláška sukňu. Ze ségry leze jak s chlupatéj deky Andělíčku, můj strážníčku, dyž do kuchyně vletijú dvá čerti. To ségra zaječí a hups, sková sa do škopíčku se sedraným péřím.
A nastane mela. Nekeré tetičku sa ju snaží vytahnút, tá sa brání a kope a mává rukama. Jiné sa snažijú vyhnat čerty aj se svatým mužem. No a čerti drapnú mňa a cpú do pytla. Taky sa bráním a ječím. A vtem sa v kuchyni objeví náš tatínek. Nemešká a všecko začne vyhazovat na dvůr. Letí tam Mikuláš, anděl obá čerti a taky já v pytlu. A tam nestačím valit očiska. Ten krásný anděl je tak podobný sestřenici Milušce, ten čert nadává jak bratranec Franta a Mikuláš sa podobá Jarkovi od naproti.
No ale bylo to krásné. To dnešní děcka už nezažijú. Vaša tetka Béleška.
10. 12. 2008
Dívám sa nedávno z okna a čekám, kdy sa na ulici ukáže tá známá trojka, co dneska chodí. Ale po Mikulášovi ani stopa. Enom pár takových mrňavých Mikulášků,čertů a andělů pobíhá po ulici se strachem, že potkajú teho opravdového.To za mojeho dětství nebývalo. Zasním sa a už cítím vůňu lipového čaju, kerý celú zimu vařila moja stařenka. Za oknem chumelí a na gauči sa k sobě tisknú dvě malé děvčičky. Já a moja mladší sestřička.
Obě majú v ručičkách hrneček s tým voňavým čajem a ani nedýchajú. Dyť v prostředku kuchyně sedijú stařenčiny kamarádky a derú péří. Každá má u sebe taky hrneček, ale stařenka jim do teho eště něco přilívá z flašky a jim jedú huby jak šlejfířom.
Díváme sa, jak sa jim míhajú prsty a poslúcháme ty krásné pohádky. Každá tetička vykládá inú a my přesto, že ich dobře známe, sa divíme jak Šípková růženka mohla spat sto rokú a jak sa do oříšku vlézly Popelčiny šaty.
Ale potom si jedna spomene, jak za ňú zamlada šel její neboštík a jak viděl v lesu oběšenca. Letěl pro žandáry a ona to byla enom ulomená haluz. Další si spomene, jak její neboštík šel z práce a zavadil o haluz a on to byl oběšenec.
Napiju sa čaju a zakuckám sa. „Kuš, pagáže, byťte ticho nebo na vás dojdú čerti,“ napomenú nás všecky. „No ba, dyť dnes akorát chodijú,“ spomene si stařenka. „Šak oni si vás odnesú,“ dodá další tetička.
A už spomíná, keho vloni odnésli, kemu dali metlú, kdo dostal žhavé uhlí do huby, že cigánil. To už máme oči vykulené a neodvažujeme sa ani pohnút, dyž vtem, ó hrůzo, na verandě sa ozve řinčení řeťazú a búchání na dveřa. „Sem néé,“ zaječijú tetičky. „Tady sa dere péří…“
Ale to už sa dveřa otvírají a v nich stojí Mikuláš. Hneď začnu říkat básničku o tem, jak Mikuláš ztratil plášť a Mikuláška sukňu. Ze ségry leze jak s chlupatéj deky Andělíčku, můj strážníčku, dyž do kuchyně vletijú dvá čerti. To ségra zaječí a hups, sková sa do škopíčku se sedraným péřím.
A nastane mela. Nekeré tetičku sa ju snaží vytahnút, tá sa brání a kope a mává rukama. Jiné sa snažijú vyhnat čerty aj se svatým mužem. No a čerti drapnú mňa a cpú do pytla. Taky sa bráním a ječím. A vtem sa v kuchyni objeví náš tatínek. Nemešká a všecko začne vyhazovat na dvůr. Letí tam Mikuláš, anděl obá čerti a taky já v pytlu. A tam nestačím valit očiska. Ten krásný anděl je tak podobný sestřenici Milušce, ten čert nadává jak bratranec Franta a Mikuláš sa podobá Jarkovi od naproti.
No ale bylo to krásné. To dnešní děcka už nezažijú. Vaša tetka Béleška.
| Tweet |
