Špagátek
Andaa
19. 11. 2008
To, že je Béleška lalomá, to je známá věc. dycky sa mě podařilo na ní aspoň trošičku nečeho vyškemrat. A dyž né na ní, tož na Bélešovi nebo na nekom iném.
Ale co sem dojela ze psí nemocnice, nevyškemrám už po nikom nic. Enom Béleš sa občas smiluje. To sa podívá, kde je Béleška, a potém řekne: „Na, Čiki, rychle, ať nás nevidí.“ A dá mně takový ždibiček, že to v tlamičce ani nepoznám.
A co teprve dělala Béleška na procházce! Enom sem začala ňufat,kde mám udělat potřebu, už tá baba byla u mě a řvala: „Fuj, Čiki, fuj.“
Ale nedávno na tú svoju závistivost doplatila. Vyšla mě ráno venčit. Oči měla eště zalepené a hneď jak sem začala šmejdit po dvoře, tož už sem slyšela „Čiki, fuj.“ Ale potém, aby tam tetka tak zbytečno nestála, tož šla zkusit, esli jí do rána uschnulo prádlo. A to byla příležitosť pro mňa. Měla sem tam obhlídlú takovú jednu krásnú věcičku a dúfala sem, že sa mě ju podaří zblajznút.
Už sem to měla v tlamičce, dyž sem zaslechla: „Čiki, co to žereš, to je fuj“. Ale já sem si řekla, že to tentokrát tetce nedám. Hneď sem začala pelášit po dvoře a tetka za mnú. Šak mňa stejně nedoženeš, myslela sem si. Dyť ona měla dlúhý župan, na kerý si furt šlape, a Bélešovy papuče.
Ale přepočítala sem sa. Dyž už mě z tlamičky čúhal enom takový malučký kúseček, tož mňa tetka drapla. „Daj mně ten špagátek,“ ječela na mě. Ale já sem nedala a honem sem tlamičku zavřela. Ale tetka mě stiskla tak, že sem ju mosela otevřít. „Šak si táhaj,“ myslela sem si, „uvidíme, co uděláš.“
A tetka tahala a tahala a potém začala ječet jak siréna. „Ty prase jedno, já ťa zastřelím,“ řvala a zaséj mě dávala bezdomovcom a házala psom, střílala a štvrtila. Ale pěkně při tém zelenala. Bodejť by né, dyž na konci teho špagátku byla pěkná vypasená mrtvá myš!
Čekala sem, kdy to tetka pustí na zem, že po tém hned chňapnu… Ale ona ruku před sebú a zdrhala ke slípkám, aby ten můj úlovek hodila do hnoju. To víte, že sem letěla za ňú, táhala ju za župan, plantala sem sa jí pod nohama a nadávala jí, ať mě ju dá. Ale ona nedala.
Doma si snáď hodinu drhnúla pazúry a mosela sem si vyslechnút, jaký su nevděčný pes. Že ona mě vyvařuje kuřecí masičko s rýžú, kupuje dietní konzervy, značkové granule a já si žeru kde jakú myš. Potém mně řekla, že už teho má plné zuby a že uvidím.
Drapla mě, sedla do auta a už sme jeli. Já sem myslela, že mně opravdu veze tým bezdomovcom nebo do útulku a nebo do psí polepšovny. Ale jeli sme do zveráču a tam mě kúpila náhubek. Vúbec sa mě to nelíbí, ale co možu dělat. Tož sem jí dnes z vycházky na tém náhubku donésla aspoň kúsek kobylinca.
Vaša Čiki od Bélešú
19. 11. 2008
To, že je Béleška lalomá, to je známá věc. dycky sa mě podařilo na ní aspoň trošičku nečeho vyškemrat. A dyž né na ní, tož na Bélešovi nebo na nekom iném.Ale co sem dojela ze psí nemocnice, nevyškemrám už po nikom nic. Enom Béleš sa občas smiluje. To sa podívá, kde je Béleška, a potém řekne: „Na, Čiki, rychle, ať nás nevidí.“ A dá mně takový ždibiček, že to v tlamičce ani nepoznám.
A co teprve dělala Béleška na procházce! Enom sem začala ňufat,kde mám udělat potřebu, už tá baba byla u mě a řvala: „Fuj, Čiki, fuj.“
Ale nedávno na tú svoju závistivost doplatila. Vyšla mě ráno venčit. Oči měla eště zalepené a hneď jak sem začala šmejdit po dvoře, tož už sem slyšela „Čiki, fuj.“ Ale potém, aby tam tetka tak zbytečno nestála, tož šla zkusit, esli jí do rána uschnulo prádlo. A to byla příležitosť pro mňa. Měla sem tam obhlídlú takovú jednu krásnú věcičku a dúfala sem, že sa mě ju podaří zblajznút.
Už sem to měla v tlamičce, dyž sem zaslechla: „Čiki, co to žereš, to je fuj“. Ale já sem si řekla, že to tentokrát tetce nedám. Hneď sem začala pelášit po dvoře a tetka za mnú. Šak mňa stejně nedoženeš, myslela sem si. Dyť ona měla dlúhý župan, na kerý si furt šlape, a Bélešovy papuče.
Ale přepočítala sem sa. Dyž už mě z tlamičky čúhal enom takový malučký kúseček, tož mňa tetka drapla. „Daj mně ten špagátek,“ ječela na mě. Ale já sem nedala a honem sem tlamičku zavřela. Ale tetka mě stiskla tak, že sem ju mosela otevřít. „Šak si táhaj,“ myslela sem si, „uvidíme, co uděláš.“
A tetka tahala a tahala a potém začala ječet jak siréna. „Ty prase jedno, já ťa zastřelím,“ řvala a zaséj mě dávala bezdomovcom a házala psom, střílala a štvrtila. Ale pěkně při tém zelenala. Bodejť by né, dyž na konci teho špagátku byla pěkná vypasená mrtvá myš!
Čekala sem, kdy to tetka pustí na zem, že po tém hned chňapnu… Ale ona ruku před sebú a zdrhala ke slípkám, aby ten můj úlovek hodila do hnoju. To víte, že sem letěla za ňú, táhala ju za župan, plantala sem sa jí pod nohama a nadávala jí, ať mě ju dá. Ale ona nedala.
Doma si snáď hodinu drhnúla pazúry a mosela sem si vyslechnút, jaký su nevděčný pes. Že ona mě vyvařuje kuřecí masičko s rýžú, kupuje dietní konzervy, značkové granule a já si žeru kde jakú myš. Potém mně řekla, že už teho má plné zuby a že uvidím.
Drapla mě, sedla do auta a už sme jeli. Já sem myslela, že mně opravdu veze tým bezdomovcom nebo do útulku a nebo do psí polepšovny. Ale jeli sme do zveráču a tam mě kúpila náhubek. Vúbec sa mě to nelíbí, ale co možu dělat. Tož sem jí dnes z vycházky na tém náhubku donésla aspoň kúsek kobylinca.
Vaša Čiki od Bélešú
| Tweet |
