Bar: tajemství froté hadříku
...
28. 7. 2022
Dva kulinářské zážitky během dvou hodin. Kdo by to řekl? Ten první se odehrál v japonském sushi baru v Praze. Nadlábnout se hůlkami, to přeci zvládnu, aniž bych si vypíchla oko, doufala jsem.
Bylo to horší, než jsem čekala. Vmáčkli jsme se ke stolku dozadu. Po mé levé ruce seděla rozvětvená japonská skupinka. Po pravé ruce dva česky mluvící byznysmeni sjednávali mezi jednotlivými chody megakontrakt.
Vybrat si z jídelního lístku bylo nad mé síly. Umění číst český text bylo tváří v tvář japonskému textu k ničemu. A tak jsem se dohadovala se Seanem, co by pro mě bylo nejlepší. Doporučil mi shluk slabik. Kývla jsem.
On si také vybral k jídlu slabiky, ale trochu jinak uspořádané. A pak jsme čekali. Napadlo mne, že bych si to dlouhé čekání na jedlé slabiky mohla výrazně zkrátit tím, že navštívím toaletu. Copak o to, našla jsem ji snadno. "Ale jak se, proboha, dostanu dovnitř?" ptala jsem se v duchu, když jsem asi popáté nalehla vahou mého padesátikilového těla na zašupovací dveře. Ani se nehnuly. Že byly zašupovací, jsem samozřejmě do té chvíle netušila. Sean mávl rukou, jako když odhání mouchu. Aha, dveře jsou jiné, japonské, chce to tedy japonský grif, napadlo mne. Šoupla jsem tedy ze strany na stranu a byla jsem uvnitř. Něco jako Alenka za zrcadlem.
Když jsem se na toaletě psychicky srovnala, šoupla jsem si pak dveřmi už jenom jednou a vrátila jsem se do lokálu. Dosedla jsem a už k nám přicupital Japonec. Přinesl talířek a na něm byla svinutá jakási mokrá froté žínka. Jednu dal mě, jednu nafasoval Sean. Přemýšlela jsem, co s ní. Mám si ještě jednou pro jistotu otřít ruce? Nebo snad čelo? Že by pod mou hustou ofinou zkušený personál tušil krůpěje potu? Vzala jsem žínku. Byla teplá. Znalecky jsem si ji přehazovala z ruky do ruky a přemýšlela. Nebo že bych měla přetřít stůl? Maminka mívala doma podobný hadřík na úklid, stírala jím drobky. Říkala mu mejtek a mě to slovo iritovalo. Jenže maminka nebyla Japonka. Návyky z dětství v baru nepomohou.
Teprve když hadérka vychladla, aniž byla použita, položila jsem ji zpátky. Tajemství froté hadříku nebylo nikdy zodpovězeno…
A už se to neslo. Přinesli nám japonské slabiky. Nevěřila jsem vlastním očím. Na mém talířku leželo svinuté tmavé cosi se světlým středem. Sean se radoval. Měl podobné, ale v lepším barevném provedení. Připadalo mi, že můj svět je černobílý.
Zkoušela jsem, jestli hůlky nejsou kouzelné. Mávla jsem směrem k Seanovi a přála jsem si, aby mu narostl plnovous. Nenarostl. Hůlky tedy kouzelné nebyly. Nezbylo než je použít na jídlo. Klofla jsem do závitku. Nic z něj nešlo oddělit. Co ho přenést celý jedním vrzem do huby? Ale není to na druhou stranu škoda, sežvýkat během chviličky sousto, když stojí tolik peněz? A tak jsem do toho různě strkala, píchala a zkoušela separovat barvy. Závitek držel.
Sean si pochutnával na tom svém asijském materiálu. Byl hodný, dal mi ochutnat. Zahanbil mě. Já mu to nemohla oplatit, můj mrňavý japonský kotouč nešel rozvinout. Když se personál, japonská skupinka ani byznysmeni nedívali, pomohla jsem si rukama.
Já vůbec ve svém životě hodně spoléhám na ruce. Co si o mně myslí Sean, to mi v tu chvíli bylo úplně jedno. Bližší košile než kabát. Kabát jsem mohla mít z té ostudy kolem…
Zhltla jsem japonskou pochutinu, aniž bych pořádně tušila, jak chutná. Můj první kulinářský zážitek toho dne byl za mnou… Naštěstí.
O tom druhém zážitku vám povyprávím, až nám trochu slehne, ano?
A teď vám nabídnu recept na poctivé "české čekankové suši" pro případ, že byste nesehnali pravé ingredience, z nichž některé jsou na našem trhu zatím víceméně nedostupné:
Základem úspěchu je sehnat lepivou rýži. Takovou, kterou, když uvaříte, tak je kompaktní a nedrolí se na jednotlivá zrníčka. Pokud nemáte mořskou řasu, do níž byste celý výtvor zabalili, tak vám postačí čekankové puky. Takže rýži máme uvařenou, puky omyté. Připravíme si krabí tyčinky, nakrájíme je na kousky, totéž uděláme se salátovou okurkou, smícháme s rýží a touto směsí plníme čekankové listy. Toto je pouze základ, je samozřejmě možné výtvor oživit dalšími ingrediencemi dle naší fantazie a hlavně chuti. Tu vám přejeme dobrou…
28. 7. 2022
Dva kulinářské zážitky během dvou hodin. Kdo by to řekl? Ten první se odehrál v japonském sushi baru v Praze. Nadlábnout se hůlkami, to přeci zvládnu, aniž bych si vypíchla oko, doufala jsem.Bylo to horší, než jsem čekala. Vmáčkli jsme se ke stolku dozadu. Po mé levé ruce seděla rozvětvená japonská skupinka. Po pravé ruce dva česky mluvící byznysmeni sjednávali mezi jednotlivými chody megakontrakt.
Vybrat si z jídelního lístku bylo nad mé síly. Umění číst český text bylo tváří v tvář japonskému textu k ničemu. A tak jsem se dohadovala se Seanem, co by pro mě bylo nejlepší. Doporučil mi shluk slabik. Kývla jsem.
On si také vybral k jídlu slabiky, ale trochu jinak uspořádané. A pak jsme čekali. Napadlo mne, že bych si to dlouhé čekání na jedlé slabiky mohla výrazně zkrátit tím, že navštívím toaletu. Copak o to, našla jsem ji snadno. "Ale jak se, proboha, dostanu dovnitř?" ptala jsem se v duchu, když jsem asi popáté nalehla vahou mého padesátikilového těla na zašupovací dveře. Ani se nehnuly. Že byly zašupovací, jsem samozřejmě do té chvíle netušila. Sean mávl rukou, jako když odhání mouchu. Aha, dveře jsou jiné, japonské, chce to tedy japonský grif, napadlo mne. Šoupla jsem tedy ze strany na stranu a byla jsem uvnitř. Něco jako Alenka za zrcadlem.
Když jsem se na toaletě psychicky srovnala, šoupla jsem si pak dveřmi už jenom jednou a vrátila jsem se do lokálu. Dosedla jsem a už k nám přicupital Japonec. Přinesl talířek a na něm byla svinutá jakási mokrá froté žínka. Jednu dal mě, jednu nafasoval Sean. Přemýšlela jsem, co s ní. Mám si ještě jednou pro jistotu otřít ruce? Nebo snad čelo? Že by pod mou hustou ofinou zkušený personál tušil krůpěje potu? Vzala jsem žínku. Byla teplá. Znalecky jsem si ji přehazovala z ruky do ruky a přemýšlela. Nebo že bych měla přetřít stůl? Maminka mívala doma podobný hadřík na úklid, stírala jím drobky. Říkala mu mejtek a mě to slovo iritovalo. Jenže maminka nebyla Japonka. Návyky z dětství v baru nepomohou.
Teprve když hadérka vychladla, aniž byla použita, položila jsem ji zpátky. Tajemství froté hadříku nebylo nikdy zodpovězeno…
A už se to neslo. Přinesli nám japonské slabiky. Nevěřila jsem vlastním očím. Na mém talířku leželo svinuté tmavé cosi se světlým středem. Sean se radoval. Měl podobné, ale v lepším barevném provedení. Připadalo mi, že můj svět je černobílý.
Zkoušela jsem, jestli hůlky nejsou kouzelné. Mávla jsem směrem k Seanovi a přála jsem si, aby mu narostl plnovous. Nenarostl. Hůlky tedy kouzelné nebyly. Nezbylo než je použít na jídlo. Klofla jsem do závitku. Nic z něj nešlo oddělit. Co ho přenést celý jedním vrzem do huby? Ale není to na druhou stranu škoda, sežvýkat během chviličky sousto, když stojí tolik peněz? A tak jsem do toho různě strkala, píchala a zkoušela separovat barvy. Závitek držel.
Sean si pochutnával na tom svém asijském materiálu. Byl hodný, dal mi ochutnat. Zahanbil mě. Já mu to nemohla oplatit, můj mrňavý japonský kotouč nešel rozvinout. Když se personál, japonská skupinka ani byznysmeni nedívali, pomohla jsem si rukama.
Já vůbec ve svém životě hodně spoléhám na ruce. Co si o mně myslí Sean, to mi v tu chvíli bylo úplně jedno. Bližší košile než kabát. Kabát jsem mohla mít z té ostudy kolem…
Zhltla jsem japonskou pochutinu, aniž bych pořádně tušila, jak chutná. Můj první kulinářský zážitek toho dne byl za mnou… Naštěstí.
O tom druhém zážitku vám povyprávím, až nám trochu slehne, ano?
A teď vám nabídnu recept na poctivé "české čekankové suši" pro případ, že byste nesehnali pravé ingredience, z nichž některé jsou na našem trhu zatím víceméně nedostupné:
Základem úspěchu je sehnat lepivou rýži. Takovou, kterou, když uvaříte, tak je kompaktní a nedrolí se na jednotlivá zrníčka. Pokud nemáte mořskou řasu, do níž byste celý výtvor zabalili, tak vám postačí čekankové puky. Takže rýži máme uvařenou, puky omyté. Připravíme si krabí tyčinky, nakrájíme je na kousky, totéž uděláme se salátovou okurkou, smícháme s rýží a touto směsí plníme čekankové listy. Toto je pouze základ, je samozřejmě možné výtvor oživit dalšími ingrediencemi dle naší fantazie a hlavně chuti. Tu vám přejeme dobrou…
| Tweet |
