Svět slov

Vyhledávání

Moudrosti do hrsti

Že na mě čeká u východu deset mužů? Ať jde jeden z nich domů, dnes večer jsem dost unavená.
(Mae West)

Dědečkova ulička

Bibka
13. 4. 2012
Dědečkova uličkaNedávno jsem četla o nejužší uličce v Praze. Je bezejmenná a vede z ulice U Lužického semináře na zahrádku restaurace Čertovka. Je prý ale tak uzoučká, že aby se jí dalo vůbec projít, bylo třeba nainstalování semaforů s červeným a zeleným panáčkem. Kdo z vás už touto uličkou prošel?

Praha má stejně spoustu zajímavostí. Je zajímavé, že někteří, ani místní o nich nevědí. A co potom máme říkat my, mimopražští?

Po mnohých „velikánech“ jsou dokonce památky pojmenovány. A tak máme možnost mluvit a také i chodit po Karlově či Palackého mostě, Václavském náměstí a mnoho dalších, nyní se rozhoduje o pojmenování letiště po Václavu Havlovi. Praha je krásná, tajuplná a pro mnohé, také zlatá a opravdu stověžatá.

Poznala jsem, i když nepatřím mezi pražské odchovance, také jednu uličku, ke které to NEJ patří. Na rozdíl, od té nejužší, je tato nejkratší, snad z celé Prahy. Představte si, že je dlouhá, (nebo či krátká?) pouhých 27 m.

Nikomu nepatřila, neměla pojmenování. Prostě, jen tam byla, aby tvořila, průchod z ulice Hroznové na Malé Straně přímo na poetickou Kampu, skoro ke schodům Karlova mostu. Od nepaměti byla bezejmenná, ale dočkala se, i když po dost dlouhé době, své identity.

Kdysi dávno vznikla tato báseň. Ležela dlouhou dobu mezi lejstry v šanonu.

Já neříkám to právě rád,
že nedostal jsem v žití řád,
ni za Rakouska velkou zlatou, ni stříbrnou, ni bronzovanou.

Ačkoli jsem pak v koncentráku seděl
po dlouhou řadu nepříjemných neděl,
medajli nemám revoluční,
jak mají jiní pracovníci hluční – a tuční.

Tak poslyšte mě, drazí páni,
mám aspoň jedno malé přání:
Na Kampě je jedna ulička,
tak úzká a tak maličká,
do Hroznové tam vede z Kampy,
nejsou tam č.p., nejsou lampy.
Je to jen jakýsi malý průchod,
tak malý, jako je můj důchod.

Nešlo by udělati z něho
na moji počest, uličku Jé Červeného?
Tam duch můj byl by jako zašit
a tam bych po smrti moh´strašit.


Je to už mnoho let, co jsem tou uličkou běhávala, když jsem, čas od času, v době prázdnin, jezdila k dědečkovi do Prahy. Bydlel v jednom z domů na Kampě, v blízkosti Werichovy vily a já brala tuto uličku jako každou jinou.

Kde by mě tenkrát mohlo napadnout, že právě ona bude tou dědečkovou. Kde jsou ty chvíle!

Ulička je stále funkční a dost využívaná. Dům na Kampě? Ten tam stojí i dnes, jen se nepatrně změnil, neboť v přízemí byla vybudována restaurace „U Červené sedmy“, což beru za symbol mého dědečka. Byl to právě on, který v roce 1909 založil Kabaret Červená sedma.

Snad i vy jste někdy o tomto kabaretu slyšeli. Právě v této divadelní formě vznikaly již v tehdejší době revoluční písně, balady či popěvky. Jsou známy dodnes, ba mnohé se do podvědomí vštípily jako písně národní.

Dnes se tato ulička opravdu jmenuje J.Červeného, ale nestraší tam ani dědeček, ani nikdo jiný. Ba naopak, často se Kampou nesou melodie dědečkových písniček. Nebyl zapomenut. A tak je stále, i když jen pomyslně, mezi námi.

          
Zaujal vás tento článek a chcete jej doporučit?
Vzkaz:
  + odkaz na článek
na
e-mail:
 
 
Máte-li potíže s přihlašováním...
Zapomněl(a) jsem heslo, ale mám ověřenou e-mailovou adresu...

Pro kůži

RSS
RSS
Venušanka v číslech:
• 5 755 dnů v provozu
• 4 930 článků
• 1 512 soutěží


Copyright © Venušanka od roku 2006 – magazín pro ženy, všechna práva vyhrazena



Dnes je 07.12.2021 a svátek má Ambrož