Víte, kde je evropská Niagara?
Bibka
26. 9. 2011
Rozmyslet si dovolenou s dětmi, popřípadě s vnoučaty, a uskutečnit ji dle svých představ, bývá mnohdy zapeklitý problém. Možná, že ji vybíráte nějak podobně, jako já. Důležité je, aby to bylo prostředí, kde děti respektují, jsou zde pro ně podmínky, aby se nenudily a cítily se zde dobře. Prostě, aby společně strávené chvíle byly pro všechny krásným zážitkem a odpočinkem.
Jezdím již několikátý rok, vždy na přijatelnou dobu, k dceři do Švýcarska. A jak již víte, doprovod mi pokaždé, a nejen zde, dělá vnučka Nikola.
Když byla menší, bylo cestování s ní sice problematičtější, ale zase snadnější bylo vyhledat pro ni v cizím prostředí zábavu. Tehdy totiž nebyla až tolik náročná a spokojila se s málem. Kdežto dnes? Právě naopak. Chce poznávat a objevovat.
Pochopitelně jsem musela odsunout své zájmy „na druhou kolej“ a přemýšlet, čím bych dnes již více jak čtyřletou Nikolu zabavila, zaujala a vytvořila jí program doslova „na tělo“ a přitom nechtěla opakovat něco z toho, co bylo v minulém roce. Pokaždé jsem se snažila, když už se do Švýcarska dostala, aby jí to obohatilo něčím novým.
Zatímco vloni jsme se plavily lodí po jezeře až do Raperswillu, kde je známá „Kinder ZOO“ s volně pobíhajícími zvířaty, pro letošní výlet jsem vyměnila dopravní prostředek.
Jelikož byla před námi dlouhá cesta, vybrala jsem, pro zdejší zcela normální ale pro mě a Nikolu ne zrovna ledajaký, vlak. Určitě řeknete: „Co? Ne ledajaký? Cožpak není vlak jako vlak?“ Ale hned vám vysvětlím, proč jsem se tak vyjádřila a jaký vlak zde prezentuji.
Už dávno jsem zpozorovala, že v této zemi na nejmladší generaci maximálně myslí, i když mě to dříve připadalo jako rozmazlování. Až teď, při pobytu s Nikolou jsem toto fungování ocenila. V obchodě při nákupu, dostává dítě drobný dáreček. Někdy pouhý balonek, pastelky, puzzle… Odnáší si radostně tuto pozornost jako svůj nákup. V restauraci mají dětský koutek, aby se dítě zabavilo hrou, než se jídlo připraví. A také ve vlaku, kterým jsme cestovaly, bylo na děti při delším cestování myšleno. Atypické vagony, jejichž jedna polovina byla změněna na dětské hřiště, a to se vším všudy. Zírala jsem! Pískoviště, průlezka, houpačka! Dětský ráj ve vlaku, chápete to? Zatímco já jsem mohla pohodlně sedět a pozorovat okolí, Nikča si hrála s dalšími cestujícími dětmi po dobu několika hodin než jsme dorazily do cíle. Pro mne to byly, věřte, hodiny oázy, neboť za jiných podmínek bych ji takovou dobu v klidu neudržela. Je mi jen líto, že vám to nemohu zdokumentovat fotografií, neboť fotoaparát vypověděl službu v nesprávný okamžik.
Oblast Černý les neboli Schwarz Wald snad zná mnohý, aspoň z doslechu. Tento zalesněný kraj, známý až notoricky nedotčenou přírodou, leží na jihozápadě Německa a zasahuje i do sousedního Švýcarska. Bláznem by byl ten, který by si toto místo nechal ujít.
Právě v blízkosti tohoto města, se nachází místo, ke kterému jsme mířily. Podle místních je nazýváno Rheinfall a pokud byste jej hledali na mapě, hledejte v místech mezi Bodamským jezerem a Basilejí.
Rheinfall, to jsou proslulé rýnské vodopády a úžasný švýcarský přírodní útvar, jehož stáří je uváděno 14 – 17 000 let. Je navštěvován velkým počtem turistů a považován za největší vodopád střední Evropy. Oproti vodopádům na Niagaře, které znám z filmů, mě jejich výška, „pouhých“ 25 m padající vody, neohromila. Ale když jsem viděla tu šířku mohutné řeky, s podivem jsem zůstala stát. Před takovým vodním kolosem vám naskočí až husí kůže. Určitě si neumíte 150 m široký Rýn představit, stejně jako to šílené množství s hukotem se valící vody! V létě, v době tání alpských ledovců, zde s rachotem proteče prý až 1000 m3 za sekundu a věřte, že je to opravdu síla!
K vodopádům jsme se dostaly velice snadno, aniž bychom se musely držet navigačních tabulí. Šly jsme skoro poslepu, za zvukem hřmotu množství vody. Byl slyšitelný už zdaleka.
Nebyla bych to ani já, abych nevyužila možnost plavby lodí, až k samotnému vodopádu. Přiznávám, že jsem sama nevěděla, zdali to Nikola zvládne, nebude-li se bát. Pozorovala jsem, jak si silný proud řeky s plovoucími loděmi pohrává, ale touha, dostat se do blízkosti vodopádu byla až moc silná, že jsem neodolala. Bylo to neskutečné, když lodivod mířil přímo pod padající a burácející vodní živel. Napomínat Nikolu, ať se ani nehne, nemělo ani smysl, neboť přes hřmot vody nebylo slyšet vlastního slova. Připadala si jako na houpačce a brala tuto akci naprosto statečně. Samozřejmě, že sprška chladné vody padajícího vodopádu, následně i ve vzduchu nesčíslné množství kapiček vodní tříště, nás neminula.
Omlouvám se všem, pokud jsem vás svým nadpisem článku nalákala a vy jste čekali něco jiného. Přesto zde nebylo použito ani jedno lživé slovíčko. Byla to samozřejmě nadsázka, ale každopádně, voda Rýna padající do dvacetipětimetrové hloubky je v Evropě raritou.
Takže, dám vám tip: Pokud vám, stejně jako mě s Nikolou, nevadí stříkající voda a ohromující hukot, a ke jmenované a bájné Niagaře to máte taky trochu z ruky, stane se tento vodopád i pro vás, nezapomenutelným zážitkem.
26. 9. 2011
Rozmyslet si dovolenou s dětmi, popřípadě s vnoučaty, a uskutečnit ji dle svých představ, bývá mnohdy zapeklitý problém. Možná, že ji vybíráte nějak podobně, jako já. Důležité je, aby to bylo prostředí, kde děti respektují, jsou zde pro ně podmínky, aby se nenudily a cítily se zde dobře. Prostě, aby společně strávené chvíle byly pro všechny krásným zážitkem a odpočinkem.Jezdím již několikátý rok, vždy na přijatelnou dobu, k dceři do Švýcarska. A jak již víte, doprovod mi pokaždé, a nejen zde, dělá vnučka Nikola.
Když byla menší, bylo cestování s ní sice problematičtější, ale zase snadnější bylo vyhledat pro ni v cizím prostředí zábavu. Tehdy totiž nebyla až tolik náročná a spokojila se s málem. Kdežto dnes? Právě naopak. Chce poznávat a objevovat.
Pochopitelně jsem musela odsunout své zájmy „na druhou kolej“ a přemýšlet, čím bych dnes již více jak čtyřletou Nikolu zabavila, zaujala a vytvořila jí program doslova „na tělo“ a přitom nechtěla opakovat něco z toho, co bylo v minulém roce. Pokaždé jsem se snažila, když už se do Švýcarska dostala, aby jí to obohatilo něčím novým.
Zatímco vloni jsme se plavily lodí po jezeře až do Raperswillu, kde je známá „Kinder ZOO“ s volně pobíhajícími zvířaty, pro letošní výlet jsem vyměnila dopravní prostředek.
Jelikož byla před námi dlouhá cesta, vybrala jsem, pro zdejší zcela normální ale pro mě a Nikolu ne zrovna ledajaký, vlak. Určitě řeknete: „Co? Ne ledajaký? Cožpak není vlak jako vlak?“ Ale hned vám vysvětlím, proč jsem se tak vyjádřila a jaký vlak zde prezentuji.
Už dávno jsem zpozorovala, že v této zemi na nejmladší generaci maximálně myslí, i když mě to dříve připadalo jako rozmazlování. Až teď, při pobytu s Nikolou jsem toto fungování ocenila. V obchodě při nákupu, dostává dítě drobný dáreček. Někdy pouhý balonek, pastelky, puzzle… Odnáší si radostně tuto pozornost jako svůj nákup. V restauraci mají dětský koutek, aby se dítě zabavilo hrou, než se jídlo připraví. A také ve vlaku, kterým jsme cestovaly, bylo na děti při delším cestování myšleno. Atypické vagony, jejichž jedna polovina byla změněna na dětské hřiště, a to se vším všudy. Zírala jsem! Pískoviště, průlezka, houpačka! Dětský ráj ve vlaku, chápete to? Zatímco já jsem mohla pohodlně sedět a pozorovat okolí, Nikča si hrála s dalšími cestujícími dětmi po dobu několika hodin než jsme dorazily do cíle. Pro mne to byly, věřte, hodiny oázy, neboť za jiných podmínek bych ji takovou dobu v klidu neudržela. Je mi jen líto, že vám to nemohu zdokumentovat fotografií, neboť fotoaparát vypověděl službu v nesprávný okamžik.
Oblast Černý les neboli Schwarz Wald snad zná mnohý, aspoň z doslechu. Tento zalesněný kraj, známý až notoricky nedotčenou přírodou, leží na jihozápadě Německa a zasahuje i do sousedního Švýcarska. Bláznem by byl ten, který by si toto místo nechal ujít.
Město Schaffhausen, kam nás vlak dovezl, leží na severu Švýcarska, jen několik málo kilometrů od německých hranic, a snad pouhých 50 km od Zürichu. Řeka Rýn, nejvýznamnější a nejdelší evropská řeka, pramení u jezera Tumasee a než se dostane do chladných vod Severního moře, urazí trasu 1330 km. Než se však stane u Schaffhausenu velkou, bouřlivou řekou, přibírá do svého koryta postupně vodu z alpských říček, potoků a také vodu z tajících alpských ledovců.
Právě v blízkosti tohoto města, se nachází místo, ke kterému jsme mířily. Podle místních je nazýváno Rheinfall a pokud byste jej hledali na mapě, hledejte v místech mezi Bodamským jezerem a Basilejí.
Rheinfall, to jsou proslulé rýnské vodopády a úžasný švýcarský přírodní útvar, jehož stáří je uváděno 14 – 17 000 let. Je navštěvován velkým počtem turistů a považován za největší vodopád střední Evropy. Oproti vodopádům na Niagaře, které znám z filmů, mě jejich výška, „pouhých“ 25 m padající vody, neohromila. Ale když jsem viděla tu šířku mohutné řeky, s podivem jsem zůstala stát. Před takovým vodním kolosem vám naskočí až husí kůže. Určitě si neumíte 150 m široký Rýn představit, stejně jako to šílené množství s hukotem se valící vody! V létě, v době tání alpských ledovců, zde s rachotem proteče prý až 1000 m3 za sekundu a věřte, že je to opravdu síla!
K vodopádům jsme se dostaly velice snadno, aniž bychom se musely držet navigačních tabulí. Šly jsme skoro poslepu, za zvukem hřmotu množství vody. Byl slyšitelný už zdaleka.
S davem turistů jsme vešly vstupní bránou do areálu hradu Laufen, který stojí nad levým břehem řeky již od roku 858, a už z jeho nádvoří jsme měly výhled na protější břeh. My jsme však měly zálusk stát přímo u vodopádu a k němu jsme musely sestoupit po kaskádě několika teras tedy o kapánek níže. Až na té nejnižší jsme stály tváří v tvář bouřícímu vodopádu. Teď byl doslova na dosah ruky, přímo v naší blízkosti. Proti němu jsem byla naprostou, nicotnou nulou
Nebyla bych to ani já, abych nevyužila možnost plavby lodí, až k samotnému vodopádu. Přiznávám, že jsem sama nevěděla, zdali to Nikola zvládne, nebude-li se bát. Pozorovala jsem, jak si silný proud řeky s plovoucími loděmi pohrává, ale touha, dostat se do blízkosti vodopádu byla až moc silná, že jsem neodolala. Bylo to neskutečné, když lodivod mířil přímo pod padající a burácející vodní živel. Napomínat Nikolu, ať se ani nehne, nemělo ani smysl, neboť přes hřmot vody nebylo slyšet vlastního slova. Připadala si jako na houpačce a brala tuto akci naprosto statečně. Samozřejmě, že sprška chladné vody padajícího vodopádu, následně i ve vzduchu nesčíslné množství kapiček vodní tříště, nás neminula.
Omlouvám se všem, pokud jsem vás svým nadpisem článku nalákala a vy jste čekali něco jiného. Přesto zde nebylo použito ani jedno lživé slovíčko. Byla to samozřejmě nadsázka, ale každopádně, voda Rýna padající do dvacetipětimetrové hloubky je v Evropě raritou.
Takže, dám vám tip: Pokud vám, stejně jako mě s Nikolou, nevadí stříkající voda a ohromující hukot, a ke jmenované a bájné Niagaře to máte taky trochu z ruky, stane se tento vodopád i pro vás, nezapomenutelným zážitkem.
| Tweet |
