Výšlap z hradu Tolštejna k rozhledně na Jedlové hoře
Brumlinda
26. 3. 2011
26. 3. 2011
Po zdolání hradu Tolštejna jsme se vydali k rozhledně na Jedlové hoře. Ráno, když jsme vystoupili z vlaku v Jedlové na nádraží, tak poprchávalo a tak jsem se obávala, jaký bude den. V dešti mě zrovna chodit venku nebaví. Není to ono, jako když je jasno, a taky snímky nestojí za nic. Ale pak pršet přestalo a než jsme došli na hrad Tolštejn, sem tam vysvitlo i sluníčko, i když se honily mraky nad námi. Bylo zkrátka čím dál líp a líp. A nakonec se tak vyčasilo, že jsem si svlékla i svetr, jak mně bylo horko, ale to už jsme měli zdolanou rozhlednu.
Ale abych pokračovala… Tak jsme vyšlápli z hradu Tolštejna napřed do mírného kopce, který jak jsme se blížili čím dál víc k rozhledně, byl prudší a prudší. Jak taky ne, rozhledna přece nestojí v rovině, ale na kopci, aby bylo pěkně vidět do okolí. Cestou jsem očima šmírovala, zda neuvidím nějakou tu houbu, ale nic. Až Vláďa našel krásného kozáka, kterého pak nechal nahoře na Jedlové v restauraci, protože než by ho donesl domů, tak by měl z něj fašírku. Ale to byla taky jediná jedlá houba, kterou jsme viděli, mimo pár prašivek. Zkrátka se udělala na houby už zima.
Ale abych pokračovala… Tak jsme vyšlápli z hradu Tolštejna napřed do mírného kopce, který jak jsme se blížili čím dál víc k rozhledně, byl prudší a prudší. Jak taky ne, rozhledna přece nestojí v rovině, ale na kopci, aby bylo pěkně vidět do okolí. Cestou jsem očima šmírovala, zda neuvidím nějakou tu houbu, ale nic. Až Vláďa našel krásného kozáka, kterého pak nechal nahoře na Jedlové v restauraci, protože než by ho donesl domů, tak by měl z něj fašírku. Ale to byla taky jediná jedlá houba, kterou jsme viděli, mimo pár prašivek. Zkrátka se udělala na houby už zima.
Vykročili jsme k rozhledně Jedlová.
Náš cíl.
V dáli se jeví kopec Klíč.
A další kopečky.
Krása!
Vláďa se nemůže vynadívat.
Stoupali jsme výš a výš, výhledy byly překrásné! Byla jsem nesmírně okouzlena, protože jsem tudy šla naposledy tak před 10 lety a na tenhle výlet jsem se moc těšila. Viditelnost byla úžasná, v dáli se zobrazoval Ještěd, svojí stříbrnou konstrukcí svítil do dálky. Z jiné strany zas byl vidět protáhlý kopec Velkého Sedla. U Nového Boru se tyčil kopec Klíč a spousta jiných různých kopců a kopečků vlnily krajinu. Zkrátka máme u nás v naší zemi překrásně! Ne nadarmo se zpívá v jedné naší české písni: „Čechy krásné, Čechy mé ………………………”, ke které napsal text Václav Jaromír Picek.Kopec Klíč.
Velké Sedlo.
Je to nádhera…
Kopce a kopečky…
… kam jen oko dohlédne.
A tak jsme pokračovali stále výš a výš, lhala bych, že jsem chvílemi neodpočívala. Musela jsem, byl to kopec pruďas a dal mně zabrat, myslím jen ten poslední jeho úsek! Ale taky mu byl jednou konec a najednou se před námi zjevila rozhledna! Tam jsme se pokoukali, koupili suvenýry, nasvačili se, odpočinuli, nabrali sil ke zdolání schodů a vydali se nahoru po schodech na vrchol k cimbuří rozhledny, abychom ještě lépe zhlédli ty krásy okolo nás! Bylo se věru na co dívat.
Rozhledna už se jeví.
Více z blízka.
V nedalekém Polsku byly vidět jejich elektrárny, které sice oku nelahodí, ale jak jsem již výše popsala, znovu jsme viděli ty naše krásné známé vrcholy. I v Německu se zobrazovaly v dálce stolové hory, viditelnost nádherná, zkrátka všude okolo… potěšení pro oko – ráj to na pohled!!!
Deska Friedricha Schillera.
Hospůdka na vrcholu.
V dáli je Ještěd.
Elektrárna v Polsku.
Rybnišťský velký rybník.
Z rozhledny Jedlová jsme sešli ke Křížovému vrchu v Jiřetíně pod Jedlovou a dolů do obce. Náš výlet se chýlil ke konci. Počkali jsme na autobus do Rumburka a jeli domů. Byl to nádherný den!Tweet |