Zřícenina hradu a kláštera
Oybin (dříve také název Ojvín) se nachází za našima severníma hranicema v Německu poblíž města Žitavy.
Už jsem tam kdysi byla, ale je to už moc dávno a tak jsem se domluvila při návštěvě
Rumburka s kamarádem z turistiky, že se tam podíváme. Vzal si s sebou svojí paní s dcerou a jejím přítelem.
Jeli jsme z Rumburka do Ebersbachu, to je coby kamenem dohodil a zbytek došel… a tam přestoupili na vlak do Žitavy. Ze Žitavy jsme už jeli vláčkem na páru po úzkokolejce, která byla uvedena do provozu v roce 1890 do města Kurort Oybin. Nádraží v tomto městečku je 389 m nad mořem. Je to především turistická železnice. Byla to romantická, pohádková cesta a kdo měl zájem mohl si sednout do vagonku bez střechy a rozhlížet se po krajině. Zprvu to bylo fajn, jet nahoře bez střechy, ale jak jsme zajeli do lesa, naráz se ochladilo, slunce se schovalo a tak si to každý metelil se schovat. Lokomotiva si to odfukovala, vypouštěla spoustu páry, každý kdo měl fotoaparát tak fotil, protože dnes je to už rarita… takovýhle vláček se už jen tak nevidí.
Vláček do Oybinu.
A lokomotiva, která ho táhla.
Byla tam ještě další rarita, když jsme dojeli do lázeňského městečka, a sice lázeňský vláček Oybiner Express, který jezdil po městě a měl dokonce 3 soupravy a ve třech barvách… žlutý, modrý a zelený. Kdo si chtěl prohlédnou celé město, měl možnost do něj nasednout, ale myslím si, že jízda nebyla zrovna levná. Než jsme odjížděli domů, viděli jsme ještě přijet dvoupatrový autobus, ale také v historickém provedení. Je to lákadlo pro turisty. My měli ale jiný cíl… hrad a klášter! A tak jsme na projížďku městem nemysleli. Nakonec jsme jej zhruba i tak prošli po prohlídce hradu.
Nádraží Oybin.
A další lázeňská doprava.
Městečko Kurort Oybin.
Do lázeňského městečka Kurort Oybin jsme tedy dorazili a rozhlíželi se po něm. Bylo tam nádherně… vyšperkované, natřené a nabílené hrázděné domy, samý obchůdek s občerstvením nebo suvenýry, kdybychom začali nakupovat hned na začátku města, eura by nám nestačila. Tak jsme radši jen koukali a prohlíželi co kde mají a co si později koupíme a pokračovali dál k našemu cíli.
Zkrátka lázeňské městečko.
Jdeme nahoru.
Došli jsme ke schodům, které vedly k dřevěnému hornickému kostelíku a dál pak k hradu. Zvenku byl kostelík nahozen, ale základ je dřevěný, nádherně vyzdobený zevnitř fládrováním a malbami. Prohlédli jsme si jej a pokračovali dál k hradu.
Všechno je dřevěné.
A již se zjevují zdi hradu.
Musím se nechat zvěčnit.
Po chvíli se nám již zjevily jeho zdi. Kopcovitým terénem, jak taky jinak, jsme se pomalu šplhali nahoru a viděli první bránu hradu, při níž jsem se nechala zvěčnit, abych měla taky památku. Pokračovali jsme dál, zakoupili vstupenku za 4 eura a začali s prohlídkou hradu. Hrad má podzemní prostory a těch je docela dost, ale ty nás nezaujaly. Myslím si, že v každém z nás byla malá dušička abychom tam někde neuvízli a co pak? A tak jsme pokračovali dál k ruině katedrály, která sice nemá strop, ale stále se v ní pořádají koncerty, neboť má výbornou akustiku, což dokládají i lavice, které tu jsou. Katedrála je vysoká a má nádherná gotická okna, člověk si tu připadá úplně malicherný… Za katedrálou se nachází maličký hřbitůvek, který je stále funkční. A za ním restaurace, kam jsme později zašli na oběd, když jsme si vše prohlédli. Musím říci, že vařili výborně, i když jsem měla obavu, co si budu moci vybrat a hlad jsem zas tolik neměla, protože jsem před tím nerozvážně svačila, tak jsem si vybrala specielní kotlíkový guláš ale s krajícem chleba a byl vynikající, skutečně a to jsem nečekala. Chuť byla výborná, byl hustý, lžíce mě v něm doslova uprostřed misky stála. I ostatní členové mojí výpravy si pochutnali zas na něčem jiném.
Fotoaparát nezahálí.
Katedrála.
Když jsme se posilnili, popili a oddechli, tak jsme pokračovali dál… Okolo hradu se nachází i členité skalní město, je to docela labyrint, procházeli jsme jím, někde jsme se museli i protáhnout mezi útesy a nevím jestli někdo s nadváhou by tudy mohl projít… bylo by to docela riskantní… a záleželo by na tom, do jakých parametrů se jeho nadváha rozvíjela… Ale dost legrácek… my jsme se ještě vyšplhali cestou z hospůdky (já ji říkám hospůdka, ale byla to rozlehlá restaurace, ale byla dřevěná a krásná) na věž katedrály, která nyní byla upravena jako rozhledna a viděli jsme nádherné panorama okolních Lužických hor s vrcholem Hvozdu a jeho rozhlednou, kdy jsme právě tudy kdysi kráčeli na Oybin. Bylo vidět skalní vrchol Scharfenstein a i také jiné okolní vrcholy.
Kurort Oybin.
Katedrála… pohled z věže.
Hřbitůvek z druhé strany.
Měla bych také něco napsat k hradu. Hrad Oybin vznikl nad dávnou zemskou stezkou spojující Čechy s Lužicí. První zmínky o hradu jsou ze 13. století. Hlavní roli tu hraje Karel IV., který tu dal vystavit Císařský dům a v roce 1364 založil Klášter Celestýnů. Nechal také vystavět gotický klášterní kostel, na jehož stavbě se podílel Petr Parléř. Hrad i klášter uchránily lid před nápory husitů. V 16. století byl již klášter opuštěn a svoji roli tu také sehrál blesk, který způsobil rozsáhlý požár a tím způsobil úplný zánik hradu i přilehlého kláštera.
Pohled na katedrálu ze hřbitova.
Restaurace na hradě.
Roku 1829 byla zřícenina zpřístupněna turistům. Teprve před koncem 20. století bylo přistoupeno k většímu zabezpečení chrámu i kláštera.
Jestlipak se protáhnem.
Pozor na pád!
A opět zase průrva.
Ještě dodám, že hrad nemá průvodce, ale při zaplacení vstupenky na hrad každý návštěvník dostane plánek hradu s popisem míst. My ho dostali v češtině. Jinak tam bylo spousty Čechů… doslova bylo narváno, a jak taky jinak, když byl krásný den a k výletům jak stvořený.
Pohled přes okno na hospůdku.
Z můstku na nás mávají.
No a abych dospěla k závěru mého povídání… tak jsme prošli skalním hradním městem níž a níž až jsme zase dospěli k hornickému kostelíku, okolo něhož jsme sešli dolů. A teď jsme se začali rozhlížet, co bychom si zajedno koupili na památku nebo jako dárek pro někoho a za druhé nás začala honit mlsná, tak jsme koukali, kde je cukrárna, protože jejich dortíky nám vždycky chutnaly, ještě když bylo i NDR, tak jsme tam dost často zajížděli na nákupy, neboť jsme bydleli těsně u hranic. Dnes zase oni jezdí k nám a nakupují u nás, což my už tolik nemůžeme, neboť euro není tak zas pro nás přijatelná měna. Ale to by člověk nesměl nikam jezdit, kdyby takhle uvažoval a jednou za čas si holt musíme „pustit žilou“! Ale s rozumem! A tak jsme zašli do cukrárny, sedělo se venku, zlákal nás dortík… dole makové těsto a nahoře maliny v želatině… to Vám byla pochoutka, hned bych si dala ještě jeden, ale nedala, to by bylo moc na moji peněženku, neboť jsem ještě neskončila s nakupováním. K dortíku jsem si dala čokoládu, navrch byla šlehačka… no bylo to moc dobré… Všichni jsme se občerstvili podle vlastní chuti a pokračovali dál v prohlídce městečka a po nákupech. Když jsme všechno nakoupili, co jsme potřebovali, tak jsme si dali ještě po cestě na nádraží zmrzlinku… no pět na ni ódu už nebudu, zkrátka byla báječná, a pomalu jsme docházeli na nádraží. Bohužel náš vláček na páru měl zpoždění a nakonec ani nedorazil, prý měl poruchu a tak místo něj nás odvezl normální motorák ale všechno dobře dopadlo, nikde při přestupování nám nic neujelo a my se v pořádku dostali zpět do Rumburka.
Vedle starého hrázděného domu.
Bizarní skála.
Skály, skály, skály…
Výlet byl na celý den, bylo to nádherné už i tím, že počasí se nám vyvedlo.
