Svět slov

Vyhledávání

Moudrosti do hrsti

Všechny šťastné rodiny jsou si navzájem podobné, každá neťastná rodina je nešťastná svým způsobem.
(Lev Nikolajevič Tolstoj)

Let´s speak English … in San Francisco (10. díl)

Eliška Domanská
7. 1. 2009
Let´s speak English … in San Francisco (10. díl)Odjezd nebyl tak těžký, jak jsem si myslela. Vlastně ani nemohl být, vždyť jsem stihla všechno, co jsem chtěla! Golden Gate Bridge jsem přešla, ze všech těch tuňákových sendvičů mi už skoro narostly žábry, San Francisko jsem si prošla křížem krážem tak důkladně, že bych tam klidně mohla dělat průvodce, v Cable Car jsem se najezdila snad víc než pražským autobusem, zabrodila jsem se v Pacifiku, ochutnala americké pancakes, koupila si jedny krásné roztrhané Levisky, nad kterými máma jen protočila oči, a ten poslední týden už jsem se dokonce začala nudit. No a pak přišel pátek 22.srpna. Můj poslední den v San Francisku. Tak jsem ještě jednou vyrazila do ulic – naposledy.

A samozřejmě jsem jela ke Golden Gate Bridge. Byl krásný den a slunce svítilo, když jsem šla na autobus. Takže možná, že alespoň dneska bude ten most vidět, pomyslela jsem si. Jenže čím blíže jsem mu byla, tím šedivější všechno kolem bylo – jak jinak. Vážně jsem to viděla černě, že se budu muset otočit a jet zpátky, ale pak autobus zahnul na parkoviště a mě zvlhly oči dojetím. Mlha sice byla a obloha byla šedivá, ale Golden Gate Bridge byl VIDĚT!

Z autobusu jsem nevystoupila, ale rovnou vyskočila a šla na poslední procházku po mostě. Chtěla jsem jít jen k té první věži. Místo toho jsem ho přešla úplně celý. Bylo to naprosto neplánované a spontánní (a tedy bláznivé, když vezmu v úvahu, že jsem tuhle procházku absolvovala už v osm hodin ráno!!!), ale já nemohla jinak. Golden Gate Bridge miluju a tohle byl můj poslední den tady. Chtěla jsem se rozloučit.

Když jsem pak stála na parkovišti a čekala na autobus, Golden Gate Bridge už byl celý zahalený v mlze. Jako kdyby ta mlha jen čekala na to, až si ho užiju, aby ho mohla zase schovat. Jejími chuchvalci občas lehce probleskla jeho červená barva. Řekla jsem „Tak nashle“ a nastoupila na autobus. Dalším cílem byla Cable Car. Projela jsem si celou trasu na Hyde Street a hltala každý centimetr jízdy a každé zacinkání. Dojela jsem až tomu hotelu s prosklenými výtahy. Chtěla jsem se ještě jednou zadívat na své milované město.

Nastoupila jsem a vyjela až nahoru. Zase tam budu jezdit nahoru a dolů jak blázen, pomyslela jsem si, protože mě vždycky po deseti vteřinách nahoře zase někdo přivolal zpátky dolů. Nastoupila jsem a vyjela nahoru. Výtah se zastavil a já shlížela dolů na své milované San Francisko. 5 vteřin, pak 10, 20, 30, 40(!), celá minuta a já tam pořád stála a výtah se ani nehnul. Je to vůbec možné?

Užívala jsem si ten pohled na Union Square dole, Cable Cars, mrakodrapy, autobusy … Jako by právě v tu chvíli nikdo nechtěl výtah použít. Měla jsem opravdu obrovské štěstí – už podruhé. Ale když uběhla minuta a půl a já tam pořád visela, přepadly mě drobné obavy – funguje ten výtah vůbec? Nebudou mě odsud muset zachraňovat? Ale pak už se dal výtah do pohybu a San Francisko zmizelo za cihlovou budovou hotelu. Podruhé už jsem nahoru nemusela. Šla jsem domů a začala jsem balit.

V sobotu jsem odlétala. Ale než přijede auto, které mě odveze na letiště, chtěla jsem udělat ještě jednu věc. Vyšla jsem z ubytovny a zamířila do mé milované sendvičárny. Objednala jsem si sendvič s tuňákem, odvezla si ho na Union Square a tady jsem si sedla k jednomu stolu a pustila se do sendviče. Byl výborný – byl poslední! A sluníčko svítilo, vzduch byl svěží a chladný a ten sendvič byl prostě boží. Není nad to pořádně se rozloučit.

Proto byste na všechny své objevitelské výpravy vyrazit hned, jakmile na to máte chvilku čas. Žádné potom, zítra nebo příští týden. Věřte mi.

Chuť toho sendviče jsem pořád ještě měla v ústech, když jsem se vezla v dodávce směrem na letiště. A to bylo další štěstí – řidič jel ještě pro jedny lidi, takže mi nabídnul krásnou okružní jízdu po San Francisku. Columbus Avenue s nádherným výhledem na Transamerica Pyramid, ulice tak strmé, že sebou naše kufry vzadu divoce házely tam a sem, Montgomery Street na rohu s Califronia Street. Když se rozsvítila zelená na semaforu, kolem nás projela Cable Car. Celá byla ověšená turisty, jedna postarší žena si na kameru natáčela nádhernou Transamerica Pyramid. Tihle lidé si pořád ještě užívali San Franciska. A v autě přímo před nimi, v tom modrém autě, seděla jedna turistka, která dnes odlétala domů. A tehdy mě to konečně došlo a vyhrkly mi slzy do očí. Odjíždím.
Opouštím San Francisko. Ještě poslední pohled na Market Street a pak už jsme jeli na letiště.

Letěla jsem domů. A letěla jsem svým milovaným a oblíbeným Boeingem 747. Usadila jsem se na své sedadlo a zapnula pás. Lidé nastupovali dovnitř, usazovali se, bavili se, míjeli mě, ale já je ignorovala. Pak se ozval kapitán a letušky provedly své mimické představení o maskách a vestách. Konečně jsme dojeli na dráhu, letadlo se prudce rozjelo a vzneslo se do vzduchu. Otočila jsem hlavu a dívala se, jak se svět propadá hloub a hloub. A pak jsem ho uviděla znova – SAN FRANCISKO! Letěli jsme přímo nad ním. Z okénka jsem měla celý downtown jako na dlani. Mrakodrapy, Oaklandský Bay Bridge, kopce, Ferry Building, … Golden Gate Bridge byl samozřejmě v mlze. Ale i tak to byl nádherný výhled.

Tak jsem se rozloučila se San Franciskem a ono se nádherně rozloučilo se mnou. Díky.


          
Zaujal vás tento článek a chcete jej doporučit?
Vzkaz:
  + odkaz na článek
na
e-mail:
 
 
Máte-li potíže s přihlašováním...
Zapomněl(a) jsem heslo, ale mám ověřenou e-mailovou adresu...

Pro kůži

RSS
RSS
Venušanka v číslech:
• 5 757 dnů v provozu
• 4 930 článků
• 1 512 soutěží


Copyright © Venušanka od roku 2006 – magazín pro ženy, všechna práva vyhrazena



Dnes je 08.12.2021 a svátek má Květoslava