Svět slov

Vyhledávání

Moudrosti do hrsti

Bohatství a chudobu nemají lidé v domě, ale v duši.
(Xenofón)

Jako ovce na porážku….

Dobruška
16. 12. 2008
Jako ovce na porážku….K několika málo radostem patřilo, že jsem si směla zavolat dvakrát do týdne domů. Bylo osvěžující slyšet znovu lahodnou češtinu z úst mé dcerky nebo syna.

“Teda mami, jak můžeš spát s cizím člověkem?!“ ozvalo se rozhořčeně z druhé strany
linky, z úst mého dospělého dvaadvacetiletého dítka.

“Kdybych nikdy nespala s cizím mužským, nebyl bys tady,“ odfrkla jsem ironicky jedovatě. Trvalo mi dva týdny, než jsem se odvážila někomu přiznat svůj kouzelný vztah s Pavlem.

“Jak bych tady nebyl? Tomu nerozumím…“ Netušila jsem, že si sedí na vedení a jen jsem se uchechtla. „No přece taťka, ty troubo!“ „Taťka přece nebyl cizí,“ bránil syn Honzík své oprávněné rozhořčení nad nehorázným, hříšným chováním své matinky. „Blbost, synku, mysli hlavou, na počátku přece byl.“

Z Moravy se chvíli ozývalo jen nechápavé ticho. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo se pokusit o chabou obhajobu. Je zajímavé, a vždy mě to pomyšlení dostane do kolen, že vaše vlastní děti
ani nepředpokládají, že by rodiče mohli páchat něco tak nestoudného jako sex, že se spolu skutečně milují… V tomhle věku? Vždyť jsou tak „staří“… ale poctivě musím přiznat, že mi ta představa zvláště pak v dospívání byla taky nesmírně cizí, inu, relativita vnímání.

Možná jsem udělala chybu, že jsem se svěřila právě svému synovi, ale je přece dospělý a já byla tak přeplněna novými vzrušujícími prožitky, že jsem
to musela někomu vyslepičit. Naše rodinka byla vychovávána ve velice liberálním klimatu. Problémy se řešily otevřeně, děti se učily otevřeně projevit a přiznávám, že často to hraničilo se slušností, ale já ani můj drahý muž jsme si nepotrpěli na onikání.

“Jen buď prosím tě opatrná, „ ozval se po dlouhé odmlce Honza. „A nepřeháněj to!“ Tomu jsem se musela ze srdce zasmát. Můj syn mě nabádal k opatrnosti v sexu, já bláhová, až tak daleko jsem to dopracovala… ale co tím myslel bud opatrná? Možná nechtěl jen, abych mu domů přivezla z Ameriky sourozence, co já vím? A upřímně, bylo
mi to fuk…

Kolem poledne následujícího dne (horko ten den spalovalo i vnitřnosti) se Ema vrátila z pochůzek o mnoho dříve, než bylo zvykem. Jen tak v rychlosti se zastavila u mne v kamrlíku. „Oblékni se a vem si věci, všechny! Jedeme pryč.“ Řekla to
anglicky (jak jinak), ale její gesta byla dostatečně výmluvná. Porozuměla jsem jejím
rozkazům okamžitě. Sbalila jsem si kufr. Ve spěchu mě nacpala do dodávky. Kromě mne i dalších asi čtyřicet devět dalších zavazadel a čtyři děcka navrch.

Vmáčkla jsem se na zadní sedadlo, mezi dveře a děcka s koleny u brady. Velice nepohodlný posez a jeli jsme do New Yorku – města. Nebylo způsobu, jak mi vysvětlit, co zamýšlí, co se na mě chystá a tak jsem jen tiše uposlechla a následovala jejích pokynů v posunčině.

Po dvou hodinách cesty jsme zastavili na Borowparku, v proslulé židovské čtvrti. Snad
všichni židé zde pobývali pospolu. Projeli jsme soukromou branou (na ovladač otvíranou) a ocitli se u šedé zdi vysokého městského domu. Tady ani
okna nebyla, jen u úpatí stěny se styděly malé vstupní a velice nenápadné dveře.

Brána se za námi automaticky a velice tiše zavřela. Nestačila jsem se rozkoukat a už jsem byla ve světlém prostorném sklepě s mnoha obytnými místnostmi a koupelnami.

V jedné z nich, byla to taková šedá neutěšená kobka s vysokým stropem, přibližně dva metry široká a tři dlouhá, umístěná naproti koupelně s jediným dlouhým zrcadlem v cele místnosti. Nad zrcadlem v nesmírné, nedostupné výšce okno. Vedlo do nějaké zahrady, do dvora, ale výhled z něj jsem měla pouze ode dveří, z odstupu. Šedivý chodník a pár zelených výhonků trávy zaprášené a chudinké v tom městském betonu.

Byli jsme skutečně dobré tři metry pod zemí…
Hrdlo se mi sevřelo úzkostí. Nešťastně jsem dosedla na skromnou chromovanou postel podél delší stěny pokoje, naproti ošuntělému prádelníku, jedinému kousku nábytku v místnosti, kufr mezi nohama a bezmocně zírala za odcházející Emmou. Dveře nezamkla!

Diky Bohu! Nebyla jsem tady za trest… Neodvážila jsem se vybalit kufr, nevěděla jsem, co bude následovat, co po mne ti ztřeštění židé chtějí a proč mě vlastně přivezli zpět do města. Byla jsem jako bezmocné, do pasti lapené zvířátko, které
páníček přivezl odněkud, kde už si zvyklo, do míst, která působila strašlivě depresivně, neutěšeným dojmem, neútulně až mrazivě…

Po půlhodince aklimatizace (prohledla jsem si pokoj podrobně od podlahy až po strop) jsem se konečně odvážila vydechnout. Za zrcadlem v utajeném výklenku jsem objevila baterii prázdných lahví od chlastu a na prádelníku vysokou vrstvu prachu. Tady se dlouho neuklízelo. Usoudila
jsem tedy, že tohle je pokoj pro služky, a ta předchozí přede mnou se pravděpodobně upila k smrti žalem, zoufalstvím a pocitem osamocení.

Chvíli to trvalo, než jsem se odvážila na chodbu (mimochodem nádherně osvětlenou), kde každých pár metrů byla umístěna malá umyvadélka se zvláštními konvičkami ze stříbra (každá měla tři držadélka a sloužila k obřadnému omýváni rukou), až jsem se
dostala ke schodišti. Točilo se příkře ve spirále nahoru a pod ním, v půvabném architektonickém oblouku, byl malý stolek s počítačem – nečekaná připomínka civilizace dvacátého století…

Někdo kolem mě prošel, až jsem se lekla, v tom světle a tichu působily jeho kroky strašidelně. Byl to muž v černém, v klobouku, pejzy kolem
obličeje (bledého jak sama smrt) a aniž mě zaregistroval, natož pak pozdravil ztratil se mi za zatáčkou, za rohem tajemné chodby. Byla jsem vzduch, přelud, nikdo!

V téhle chvíli jsem se bála, hrdlo se mi sevřelo a pokoušel se o mě záchvat paniky. „Kde jsou tady dveře!?“ Proboha! Kde je východ na slunce – a na svobodu!?“ Já tady nechci byt! Co se mnou
zamýšlejí… a proboha co Pavel?! Vždyť jsem mu v tom fofru nestačila dát vědět!!!???“

Chtělo se mi řvát, křičet bolestí, skučet jak zraněné zvíře, krve by se ve mě nedořezal, až tak mě k smrti vyděsili. Unesli mě!!! A já bezbranná jsem se nechala odvést, jako ovce na porážku…

          
Zaujal vás tento článek a chcete jej doporučit?
Vzkaz:
  + odkaz na článek
na
e-mail:
 
 
Máte-li potíže s přihlašováním...
Zapomněl(a) jsem heslo, ale mám ověřenou e-mailovou adresu...

Pro kůži

RSS
RSS
Venušanka v číslech:
• 5 757 dnů v provozu
• 4 930 článků
• 1 512 soutěží


Copyright © Venušanka od roku 2006 – magazín pro ženy, všechna práva vyhrazena



Dnes je 08.12.2021 a svátek má Květoslava