Svět slov

Vyhledávání

Moudrosti do hrsti

Pravá láska je ta, v níž máme větší radost z druhého než ze sebe.
(Mahátmá Gándhí)

Nezapomenutelné milování…

Dobruška
2. 12. 2008
Nezapomenutelné milování…Pokaždé mě překvapí, jaké maličkosti člověk vnímá, když se rozhoduje jeho budoucí život. Na zadní okénko vozu dorážela vztekle moucha. Tlustá, ošklivá vyžraná masařka lapena do pasti v prostoru, ze kterého zdánlivě nebylo úniku. Osud předepsal scénář a my tři jsme byli jeho neplacenými a tak trochu i proti své vůli herci. Aktéři, které náhoda svedla na jedno místo, v jeden okamžik. Až zastavíme, Pavel otevře okno a moucha vyletí na svobodu o par mil dál – v místech, které nezná. Jestli to změní její život, to už se nikdo nedoví…

Zatím jsme projížděli středem listnatých lesů, jen šedá cesta, docela opuštěná v tuto dobu, protínala zeleň. Na křižovatce za zatáčkou se krajina otevřela a vynořil se zpoza kopce gigantický komplex budov. Opuštěný hotelový komplex kdysi nejslavnějšího hotelu z celého státu New York.

Hotel Concord, nedaleko odtud na jedné z kolonií byl natočen film „Hříšný tanec“, jak mě Pavel ochotně informoval. Když jsem ty míle teprve před
necelým týdnem šlapala pěšky, zdála se mi ta cesta přímo nekonečná. Asi jsem odbočila na vedlejší cestu, protože hotel jsem dnes viděla prvně.

Samozřejmě že jsem neměla ani tušení, jak významný bod zdejší lokální historie míjíme, jak bohatá byla a jak vzrušující a jak jsou na ni zdejší obyvatelé hrdi. Dříve tady pracovalo tisíce lidí a přijíždělo sem každoročně stovky a tisíce bohatých turistů z města New York takzvaně na čerstvý vzduch, a většinou na prázdniny pokoje bývaly rok dopředu vyprodané. Dnes tady zůstaly jen atributy zašlé slávy a bohatství. Opuštěná rozlehlá golfová hřiště, osiřelé houpačky, opuštěné a nikdy znovu nenapouštěné bazény, zapomenutá parkoviště pro taxíky rozlohou jako celý Václavák.

Docela mě pomyšlení na zdejší minulost vzrušilo a stačilo zavřít oči, jen na minutku, na okamžik a před očima mi defilovaly pestrobarevné davy nákladně oděných lidí s dětmi probíhajícími chumlem drahými parfémy vonících návštěvníků. Štěkali psi, po chodnících drkotaly vozíky až po střechu naloženými kufry plných nálepek
cizokrajných značek z celé planety. Poslíčci rozdávali úslužné úsměvy, aby za ochotu
obdrželi pár dolárků spropitného. Nad golfovými hřišti se tiše linula příjemná hudba
z hotelového odpoledního promenádního koncertu…

Zlaté éra pominula. Škoda těch zašlých dobrých zlatých časů, na které vzpomíná jen nemnoho pamětníků z Monticella. Dnešní majitelé udržovali rozsáhlý majetek jen za pomoci několika desítek dočasně najatých pomocných sil. Stříhali do sametu opuštěná golfová hřiště, které se vinuly podél prázdných chodníků, pustá dětská hřiště. Míjeli jsme dnes dlouhého hádka řady lidí u zadního vchodu do komplexu, kde se tito lidé hlásili o práci. I tak jich bylo víc než dost za minimální mzdu, kterou nynější majitelé (potomci po těch předchozích) nabízeli. Smutný obrázek zašlé zešedlé slávy…

Zároveň s úpadkem Concordu upadalo i přilehlé městečko Monticello. Fabriky kolem nejsou, nic, skoro nic (až na pár uměleckých předmětů) se tu nevyrábí, na práci je kraj chudý. Dříve tolik slavná hlavní třída Broadway dnes zeje prázdnotou, ani každé léto přijíždějících sedmdesát dva tisíce ortodoxních židů město nezachrání, není jak obnovit prosperitu. Na koloniích mají své košer obchůdky s potravinami a masem, a když potřebují něco na sebe, jedou do dvaadvacet mil
vzdáleneho Midletownu – těch pár zapomenutých živnostníků pomalu umírá na úbytě…

Pavel uměl pozorovat, paměť měl velice dobrou a co víc, uměl se o poznané podělit – a rád. Takového průvodce bych potřebovala už dříve, už v New Yorku… ale i když vyprávěl zasvěceně a poutavě, více jsem nad historickými fakty malého
podhorského městečka Monticella nepřemýšlela. Pavlova přítomnost, vlahý letní večer,
tiše pobrukující motor auta a chladivý podvečerní vánek proudící sem teď už z naplno otevřených oken (moucha zůstala u pumpy, kde jsme na chvíli zastavili) a vyhlídka na pár dobře strávených hodin mě naladila na jinou melodii.

Začala jsem se zabývat představami o příštích hodinách. Zažila jsem toho v životě hodně. Na špatné jsem zapomněla a to dobré si budu
pamatovat do poslední chvíle před svým posledním vydechnutím. Patřím naštěstí mezi ty, co poznali a prožili opětovanou lásku. Není nás mnoho takhle šťastných jedinců a jsem za to osudu vděčna…

Nikdy jsem se nebála přijímat i riskantní nabídky.
Párkrát mi šlo dokonce o krk (a nejen obrazně), ale vždy jsem se z toho nějakým zázrakem vylízala -jenže to jsem byla v zemi, kde jsem se narodila, v zemi jejíž zákony jsem znala, jejíž řečí jsem hovořila – prostě to bylo doma a teď jsem se ocitla
na tenkém ledě a skoro bezhlavě jsem se řítila do nového poznání, do nového, možná nebezpečného dobrodružství, bez znalosti základních pravidel hry. Je mi jasné, že takovou lásku, jakou jsem prožila, už nepoznám – dvakrát do jedné řeky nevstoupíš (říká indiánské přísloví) a ti čerpali moudra z matičky přírody – a tudíž měli pravdu.

Následovala jsem Pavla do baráčku o jednom patře. Ještě stále bylo světlo, v létě se stmívá hodně pozdě. Sleepy Hallow – tak tomu místu říkali. Byla to obdoba našeho malého sídliště, s tím rozdílem, že domy byly ze dřeva, pouze jednopatrové, okna bez
parapetů a tudíž i bez truhlíků s květináči.

Pavel obýval byt nahoře. Ze společného schodiště se vchází přímo do obytné místnosti. Předsíň je zbytečná, je to mrhání místem. Kuchyň je vymezena pouze tenkou přepážkou, takovou stěnou, předělem, který nepotřebuje dveře. Kromě tohoto prostoru byl zde velký pokoj hrdě nesoucí název ložnice a samozřejmě koupelna. Co mě velice potěšilo, bylo tady čisťoučko. Ještě když jsem za Pavlem šlapala do schodů, zjistila jsem, že výrazně kulhá.

Byli jsme na místě – v celkově útulném, docela prostorném bytě. Zde jsem mohla vydechnout a protože jsme oba byli kuřáci, patřila vlastně první chvíle v soukromí společnému požitku-cigaretě. Ten sváteční pocit, že sedím v pohodlné pozici na měkounkém gauči a nikdo mě neokukuje, na konferenčním stolku pití a příjemný společník vedle mě, tlumené světlo (za oknem se právě začalo smrákat) a airconditioner zapnutý naplno. Za chvíli se pokoj ochladil. Bylo to příjemné… tak
příjemné, že jsme rázem pozapomněla, že jsem v Americe, v té cizí a pro mne stále tak
studené zemi, kde na každém milimetru číhá nebezpečí.

Zábrany padly za vlast a slovo morálka jsem vyškrtla ze slovníku spisovného jazyka českého… Pavel skutečně udržoval všechno v jiskřivé čistotě. Světlá, velká a praktická koupelna patřila v této chvíli (alespoň pro mne) k luxusu. Ne protože byla čistá a účelná, ale jen a jen proto, ze teď tu byla pro mne – jen a jen pro mě soukromě. Jak já se těšila z dostatku času a tak prostinké činnosti, jakou je osobni očista, beze strachu, že vzápětí někdo zaklepe na dveře a já budu muset urychleně vypadnout!

Byla to svěží chvíle a všechno se zde dělo nenásilně, vlídně a příjemně. Chystala jsem se na to potěšení jako nevěsta o svatební noci.
A pak už jsem stála u postele jen tak ve vlhké osušce, stále ještě orosená ze sprchy,
lehce zvědavá a nedočkavá. Muž na posteli mě pozoroval, mapoval každičký můj pohyb, každičké zachvění mého těla i mimiky ve tváři. Přistihla jsme sama sebe, že se lehce usmívám. Znáte ten pocit, kdy se sami vidíte z nadhledu jako ve zpomaleném filmu, který natočil citlivý kameraman. Pozoroval mě klidně a spokojeně a se
zvláštním zalíbením.

Ještě jsem viděla ty půvabné chlapecké vrásky kolem očí, cítila jsem, že si chce zapamatovat každičký detail. Hráli jsme hru na svádění, hru na
oddalování něčeho, po čem jsme oba spontánně toužili. Vědomě jsme prodlužovali okamžik poznání v blahé naději, že je to navěky.

Pomaloučku jsem rozvázala osušku. Svezla se k zemi nehlučně jako by ji nadlehčovala křídla motýlů. Nahá a půvabná, zrůžovělá koupelí s mokrými vlasy a voňavá mýdlem jsem si hrdě uvědomila, že jsem
stále ještě pěkná a žádoucí. Četla jsem to i z Pavlova pohledu a zaplavila mě radostná vlna poznání a očekávání. Mé tělo se dotklo chladivých
povlaku. Teď teprve jsem přimhouřila oči a zůstaly jen vůně, zvuky… a vzrušující doteky.

Hrál si se mnou jako koncertní virtuos – a bylo to závratné. Zvedala jsem se do vesmírných výšek v extázi a padala dolů do hlubin, kde jsem na chvili nalézala něhu a uvolnění, abych se za vteřinku nato ocitla na samém vrcholu žhavého ohňostroje,
proměněná a rozmělněná na tisíce žhavých elektřinou nabitých jehliček.

Nezapomenutelné milování! Vědela jsem, věděla jsem jistě, že to nebylo naposledy….

          
Zaujal vás tento článek a chcete jej doporučit?
Vzkaz:
  + odkaz na článek
na
e-mail:
 
 
Máte-li potíže s přihlašováním...
Zapomněl(a) jsem heslo, ale mám ověřenou e-mailovou adresu...

Pro kůži

RSS
RSS
Venušanka v číslech:
• 5 757 dnů v provozu
• 4 930 článků
• 1 512 soutěží


Copyright © Venušanka od roku 2006 – magazín pro ženy, všechna práva vyhrazena



Dnes je 08.12.2021 a svátek má Květoslava