Svět slov

Vyhledávání

Moudrosti do hrsti

Mladí lidé chtějí být věrní a nejsou; staří lidé chtějí být nevěrní a nemohou.
(Oscar Wilde)

Byl to muž, … no prostě CHLAP!

Dobruška
11. 11. 2008
Byl to muž, … no prostě CHLAP!Netrvalo dlouho a Sára přišla na řešení, jak mě ještě více zaměstnat. Hodila mi na krk Izáka, roztomilého blonďatého tříletého klučinu, jejího vnoučka.

Ještě dnes se vidím, jak udýchaně peláším za tříkolkou řízenou malým cyklistou. Byl to od počátku vyčerpávající souboj s temperamentním dítětem. Teď jsem skutečně neměla minutu pro sebe.

Ráno v sedm vstát, pár minut na kafe, co jsem si vařila, útěk na cigaretu přes celou kolonii, do zapomenutého koutu, do polozbořené chatrče, kde mě otravovaly děcka, protože i pro ně to byl kousek země, kde na ně chůvy a rodiče neviděli, rychlý návrat, uklidit, ustlat, vysmejčit koupelnu, posbírat dětské oblečení po celém stavení, nakrmit Izáka a následovat kluka k houpačkám a na hřiště, prostě všude, kde se dítěti zamanulo…

Večer už jsem necítila nohy a většinou jsem se nemohla dočkat sedmé, abych odtud co nejrychleji zmizela a směla si v klidu zakouřit, pokecat s děvčaty, napsat dopisy, nebo jen tak posedět a volně dýchat. Bylo to pět hodin svobody (omezené plotem kolonie) a jediná chvíle letního dne, kdy jsem si mohla s někým promluvit.

Po celičký den jsem byla němá. Okolnostmi jsem byla přinucena zmlknout – nikdo tady česky nerozuměl, a nečekaně se přede mnou otevřel nekonečný prostor pro „naslouchání“.

Zvláštní, kolik že to zvuků jsem si neuvědomovala dříve, když jsem si byla skálopevně jista, že mám důležité sdělení a musím je někomu říct – jista tím, že mě opravdu někdo slyší a že rozumí. Opravdu slyší? Opravdu rozumí?

Kdepak! Neslyšíme se! Jistě, vnímáme sice zvuky, ale většinou nám obsah uniká. Není to naše vina. Dennodenně na nás útočí tisíce informací a je těžké přikládat každé z nich tolik pozornosti, co si možná zaslouží… člověk by se z toho klidně mohl zbláznit.

Dnes jsem se divila všem okolo – proč pořád potřebují mluvit, všechno už bylo přece řečeno. Docela mě to jejich kecání rozčilovalo. Tak jsem se vžila do své nové role „němé děvy“, že mě to naslouchání začalo i těšit.

A najednou jsem slyšela ranní řev ptáků, kvákání žab od nedalekého jezera, podvečerní píseň cvrčků, šustění trávy v lehkém ranním větříku. Slyšela jsem pískání kosa a cinkání nádobí z kuchyně, kde Ema vařila čaj v době, kdy Sára a děti ještě spaly. Klapot podpatků těžkých Eminých šlapáků a zurčení vody ze sprchy. Neřvalo tady rádio, a ani věčná televize, na kterou jsem si zvykla jako na drogu a neuměla jsem si představit život bez téhle kulisy, podbarvující neúnavně každou mou dřívější činnost.

Mír a klid, duševní pohodu jsem začala cítit z každého okamžiku, pomalu jsem se osvobozovala ze škodlivého návyku na civilizaci a hektický běh života středoevropanky dvacátého století. Duševně jsem se zotavovala a aniž jsem si to uvědomila, aniž jsem byla schopna si to přiznat, ocitla jsem se(ne vlastním přičiněním) v místech, kde ticho léčí…

Život na židovských koloniích má zvláštní rituály, a já do nich nenásilně vplouvala – a ani jsem se nebránila.

Když nehuláká rádio či televize, je slyšet více – více toho podstatného. No řekněte sami, kolikrát denně potřebujete slyšet (a vidět) zpravodajství? Kolikrát za život musíte vidět nějaký přiblblý krvavý seriál, který konec konců jen imituje skutečný život? Začala jsem vnímat svět z jiné perspektivy – začala jsem se sama hluboce účastnit svého života. Zvláštní, jak moc je člověčí jedinec ovlivnitelný a jak často se nechá zmást, jak často zaměňuje odpad člověčí činnosti za pravé, ryzí životní hodnoty.

Vůbec to nebylo o Bohu – ale jen a jen o životním stylu. Je nezvratným faktem, že civilizace nám přináší pohodlí. Máme světlo a teplo snadno dosažitelné, máme stroje, které odbouraly těžkou fyzickou práci, ale platíme za to „pohodlí“ závratnou daň. Za hmotné statky prodáváme svou duši, své ryzí člověčenství a svobodu, tu neviditelnou svobodu ducha!

Civilizace vytvořila mýty a cíle, které jsme dříve neměli. Dříve jsme nemuseli nikomu dokazovat, „že jsem lepší než ti druzí“, protože naše bankovní konto dosahuje úctyhodné výše. Stačilo ráno vstát a pustit se do práce. Den začínal svítáním a končil soumrakem. Měli jsme poctivých osm hodin na spánek. Mezitím jsme dělali děti (plodili další generace), sázeli stromy a stavěli domy – a náš život měl prostou náplň, byl smysluplným uzavřeným cyklem.

Je fakt, že na tom se mnoho nezměnilo, až na to, že vstáváme před světlem, před svítáním, prodlužuje se náš den do nekonečné noci, šidíme spánek a milování, spěcháme někam a mezitím na nás útočí stovky nových a tolik zbytečných informací z celého světa, které nás stresují už od božího rána přímo k nesneseni. Jedna katastrofa stíhá druhou a není odtud úniku!

Není?

Ideální svět neexistuje, ale přesvědčila jsem se, sama na sobě, že je to možné.Na židovské kolonii jsem nepotřebovala televizní předpověď počasí-stačilo vyjít před dům…

Čas běžel. Ani jsem si neuvědomovala, jak rychle, už jsem tady byla tři týdny.

Stýskalo se mi po domově. Denně jsem chodila na pokec mezi děvčata, ale o čem se dá stále povídat, když je vše denně stereotypně šedivé a stejné.

Jeden večer byl výjimkou. Vedro z nás během dne vycuclo všechnu šťávu, ani mluvit se nechtělo, posedávaly jsme po lavicích, když tu, ejhle, přijel ON!

Přijel v červeném sportovním bouráčku, okna otevřená, paži vyloženou přes…

Zastavil u nás! „Kde to mozem znalaszt..? Chledam pana…?“

Žádná z nás nevěděla, ale bylo to docela fajn zpestření, spontánně jsme se začali bavit a světe div se, docela zábavně. Nebyl to sice princ na bílém koni (i ten postarší bourák stačil – aspoň že byl pojízdný), ale byl to MUŽ-no prostě chlap!

          
Zaujal vás tento článek a chcete jej doporučit?
Vzkaz:
  + odkaz na článek
na
e-mail:
 
 
Máte-li potíže s přihlašováním...
Zapomněl(a) jsem heslo, ale mám ověřenou e-mailovou adresu...

Pro kůži

RSS
RSS
Venušanka v číslech:
• 5 757 dnů v provozu
• 4 930 článků
• 1 512 soutěží


Copyright © Venušanka od roku 2006 – magazín pro ženy, všechna práva vyhrazena



Dnes je 08.12.2021 a svátek má Květoslava