Svět slov

Vyhledávání

Moudrosti do hrsti

Myslím si, že svět je dnes úplně převrácený a tolik utrpení je tu proto, že je tak velice málo lásky v domovech a v rodinném životě. Nemáme čas pro své děti, nemáme čas na sebe navzájem, není čas, abychom se těšili jeden z druhého.
(Matka Tereza)

Vyrazila jsem jí zbraň z ruky…

Dobruška
4. 11. 2008
Vyrazila jsem jí zbraň z ruky…Arogance Sáry byla neuvěřitelná. Zpočátku jsem se to chování snažila omlouvat. Neznala jsem všechny skutečnosti, které Sáru vedly k urážejícím projevům.

Chvílemi vyváděla jako malé dítě. Stačilo málo a byla podrážděná. Většina našich nedorozumění vznikala „pro mou neznalost jazyka“. Docela jsem to chápala, ale i ona musela vidět, že se snažím vyrozumět a splnit každé její přání. Nakonec jsem to vzdala.

Vzdala? Ne, ne tak docela. Proti pasivní diplomatické a chytře mířené obraně jsou všichni bezbranní- říká se tomu pasivní rezistence. Používal téhle taktiky Martin Luther King a Gándhí ji dovedl k dokonalosti. Jen jsem si z nich vzala
příklad. Pokud zrovna za sebou mocní tohoto světa nemají mocenskou ozbrojenou moc (a i když mají), dohání je pasivní rezistence ke vzteku a zoufalé bezmoci. A pro mě to v tu dobu byla jediná dostupná taktika.

Nesrazila mě na kolena ta hloupá, arogantní, bezcharakterní, v některých dimenzích i krutá zahořklá stařena. Dávala jsem jí svou převahu (duševní určitě) najevo při každé příležitosti a nepomohla jí ani její židovská komunita, která bez logiky, bez jakéhokoliv opodstatnění chrání slepě
“své starší“.

Byla jsem z domu zvyklá vážit si stáří. Ono to totiž není žádná srandička stárnout. Pomaloučku, ale jistě nás přestává poslouchat tělo, myšlení se
zpomaluje. Člověk zahořkne už jen proto, že není schopen vykonávat běžné úkony tak rychle a snadno jako dříve. Někdo se s tím smíří, zklidní se emoce a naučí se stárnout, ale tohle uměni není dáno všem. Navíc Sára žila s pocitem, že celý svět
je proti ní, že na ni bylo napácháno příliš mnoho křivd. Přežila sice koncentrák, ale smířit se se sebou samou nedokázala a mstila se na všech, kdo byli jen o stupínek na žebříčku sociální posloupnosti níže.

Ztrpčovalo mi to sice život, ale nezlobila jsem se na ni. Dokonce mi jí bývalo i líto.Chudák babka! Potřebovala si dokázat, že je ještě NĚKDO.

Já v té době potřebovala práci – a naučit se přežít, že jsem NĚKDO jsem si dokazovat nemusela. To se rozumí samo sebou…

Ema odešla z domu. Do trouby naložila pekáče s masem a nastavila nízkou teplotu. Požádala mě, abych pečení pohlídala. Synka vzala s sebou a tak jsme se Sárou zůstaly samy. Uklízela jsem. Denní rutina, každý den stejná, mi umožnila moc nad tím
nepřemýšlet. Brzy jsem měla ustláno, umyté nádobí, vytřenou podlahu. Chopila jsem se žehličky a předstírala žehlení. Prostě pohoda do chvíle, než se Sára začala nudit.

Posunky a židovštinou mi vysvětlila, „Že je třeba vyprat!“ Byla v té chvíli protivná a dotěrná jako štěnice. Neměla jsem šanci vysvětlit jí, že tu pračku neznám, že nevím, jak ji zapnout a tak nezbylo nic jiného než se pokusit o nemožné. Což o to, pračka to byla pěkná, velká a moderní, ale od knoflíků na mě pošetile pokukovaly jen anglické nápisy.

Chvíli jsem přemýšlela – a pak jsem na to přišla. Geniální nápad! Mám přece slovník! Našla jsem si kousek papíru, tužku a nachystala slovník. Opsala jsem si poctivě všechno, co se dalo na pračce přečíst a pohodlně se usadila ke stolu v kuchyni s čerstvě uvařeným kafetem. Nespěchala jsem.
Proč taky, nic mi neuteče a aspoň se mám čím bavit.

Pomalu jsem překládala slovo za slovem. Na Sářině obličeji se střídaly výrazy. Nejdříve překvapení, poté rozpaky a nakonec rozhořčená netrpělivost. Poskakovala kolem mne jako paňáca na gumičce. Asi
po pětačtyřiceti minutách jsem to měla, ono listovat ve slovníku zabere notnou dávku času. Když jsem pračku zapínala, usmívala jsem se. Přece jen bylo to i pro mne vítězství. Dokázala jsem to!


Vrátila jsem se pohodlně k žehlení a začala si prozpěvovat. Sára se někam vytratila. Pohodička trvala až do chvíle, kdy se ve dveřích bungalovu začaly objevovat židovky, jedna za druhou, a prohlížely si mě jako raritku. Byla bych na tu příhodu zapomněla, kdyby mi ji večer děvčata od sousedů nepřipomněla.

Nádherné počasí vládlo toho dne. Bylo by škoda zavřít se ten večer v baráku. Přivítaly mě všechny s nadšením. Nechápala jsem, až mi to Zoška vysvětlila. „Tys jí to dnes dala!“ „Komu a co jsem dala? Vykulila jsem oči. „No Sáře přece! Ona lítala po celé kolonii a stěžovala si, že sedíš nad slovníkem a nic neděláš! To si tady ještě nikdo nedovolil! „Co je na tom tak zvláštního?“ pokračovala jsem v divení. „Vyprala jsem přece, nebo ne?“ „No právě!“ Zvolala Zoska. „Dokázalas jí, že jsi chytřejší než ONY!“

V tu chvíli mi svitlo. Tak ona mě chtěla pokořit a později si stěžovat dceři, že jsem neschopná. Právě jsem jí vyrazila zbraň z ruky… ale na
jak dlouho?

          
Zaujal vás tento článek a chcete jej doporučit?
Vzkaz:
  + odkaz na článek
na
e-mail:
 
 
Máte-li potíže s přihlašováním...
Zapomněl(a) jsem heslo, ale mám ověřenou e-mailovou adresu...

Pro kůži

RSS
RSS
Venušanka v číslech:
• 5 757 dnů v provozu
• 4 930 článků
• 1 512 soutěží


Copyright © Venušanka od roku 2006 – magazín pro ženy, všechna práva vyhrazena



Dnes je 08.12.2021 a svátek má Květoslava