Svět slov

Vyhledávání

Moudrosti do hrsti

Vše, čeho se dotkne láska, je nesmrtelné.
(Romain Rolland)

Let´s speak English … in San Francisco (4. díl)

Eliška Domanská
18. 10. 2008
Let´s speak English … in San Francisco (4. díl)„Dámy a pánové, hovoří váš kapitán … vítejte v San Francisku.“ Tak jsem tady, pomyslela jsem si s úlevou a nedočkavostí. Jsem v San Francisku.

A zatímco se ostatní pasažéři mačkali a tiskli jeden na druhého v úzké uličce mezi sedadly, nedočkaví být co nejdřív venku, já si klidně seděla na svém místě a dívala se ven na ten malý kousek budovy letiště přede mnou a modré nebe, které vypadalo úplně stejně jako u nás doma.

A nejsem nakonec zpátky v Praze? Vážně bych spíš věřila tomu, že se pilot s pasažéry spikli, odvezli mě do Prahy a já o tom ani nevěděla, než abych uvěřila, že jsem v San Francisku. V duchu jsem si představovala, jak to město vypadá. Před očima mi běžely všechny ty záběry z filmů a fotografie z průvodce. Ať tak či tak, za chvíli jsem to město měla uvidět na vlastní oči – nebo alespoň jeho část, až se povezu směrem na ubytovnu.

Pokud jde o to, jak se dostat z letiště do města – nebo ještě lépe přímo ke dveřím tam kde budete bydlet – máte na výběr: jeďte autobusem; zamluvte si odvoz, který zajišťuje škola a který stojí 70 dolarů; nebo (v případě, že jste se rozhodli pro ubytovnu Vantaggio) si na internetu zamluvte u společnosti Bay Shuttle odvoz za 17 dolarů.

Když jsem do San Franciska letěla poprvé, zamluvila jsem si ten odvoz přes školu. Letadlo mělo něco přes půl hodiny (možná víc) zpoždění, tak jsem doufala, že tam ten člověk ještě bude. Hlavou mi prolétla představa nějakého vysokého, sympatického Američana, který tam někde osamoceně čeká s cedulí s mým jménem. S touhle myšlenkou jsem pak s kufrem za zády (kufr na kolečkách je vážně geniální vynález) vyšla z prostoru pro cestující do velké haly, kde jsem doufala, že bude ten můj člověk stát. On tam byl – někde – a s ním asi padesátka (a možná i víc) dalších lidí. Každý měl ceduli, více či méně barevnou, se všemi možnými jmény – samozřejmě kromě toho mého. Tak jsem tam chvíli chodila sem a tam, hledala svoje jméno na ceduli a pak jsem si svého řidiče konečně našla – byl to malý Japončík, co mě byl sotva po ramena, s cedulí, na které bylo moje jméno velice zkomolené.

A tady se konečně dostávají na řadu ta nebezpečná očekávání. I když mě před nimi před odletem varoval táta, a i když jsem ho ujišťovala, že žádná očekávání nemám, tak jsem měla. V duchu jsem San Francisko viděla zalité sluncem, čisté, nádherné, dokonalé. Představovala jsem si ho přesně tak, jak je zachycené ve filmech nebo na fotografiích v průvodci (a jak jsou všechna místa na světě zachycena v průvodcích a katalozích cestovních agentur) – jako ráj na zemi. A možná ještě paprsek slunce, co jako světlo reflektoru osvítí San Francisko, protože tady právě přijíždí Dominika Eliášová. No dobře, to už trošku přeháním, ale jako ilustrace kontrastu mezi očekáváním a realitou to stačí, protože než jsme vyjeli z letiště, San Francisko zahalila mlha.

Žádné překvapení, mlha k městu patří. Jenže ono to má takový zvláštní účinek – celé město, celé moje nádherné San Francisko, je najednou šedivé a ponuré a vypadá příšerně depresivně. Rozhlížela jsem se kolem a hlavou se mi honilo „Tohle je San Francisko? Tohle?“ Moje nálada rázem klesla k teplotám, které na Zemi nebyly ani v době ledové.

Ale samozřejmě že druhý den vyšlo slunce a když jsem pak uviděla Golden Gate Bridge, prošla se po Market Street, v tom širokém údolí mezi mrakodrapy, svezla se v Cable Car a ochutnala ty nejlepší sendviče na světě, hned mi bylo mnohem lépe a další mlhavý den mě už nemohl rozhodit. A co víc – stačilo pár dní, abych si San Francisko zamilovala.

První dojem sice nic moc (dobře, byla to katastrofa), ale poučilo mě to v tom, že dokonce i moje milované San Francisko je jen obyčejné město a žádná země zaslíbená.

A přesto zase tak obyčejné není. Jsou věci, které jsou tu jiné než u nás a mnohdy dokonce ještě lepší. Tady je výčet toho nejdůležitějšího: lidé v San Francisku jsou neuvěřitelně milí. Jakmile jsem chvíli stála na ulici s nosem zabořeným v mapě, nějaký člověk se mě hned ptal, jestli nepotřebuji pomoct; semafory pro chodce vám vždy buď zablikají, aby vás upozornili, že brzy naskočí červená, nebo (což je ještě lepší) vám odpočítají nějakých deset až dvacet vteřin, než ta červená naskočí; v mnoha obchodech se stojí vždy jen jedna fronta a zaměstnanci u pokladny si sami volají toho, kdo je na řadě; a konečně, a tohle je úplně to nejlepší, jsou ulice v San Francisku dokonale viditelně značené. Cedule s názvem ulice jsou na každém rohu. To není jako v Praze, kde často zabloudí i rodák – mluvím z vlastní zkušenosti, opravdu jsem v Praze párkrát zabloudila a kdykoliv jedu někam, kde to neznám, musím s sebou mít mapu, jako bych byla v Praze poprvé v životě.

Tím už jsem trochu nakousla, na co se můžete v San Francisku těšit. Ale ještě než vám ukážu všechna ta nádherná místa, která musíte navštívit, a poradím, kam zajít na ty nejlepší sendviče na světě (ale nejen tam), musím vám nejdřív představit samotnou školu, kde budete studovat. Poradím vám jaký typ kurzu si vybrat a snad zbude místo i na nějakou tu historku.

          
Zaujal vás tento článek a chcete jej doporučit?
Vzkaz:
  + odkaz na článek
na
e-mail:
 
 
Máte-li potíže s přihlašováním...
Zapomněl(a) jsem heslo, ale mám ověřenou e-mailovou adresu...

Pro kůži

RSS
RSS
Venušanka v číslech:
• 5 757 dnů v provozu
• 4 930 článků
• 1 512 soutěží


Copyright © Venušanka od roku 2006 – magazín pro ženy, všechna práva vyhrazena



Dnes je 08.12.2021 a svátek má Květoslava