Svět slov

Vyhledávání

Nejčtenější za rok

Moudrosti do hrsti

Není-li člověk milován, prostě jen nemá štěstí. Nemiluje-li, je to neštěstí.
(Albert Camus)

Je to tady celé jako jeden kriminál!

Dobruška
20. 5. 2008
Je to tady celé jako jeden kriminál!Skončila jsem s úklidem koupelny. Netrpělivě jsem pokukovala po kuchyňských nástěnných hodinách. Ručička se jen pomalounku přibližovala k sedmé. I Ema to zpozorovala, a ještě než mě propustila pro dnešek na „vzduch“, zasvětila mě do dvou prvních, velice důležitých a neporušitelných pravidel (skoro zákonů) v její kuchyni.

Její kuchyň byla totiž vedena přísně „glad košer“. Košer v překladu znamená čisté – a glad košer je ještě čistější. V podstatě to znamená, že se NIKDY nejí společně mléčné a masové výrobky. Zapomeňte na naši svíčkovou, nebo jen obyčejné kuře na másle! To se nesmí! Ukázala mi dvě kuchyňská umyvadla a výrazně mnohokrát opakovala anglicky. „No milk, this is meet! No meet, this is milk!“

Pochopil by to i blbec. Já to taky pochopila, ale až ve chvíli, kdy si Ema byla stoprocentně jista mým intelektem, uklidnila se, a nechala mě svobodně a samostatně umýt první nadobí, a protože to bylo po rybím jídle, hrnula jsem se automaticky k oddělení masa – je to přece maso – rybí maso!

Díky Bohu, že mi nedala ke chlebu máslo, ale margarín, směla jsem opláchnout přibor v umyvadle na maso. K samotnému vaření mě nepustila. Člověku by se zdálo, že po tom šíleně namáhavém prvním dnu padnu do postele jako zabitá. Jak už jsem řekla, posouvala jsem sice ručičku hodin očima k sedmé večer, ještě stále bylo světlo, a teď jsem se chtěla sama porozhlédnout po okolí a hlavně zakouřit si!

Stejně nechápu, jak jsem tak dlouho vydržela bez bafáka. Najít tady kousíček soukromí bylo nemožné, i když jsem to měla jen dva kroky z verandy na čtyři dřevěné schody za domem, kde bych si snad zakouřit mohla, kde bych si snad mohla sednout s kafetem a v klidu si srovnat myšlenky….. Velice blizoučko rostl mohutný buk, poskytoval domu stín a zdání skutečné přírody. Malý hájek osik a o kousek dál zdatný zdravý smrk, to všechno byly atributy „volné přírody“, ale děti, děcka různého věku, všudypřítomná mláďata mě nenechala na pokoji.

Zpočátku nesměle, malinko z povzdálí pokukovaly po mě. Neustále. Ani na okamžik jsem nebyla sama a upřímně mi to lezlo na nervy. Takhle si odpočinek nepředstavuju…..

Sebrala jsem se tedy a přes nemožnou únavu a bolest v nohou jsem se vydala na obchůzku celé kolonie. „Není možné, abych tu nenašla malý kousek samoty,“ dotírala na mě sveřepě myšlenka a touha. Hned zepředu, téměř u vjezdu, jsem objevila v hájku a divokém křoví ukrytou lavici se stolem. Tady bylo ticho.

V čele stolu na pohodlnější plastikové židli sice seděla kostnatá, tak nějak celá hranatá, asi čtyřicetiletá žena. Nohy natažené dopředu jak nejpohodlněji to šlo, v rozcapených bačkorách, v tmavé haleně s dlouhými rukávy a v sukni do půl lýtek nepořádně překrývající špičatá kolena. Na první pohled bylo poznat, že to není židovka, že to není „jedna z nich“. Mnoho krásy nepobrala. Řídké vlasy neurčité barvy poničené trvalou, nakrátko přistřižené, ještě více zdůrazňovaly vystouplé lícní kosti a předkus.

Oťukávaly jsme se navzájem. Já trošku zvědavě, se vstřícným úsměvem na tváři, ona dost nevraživě až nepřátelsky. Sjela mě rychlým krátkým pohledem od hlavy až po paty. Bylo jasné, na první kukuč, že jsme obě pravděpodobně zaměstnankyně „někoho“.

Moje krátké blonďaté vlasy, neposlušně povívající kolem hlavy v lehounkém podvečerním vánku, který po horkém dni přinášel krásnou úlevu, stále stejné džíny, které jsem navlékla ráno ve spěchu, obyčejné tričko, docela štíhlá, modrooká, jasně prozrazovaly můj slovanský původ. Jen kruhy pod očima pošpatnily ten vzhled a nebylo se co divit. Byly to známky vyčerpanosti, co se mi podepsaly ve tváři.

“Jestes tu nova?“ Zeptala se žena polsky. „Tak,“ odpověděla jsem automaticky ve snaze navázat na přátelskou notu. „Dopero dziszaj prijechalam, niemialam czasu se przebracz,“ pokračovala jsem zatím v samomluvě. „Moge usoncz? (Můžu se posadit?) „Tak, nararze jestem tu sama „ (Ano, jsem tu sama) „Ja jestem Urazila,“ představila se, aniž se podivila mé polštině.

Že bych tak dobře mluvila polsky? Tak nějak už předem předpokládala, že jsem Polka.
Za chvíli se opravila v úsudku. „Ale ty niejestes polska kobietka?“ „To víš, že nejsem, jsem Češka a jmenuju se Lenka,“ bylo záhodno oplatit pohostinnost a zdvořilost. „Smí se tady kouřit?“ Zeptala jsem se. „To víš, že ano!“ „Tady ti nemá nikdo co poroučet, dost na tom, že je to tady celé jako jeden zasraný kriminál!“ Vytryskl z ní vodopád ne zrovna slušných slov. Tak nějak se to k ní i hodilo a ani jsem se moc nepodivila její prudké reakci. Asi už tu byla dlouho a pořádně naštvaná na všechno i na všechny a hlavně, myslím, sama na sebe, protože jinak mi nebylo zřejmé, proč, když jí tady všechno tak moc leze na nervy, proč už dávno nevypadla.

Poopravila mírně posez, asi si uvědomila, že působí dost humpolácky. To její gesto mi připomnělo vesnickou hospodyni, kdy vstane od vemene krávy, otře si ruce do zadní části sukně a srovná záda.

Mezitím se u stolu ukázaly další ženy. Úplným protikladem Urszuly byla Zoska. Baculatá pětatřicetiletá paní s tvářemi přirozeně růžovými, s blond vlasy, jako by právě vyšla od kadeřnice, upravená a čisťoučká jako „Zdravuška“, děvčátko z plakátu u doktora z šedesátých let. Měkké baculaté ručky s čistými nehty, v plátěných modrých a velice slušivých šatech, které jen zvýrazňovaly čistotu pohledu jejích pomněnkově modrých očí.

Jako vystřižená ze zdravotnické příručky. S úsměvem a bez zaváháni ke mně přistoupila s napřaženou rukou na přivítání. Otevřená, milá a krásně přirozená.

“Ty děláš u Bergmanů, viď,“ nadhodila a otázka to nebyla, jen prosté konstatování. „Dnes jsem přijela, a jsem trošku více než zmatená,“ přiznala jsem se. „Nikdy jsem u Židů nepracovala, a po pravdě, dost mi to tady nahání hrůzu.“
“To si zvykneš,“ uklidňovala mě vlídně. „Ostatně Bergmanovi nejsou nejhorší. To tady máme rodinu, co holkám nedovolí ani večer ven. Těm není co závidět, a to mají na všechny práce jednu. Jedna chůva, jedna pradlenka, jedna uklizečka. S těma holkama bych fakt neměnila, i když pro mé pány dělám všechno sama. Mam klidný pokojík, a můžu si přes den i odpočinout. Nikdo mě nehoní, já mám dobrou rodinu,“ pochvalovala si a já poslouchala její vstřícný monolog s potěšením, až do okamžiku, než nás namíchnutě přerušila Uršula. „Zmije to jsou, mě dneska nechala ta moje potvora vyhodit chleba!“ Prskala kolem sebe vzteky. „Dobře ví, že jsem věřící a vyhodit chléb je hřích, ale to oni dělají naschvál. Zkoušejí, jak daleko až mohou zajít.“

Byla plná jedu, ta ženština, a kazila nám vesměs náladu. Ke skupince přibylo pár dalších žen. Jedna přišla s knihami a sešitem a tužkou. „Ona je Maďarka,“ zasvěcovala mě pološeptem Zoska. „Nerozumí nám ani slovo a učí se anglicky celou dobu. Jak dlouho jsi ty sama ve Státech? Jsi křesťanka? Chodíš do kostela?“

A začal se odvíjet řetěz otázek (docela nenápadný výslech třetího stupně), o tom, kdo jsme, co jsme a odkud. Zaskočila a docela nepříjemně překvapila jejich zvědavost ohledně mé víry – mého vyznání. Přiznat se tady, že jsem narozena z židovské mámy by znamenalo, že mě zatratí ihned, na počátku. Přiznat se, že jsem vychovávaná jako ateistka by vyšlo nastejno. Stočila jsem tedy řeč jiným směrem, přesně jako to už jednou přede mnou udělala moje babička. Říká se, že přiznání je polehčující okolnost – nepřiznat se je svoboda.

“Já to tady neznám, dá se tu někde nakoupit? A potřebuju na poštu.“ Otázka mé víry zůstala až do konce mého pobytu na kolonii nezodpovězena. Všechny se začaly rázem předhánět s radami a nakonec z toho vzešlo, že všechny máme o šábesu volno a jde se nakupovat. „Dávej si pozor na starou Bergmanovou,“ varovala mě nezištně Zoska a Urszula to potuplovala. „Je to bestie čarodějnická jedna! Nikdo s ní dlouho nevydrží!“

O půl desáté se pozvolna začalo stmívat, komáři dotírali, a tak se ženy vytrácely zpět do „svých“ bungalovů jedna za druhou. V tu dobu už byla koupelna i u Bergmanů volná. Osprchovala jsem se, osvěžilo mě to. V lednici jsem našla nějakou coca-colu a sedla ještě na pár chvil na schůdky verandy. Všechna židovská děcka už oddechovala v postýlkách a tak tady byl klid a mír.

Zakouřila jsem si, uklidila po sobě a pak už jsem uléhala do postele – kupodivu byla pohodlná, mnohem širší než naše válendy. Stulila jsem se do vyleženého důlku. Teplých dek tu bylo taky dostatek. Ani budík jsem nenatáčela. Kdy naposledy jsem šla spát se slepicemi? Do sedmi do rána musím být víc než dobře vyspaná.

Člověk by nevěřil, ale já se zítřka nebála, docela jsem se těšila na zítřek – na změnu.


          
Zaujal vás tento článek a chcete jej doporučit?
Vzkaz:
  + odkaz na článek
na
e-mail:
 
 
Máte-li potíže s přihlašováním...
Zapomněl(a) jsem heslo, ale mám ověřenou e-mailovou adresu...
RSS
RSS
Venušanka v číslech:
• 6 598 dnů v provozu
• 4 940 článků
• 1 512 soutěží


Copyright © Venušanka od roku 2006 – magazín pro ženy, všechna práva vyhrazena



Dnes je 28.03.2024 a svátek má Soňa