Svět slov

Vyhledávání

Nejčtenější za rok

Moudrosti do hrsti

Šťasten, kdo zemře dříve, než sám začne volat smrt, aby si ho vzala.
(Francis Bacon)

Na tvá slova, babi, došlo…

Dobruška
13. 5. 2008
Na tvá slova, babi, došlo…Jsou dny v životě lidském nabité událostmi. Každá minuta je plná překvapení. 24hodinový maraton nových a nových poznatků. Tohle byl jeden z nich.

Představa, že teprve ráno jsem utíkala od cigánů s děsem v zádech, a že během několika málo hodin jsem se přenesla z konce dvacátého století zpět do počátku osmnáctého, mi připadala neuvěřitelná, a kdyby mi někdo tvrdil, že je to možné, poslala bych ho urychleně na psychiatrické vyšetření. Teď jsem v té situaci byla sama, a vůbec jsem si nepřipadala jako blázen.

Drhla jsem vanu v koupelně (v té společné, kde se koupaly děti, Sára a služebnictvo), a na únavu skoro zapomněla. Někdy je mechanická práce bezvadným psychickým stimulem. Dá se u ní přemýšlet. Pomalu jsem si oťukala celý příbytek. Byly tady čtyři pokoje. Jedna zvláštní ložnice pro rodiče s přilehlou další koupelnou. Teď jsem v duchu děkovala Marience, že mě zasvětila (bez násilí) do stylu uklízení tady v Americe. Ještě jsem sice měla zmatek v použití čistících prostředků, a na to abych si to přečetla (a porozuměla), na to jsem zatím upřímně neměla. Jen jsem doufala, že nespatlám dohromady chlorofyl s nějakou aktivní solí. O nečekanou chemickou reakci jsem vážně nestála, a spálit si ruce žíravinou, by mě asi taky nepotěšilo.

Tady mi znalost řeči chyběla nejvíce. Nevadilo mi, že jsem neuměla napomenout malého Izáka, aby se mi nemotal po mokré podlaze, nevadilo mi, že jsem nemusela Sáře vysvětlovat každý můj pohyb a bezděčný počin. Sledovala mě pokradmu na každém kroku. Zatím měla Izáka v nepřítomnosti Emy na starosti ona (a byla proto vzteklá jako hárající fena). Mohlo by se říct, že omluvou by pro ni byl pokročilý věk, že začínala dětinštět, a že si na stará kolena zaslouží oddech a ne hlídat vnoučata. Zuřila proto, že jí omezili jejího koníčka – šikanovat sloužící, a pak referovat pohoršeně Emě, co že to ta čeládka darmožroutů zase vymamlasila.

Připomnělo mi to moji babičku. Kdysi před válkou (práce nebyla) zapřela, že je židovka a nechala se u nich zaměstnat jako panská kuchařka, a když jsem začínala rozum brát, říkala mi, skuhrajíce slabým hláskem z postele: „Lenuško, nikdy, nikdy se nenechej zaměstnat u židů.“ Tenkrát jsem jí absolutně nemohla rozumět. Jak taky? Já, dítě odkojené socialistickou umělou výživou, děsící se nezaměstnanosti jako moru, jako něčeho nepředstavitelného, při představě, že by někdo nemohl k doktorovi, protože nemá peníze, se mi úzkostí svíral žaludek (božíčku, jak já byla naivní!) Omluvou buď pro mne, že mi bylo teprve deset a že jsem nikdy nic jiného nepoznala.

Vidíš, babi, na tvá slova došlo! Neposlechla jsem tě! Nechala jsem se zaměstnat u židů.

Byla jsem tu dvě hodiny i s cestou a už se mi tu nelíbilo. Až mnohem později jsem se začala ptát a pídit po důvodech, proč jsou ženy oděny právě tak a ne jinak, co to pro všechny znamená. Proč skoro ve dvacátém prvním století může existovat tak podřadné (a pro mne, sufražetku) nepochopitelné druhořadé postavení a bezmezná podřízenost mužům?

Proč se všichni oblékají tak odlišně od okolního světa (možná že v osmnáctém století jejich černé hlavy působily důstojně a vyvolávaly úctu), ale dnes už to přece neplatí. Proč v domácnostech nechybí nikomu televize? Podle toho, co jsem viděla napoprvé, jsem dlouho byla přesvědčená o tom, že možná ani neznají PC a vůbec moderní digitální techniku a technologii.

A mýlila jsem se přímo strašlivě! Nejenže znají, ale mezi židy a zvláště pak Hasidik se přímo uctívá vzdělání. Vzdělání a znalosti a dovednost ti nikdo nemůže odcizit. Když ztratíš majetek, statky pozemské, máš lepší příležitost uchytit se se znalostmi než bez nich. Stalo se to židům už nespočetněkrát. Odevšad byli vyháněni, a přesto ve velice krátké době se dokázali uchytit, nabýt nové majetky – a přežít. Mnozí z takto namaškařených mužů skrývají za uniformitou černých nevzhledných hábitů vysokou inteligenci, obratnost v obchodech i řemeslech.

Jsou mezi nimi špičkoví počítačoví odborníci, zlatníci, spisovatelé, básníci, ale hlavně jsou jedineční v umění prodat svou práci. Tohle jim lze jen závidět, a taky jim to lidé závidí. Ani ženy dnes nezůstávají v mnohém pozadu, i když jsou jim vyhrazena více humanitními směry, převážně učitelky. Vysokoškolské vzdělání je tu víc než normální.

Učí své děti odmalička (i o prázdninách), kdy posílají své chlapce do svých speciálních škol. Je to hrdost každého otce, když prokáže úspěšného synka….

Postupem času jsem odkrývala jedno tajemství za druhým, proniknout zevnitř do tak odlišného způsobu života bylo jako velké dobrodružství a zároveň se ve mě rodily smíšené pocity. Na jedné straně vysoké morální hodnoty, které jim už odnepaměti diktuje TORA, vysoká úcta k sobě samým, sounáležitost a pevné rodinné svazky staletími nezničitelné, a na druhé zneužívání všech okolo (rozuměj – ne hasidik). Nejmarkantnější to bylo právě v tom „ženském světě“. Přítomnost mužů jsem tu zaznamenala jen sporadicky.

Židovské ženy musí poslouchat muže bez výhrad. Není výjimkou, že manželství plánují rodiče, a děti se tomu výběru nevzpěčují. Židovská matka má výsadní postavení. Úcta k mateřství je dána historickým vývojem. Často byli židé vyvražďováni a tak aby zachránili rod, museli plodit děti – hodně dětí. Není výjimkou v Hasidik rodině, že žena má děti každý rok, až do přechodu. Jedenáct dětí není výjimkou. Vždy jsem si myslela, že při svých čtyřech potomcích zasloužím titul „zasloužilá matka“, ale před těmito ženami jsem neměla šanci uspět.

Zatímco muži pracují, a živí tak své početné rodiny, ženy se výhradně starají o domácnost a výchovu dětí. Uvědomila jsem si mnohokrát, že jim ani nepřipadá tahle role nepřirozená (zaspali dobu, nebo duchovní úmyslně udržují tento stav věci, aby se zachoval co nejdéle model společnosti?). Tohle mi není jasné dodnes, a asi nikdy nebude, ale v podvědomí (ne tak docela) s nimi souhlasím, zvláště pak v době, kdy si nejsme ničím jisti, kdy skutečná rodina ztratila ten pravý význam jako základ společnosti, (proto, abychom měli děti, se přece nemusíme hned vdávat nebo ženit), a ze světa vymizela ta starodávná stabilita a poctivost.

A všichni, kdo by tento „model“ chtěli zničit (ať úmyslně, nebo bez úmyslu) jsou vetřelci, nepřátelé.

Ocitla jsem se tudíž (jako vetřelec, jako plebej) uprostřed celistvé ženské komunity a my všichni zvenku jsme pro ně byli automaticky GOJOVE. Je to hrozně urážlivé pojmenování a zaslechla jsem ho na svou adresu z nevinných dětských úst malého židáčka – a zranilo mě to. Ten malý kluk za to nemohl, byl v tom vychován. Tenkrát jsem pro něj (přes bolest, kterou mi nevědomky způsobil), tenkrát jsem pro něj měla jen lítost.

Nenávist se mnozí snažili zastřít rádoby nezájmem, o nás plebejce, přesto ta zvláštní na povrch potlačovaná nenávist mokvala pod povrchem každého vztahu. Potřebovali nás jako údržbáře, zahradníky, služky a chůvy, ale brali nás jako nutné zlo. V koloniích je zvykem najímat na dočasnou práci ty právě přibyvší cizince. Obvykle jsou to Poláci, kdo rychle obsadili „ten zvláštní druh“ pracovního trhu. Platí se málo, směšně málo. Žádný Američan by za takových podmínek nepracoval. Američan zná svá práva a umí si je prosadit a ubránit -nekompromisně.

Zatímco ženy a muži z Evropy nemají šanci se vzbouřit (mnozí jsou na tom stejně jako já byla), a tak pracují do úmoru, v nedůstojných podmínkách, bez odmlouvání, bez protestu, se zaťatými zuby za plat nižší než minimální. Kristýna mi vehementně tvrdila, že si polepším. Jistě, oproti předchozí práci to pokrok byl. Měla jsem pracovat „jen“ dvanáct hodin denně, měla jsem dostat 250 dolarů týdně – a měla jsem nárok na večerní (a noční) volno.

Jenže teď si pro porovnání vemte obyčejnou chudou americkou uklízečku. Ta nebude pracovat za méně než deset dolarů na hodinu. Na pracovní svátky zapomeňte, o svátcích se nepracuje. To by bylo hrubé porušování jejího práva na její zvyklosti a víru (krásná křesťanská neděle). Pokud se ji zazdá, že po ní chtějí příliš mnoho práce (jako třeba odsouvat těžké lednice ode zdi, zápasit s ještě těžšími gauči a vytírat pod nimi), práskne hadrem a už se vám neukáže.

My evropanky odtlačujeme těžký nábytek sice s funěním, naštvané na celý svět, ale bez odporu… A tak se vesele kapitalisticky (nelidsky) necháváme vydírat a zneužívat. To, co už jsem uvedla, ještě nejsou ty nejhroznější příklady. Stává se, že „zaměstnavatelé“(a nemusí to být jen židé a Hasidik) svým služkám zabaví pasy – a zbaví je tak totálně osobní svobody! Když sem taková nevinná nigerijská dívenka přijede, nemá ani ponětí o tom, že ukazovat pas svému potenciálnímu zaměstnavateli, se jí může stát osudným. Tomu se říká novodobé otrokářství (je to hrubé porušování zákonů USA), ale jak se ubrání taková holčička, když nemá možnost komunikovat absolutně s nikým – a to sem přijela proto, aby mohla poslat peníze nemocné mámě, a zachránila tak rodinu od smrti hladem.

My často nemáme ponětí, jak ubozí lidé žijí kolem nás. Kruté, nespravedlivé – a nelidské. Ještě štěstí, že tyhle případy jsou jen ojedinělé, a trestají se po zásluze, takže mnoho lidí je nemá odvahu praktikovat. Takže já vlastně mohla být šťastná, že mě nikdo nezavírá do sklepa a nemlátí, že spím sice na verandě, ale na posteli, že netrpím hladem. Že na mě nějaké cigánské dítě pokřikuje GADZO, nebo malý židovský špatně vychovaný spratek – GOY, z toho se přece nestřílí…

A pokud jim to společnost dovolí? Ne – ona ta pravá americká společnost tohle nehorázné chování trestá – a tvrdě, ale kde není žalobce, není co soudit, tudíž ani Sáru. Uvědomila jsem si, že ona se nemůže změnit, ona v tom žije celičký život – a ta „její“ společnost v tom chování nevidí nic divného… a tak ji v té sprostotě bezděčně podporuje…

          
Zaujal vás tento článek a chcete jej doporučit?
Vzkaz:
  + odkaz na článek
na
e-mail:
 
 
Máte-li potíže s přihlašováním...
Zapomněl(a) jsem heslo, ale mám ověřenou e-mailovou adresu...
RSS
RSS
Venušanka v číslech:
• 6 599 dnů v provozu
• 4 940 článků
• 1 512 soutěží


Copyright © Venušanka od roku 2006 – magazín pro ženy, všechna práva vyhrazena



Dnes je 29.03.2024 a svátek má Taťána