V uších mi dlouho znělo poslední české slovo…
Dobruška
1. 4. 2008
Kolikrát jsem napůl žertem, napůl vážně odpovídala na otázku, zda se nebojím, že mám pro strach uděláno. Jako furiant! Je to taková zvláštní falešná hrdost, co nás nutí nepřiznat, že přece všichni dobře známe to staré, pravdivé zlidovělé rčení; že kdo se nebojí, ten spadne a natluče si držku (sorry, pusinku).
Kristýna sama začala jevit známky netrpělivosti. Ono cestovat od božího rána přes celý New York ve dvou směrech přece jen zabere hrůzu času. Už se mnou strávila celé jedno dopoledne, jen tak z nezištnosti a to jí nikdo nezaplatí….
Moc jsme nemluvily. V subwayi bylo dost hlučno a taky se začalo oteplovat. Nepříjemně oteplovat. V subwayi je to jako v důlní šachtě (v uhelném dole), když sfáráte do podzemí, v některých místech vás ošlehne žár, že by vám vypálil duši z těla, a ve větrácích vám rázem čerstvý, ledový vzduch zmrazí zpocené tělo. A v pondělí dopoledne je New York přeplněný lidmi.
Pamatuji si na příhodu ze své staré, drahé socialistické vlasti. Někdy v sedmdesátých letech vyhlásila naše uvědomělá socialistická policie celostátní akci. Odchyt řidičů a neukázněných zaměstnanců. Naplánovali to na pátky odpoledne, mnozí z nás tehdy končili dříve pracovní dobu.
Vysílala to „Zákruta“ a i v televizních novinách se objevovaly záběry. Prostě celonárodní ostuda pro odchycené hříšníky. „Soudruhu řídící, jak to, že nejste v práci…..?“
Docela jsem se tou vzpomínkou pobavila. Tady by jim to neprošlo, tady by poldové utřeli nosy. Tady totiž každý pracuje jindy – a někdo nepracuje vůbec – inu, New York! Dva diametrálně odlišné světy, a je takřka neuvěřitelné, že oba se nacházejí na téže jedné malé planetě Zemi…
Dveře stříbrného vagonu vlaku se za námi se sykotem automatické hydrauliky zavřely. Znělo to symbolicky. Odtud není návratu – není cesty zpět…
Vystoupily jsme na stanici Borowe Park. Stály jsme na perónu a kolem nás proudily davy lidi…. „Ty sis přibalila celou cihelnu?“ Podotkla vahou mého kufru překvapená Kristýna, když se mi pokusila se zavazadlem pomoci. „Asi už na nás čekají,“ dodala, aby mě pobídla. „Já s tím kufrem rychleji nemůžu,“ funěla jsem dva kroky za ní. Nezbylo, než se s tím faktem smířit, ale šťastná zrovna nebyla. Její netrpělivost a nervozita byla zřejmá. Střídaly jsme se, a jako už mnohokrát předtím, musely jsme zvládnout ty příšerné vysoké betonové schody.
Nahoru, dolu, kousek po rovince, až k místu, kde nás východ vyplivl na rušnou Borowe Park ulici.
Připadala mi ta cesta nějak užší. Z podhledu to vypadalo, jako by se čtyř, pět pater vysoké činžovní domy dotýkaly hlavami, aby si mohli svěřovat svá sladká malá tajemství. Jako skupinka městských pavlačových drben. Všechno zářilo. Slunce nemilosrdně pralo do chodců, do jejich temen a černých klobouků a šátků a turbanů žen…
Tady jsme byly v ortodoxní části města mezi Hasidik komunitou. Jen občas se tu mihla pestrobarevná sukně jejich zaměstnankyň, uklizeček, chův, kuchařek, služebných nájemnich sil, vesměs Evropanek s plavými vlasy a tolik kontrastující zářivě bílou pletí obličejů. Jen barevné skvrny luxusních vozů všech možných značek parkujících kolem chodníků a veselé žluté taxíky rušily tu temnotu. A vývěsní štíty a třpyt zlata!
Ocitly jsme se v místě židovské Hasidik „zlaté uličky“. Jeden zlatnický krámek vedle druhého. Některé výklady něžně zacloněny barevnými girlandami s bohatými zlatými nápisy jmen majitelů.
Všude hloučky mužů v černém, za pulty obchůdků hbitě se pohybující mladí prodavači s jamikami na temeni hlav, v bílých košilích s vyhrnutými rukávy. Pejzy se jim pohupovaly kolem bledých obličejů jako černé spirálky, jako černá ocelová pérka v té jejich hektické bohulibé činnosti.
Ženy převážně v parukách, nebo tubanech a všechny v dlouhých, těžkých sukních, v halenách s dlouhými rukávy upnutými těsně ke krku, nohy v tlustých tmavohnědých nebo černých teplých punčochách, obuty do nehorázných škrpálů, aby ani náhodou se oko muže nemělo šanci opřít o náhodně odhalený kousek ženského půvabu.Jako ve středověku! Jako bychom se ocitly zčistajasna uprostřed osmnáctého století. Jen povozy s koňmi chyběly. Věk těch lidí jsem si netroufla odhadnout. Splývali mi všichni v jednotnou masu zvláštního, odlidštěného člověčenství.
Pod odmítavými maskami obličejů jsem si neuměla představit ani záchvěv nějakého citu. Chyběl kontakt očí, chyběly vstřícné úsměvy v New Yorku tak samozřejmé… A přece to byly živé bytosti.
Rozmlouvali, používali mobily, přenášeli balíky zboží, mávali na veselé žluté taxíky a kolem žen se to hemžilo dětmi, mnoha dětmi! Chlapečci byli malé miniatury dospělých mužů, ani pejzy nechyběly, jen černé kalhotky od oblečků jim sahaly do půli lýtek a obuti byli do bílých punčošek.
Holčičky byly oděny do dlouhých parádních šatiček s volánky a v barvách, asi jako když křesťanské dívenky z dobrých rodin, v osmnáctém století vyrazí s rodinami na letní slavnosti. Starší dívky(nad 10 let) byly, jak jinak, přesné napodobeniny matek a tetiček. Vlásky spořádaně upnuty k hlavičkám a tmavé šaty, nebo dlouhé sukně, jen občas výstřih kolem krku zpestřil bílý, ukázněný límeček. Mírně mě zamrazilo.
Dorazily jsme na otevřené prostranství, rušnou křižovatku. Konečně jsem postavila kufr a trošku srovnala záda. Otevřel se nám pohled na rušné náměstíčko. Nečekaly jsme dlouho. Asi po pěti minutách k nám zezadu přistoupily tři ženy, asi nás už chvíli pozorovaly a daly se s Kristýnou do hovoru. Prohodily mezi sebou pár anglických vět.
Ke kraji chodníku přistavila dodávka, temně šedá s kouřovými okny v zadní části vozu. Postranní dveře se otevřely. Vystoupila čtvrtá žena-Hasidik židovka v paruce z lesklých polodlouhých, hnědých a zaručeně pravých vlasů. Kristýna nás představila a pak se obrátila na mě. „To jsou oni, odvezou tě k autobusu a slíbili, že tě do něj posadí. Budeš cestovat ještě asi dvě hodiny, pak budeš na místě -a pamatuj si, jedeš do Monticella. Tam tě budou čekat taky a neboj se, nemusíš hlídat zastávky, dál to nejede.
“Jak je poznám já?“ Uklouzla mi praktická otázka. V Kristýnině tváři se mihl lehoučky úlek, ale bleskurychle ho smázla lehkovážným mávnutím a slovy. „Neboj, nestarej se, oni tě poznají sami, mají tvé jméno.“
V tu chvíli jsem si připadala jako zavazadlo, nehmotná, nemyslící věc bez vlastní vůle a celá akce mi připomínala velice „obchod s lidmi“. Tak nějak se museli cítit černí otroci, když si je jejich páni kupovali… „A jak se s nimi domluvím?“ Vypískla jsem teď už zoufale.
“To se fakt poddá, ale uč se anglicky, prozatím jsem ti dohodla podmínky předem. Budou ti platit 250 týdně a od sedmi večer do raná a soboty budeš mít volno. Hodně štěstí přeju. Ještě ti zavolám… slibuju!“
Rozloučila se se mnou nedbale a velice spěšně, jakoby už to setkání „s nimi“ chtěla mít za sebou. Ani ruku mi nepodala. A v uších mi znělo poslední české slovo (na dlouho poslední) „Slibuju!“ A pak už mě vtlačili do Vanu (dodávky). Na obou zadních sedadlech bylo přecpáno asi sedmi dětmi. Vmáčkla jsem se do kouta těsně k oknu. Jen tak, tak, že se daly dveře zavřít. V dlani jsem svírala zmačkaný papírek se jménem rodiny, kam jedu pracovat.
Bergmanovi se jmenovali… a jméno městečka znělo tak krásně romanticky – Monticello!
1. 4. 2008
Kolikrát jsem napůl žertem, napůl vážně odpovídala na otázku, zda se nebojím, že mám pro strach uděláno. Jako furiant! Je to taková zvláštní falešná hrdost, co nás nutí nepřiznat, že přece všichni dobře známe to staré, pravdivé zlidovělé rčení; že kdo se nebojí, ten spadne a natluče si držku (sorry, pusinku).Kristýna sama začala jevit známky netrpělivosti. Ono cestovat od božího rána přes celý New York ve dvou směrech přece jen zabere hrůzu času. Už se mnou strávila celé jedno dopoledne, jen tak z nezištnosti a to jí nikdo nezaplatí….
Moc jsme nemluvily. V subwayi bylo dost hlučno a taky se začalo oteplovat. Nepříjemně oteplovat. V subwayi je to jako v důlní šachtě (v uhelném dole), když sfáráte do podzemí, v některých místech vás ošlehne žár, že by vám vypálil duši z těla, a ve větrácích vám rázem čerstvý, ledový vzduch zmrazí zpocené tělo. A v pondělí dopoledne je New York přeplněný lidmi.
Pamatuji si na příhodu ze své staré, drahé socialistické vlasti. Někdy v sedmdesátých letech vyhlásila naše uvědomělá socialistická policie celostátní akci. Odchyt řidičů a neukázněných zaměstnanců. Naplánovali to na pátky odpoledne, mnozí z nás tehdy končili dříve pracovní dobu.
Vysílala to „Zákruta“ a i v televizních novinách se objevovaly záběry. Prostě celonárodní ostuda pro odchycené hříšníky. „Soudruhu řídící, jak to, že nejste v práci…..?“
Docela jsem se tou vzpomínkou pobavila. Tady by jim to neprošlo, tady by poldové utřeli nosy. Tady totiž každý pracuje jindy – a někdo nepracuje vůbec – inu, New York! Dva diametrálně odlišné světy, a je takřka neuvěřitelné, že oba se nacházejí na téže jedné malé planetě Zemi…
Dveře stříbrného vagonu vlaku se za námi se sykotem automatické hydrauliky zavřely. Znělo to symbolicky. Odtud není návratu – není cesty zpět…
Vystoupily jsme na stanici Borowe Park. Stály jsme na perónu a kolem nás proudily davy lidi…. „Ty sis přibalila celou cihelnu?“ Podotkla vahou mého kufru překvapená Kristýna, když se mi pokusila se zavazadlem pomoci. „Asi už na nás čekají,“ dodala, aby mě pobídla. „Já s tím kufrem rychleji nemůžu,“ funěla jsem dva kroky za ní. Nezbylo, než se s tím faktem smířit, ale šťastná zrovna nebyla. Její netrpělivost a nervozita byla zřejmá. Střídaly jsme se, a jako už mnohokrát předtím, musely jsme zvládnout ty příšerné vysoké betonové schody.
Nahoru, dolu, kousek po rovince, až k místu, kde nás východ vyplivl na rušnou Borowe Park ulici.
Připadala mi ta cesta nějak užší. Z podhledu to vypadalo, jako by se čtyř, pět pater vysoké činžovní domy dotýkaly hlavami, aby si mohli svěřovat svá sladká malá tajemství. Jako skupinka městských pavlačových drben. Všechno zářilo. Slunce nemilosrdně pralo do chodců, do jejich temen a černých klobouků a šátků a turbanů žen…
Tady jsme byly v ortodoxní části města mezi Hasidik komunitou. Jen občas se tu mihla pestrobarevná sukně jejich zaměstnankyň, uklizeček, chův, kuchařek, služebných nájemnich sil, vesměs Evropanek s plavými vlasy a tolik kontrastující zářivě bílou pletí obličejů. Jen barevné skvrny luxusních vozů všech možných značek parkujících kolem chodníků a veselé žluté taxíky rušily tu temnotu. A vývěsní štíty a třpyt zlata!
Ocitly jsme se v místě židovské Hasidik „zlaté uličky“. Jeden zlatnický krámek vedle druhého. Některé výklady něžně zacloněny barevnými girlandami s bohatými zlatými nápisy jmen majitelů.
Všude hloučky mužů v černém, za pulty obchůdků hbitě se pohybující mladí prodavači s jamikami na temeni hlav, v bílých košilích s vyhrnutými rukávy. Pejzy se jim pohupovaly kolem bledých obličejů jako černé spirálky, jako černá ocelová pérka v té jejich hektické bohulibé činnosti.
Ženy převážně v parukách, nebo tubanech a všechny v dlouhých, těžkých sukních, v halenách s dlouhými rukávy upnutými těsně ke krku, nohy v tlustých tmavohnědých nebo černých teplých punčochách, obuty do nehorázných škrpálů, aby ani náhodou se oko muže nemělo šanci opřít o náhodně odhalený kousek ženského půvabu.Jako ve středověku! Jako bychom se ocitly zčistajasna uprostřed osmnáctého století. Jen povozy s koňmi chyběly. Věk těch lidí jsem si netroufla odhadnout. Splývali mi všichni v jednotnou masu zvláštního, odlidštěného člověčenství.
Pod odmítavými maskami obličejů jsem si neuměla představit ani záchvěv nějakého citu. Chyběl kontakt očí, chyběly vstřícné úsměvy v New Yorku tak samozřejmé… A přece to byly živé bytosti.
Rozmlouvali, používali mobily, přenášeli balíky zboží, mávali na veselé žluté taxíky a kolem žen se to hemžilo dětmi, mnoha dětmi! Chlapečci byli malé miniatury dospělých mužů, ani pejzy nechyběly, jen černé kalhotky od oblečků jim sahaly do půli lýtek a obuti byli do bílých punčošek.
Holčičky byly oděny do dlouhých parádních šatiček s volánky a v barvách, asi jako když křesťanské dívenky z dobrých rodin, v osmnáctém století vyrazí s rodinami na letní slavnosti. Starší dívky(nad 10 let) byly, jak jinak, přesné napodobeniny matek a tetiček. Vlásky spořádaně upnuty k hlavičkám a tmavé šaty, nebo dlouhé sukně, jen občas výstřih kolem krku zpestřil bílý, ukázněný límeček. Mírně mě zamrazilo.
Dorazily jsme na otevřené prostranství, rušnou křižovatku. Konečně jsem postavila kufr a trošku srovnala záda. Otevřel se nám pohled na rušné náměstíčko. Nečekaly jsme dlouho. Asi po pěti minutách k nám zezadu přistoupily tři ženy, asi nás už chvíli pozorovaly a daly se s Kristýnou do hovoru. Prohodily mezi sebou pár anglických vět.
Ke kraji chodníku přistavila dodávka, temně šedá s kouřovými okny v zadní části vozu. Postranní dveře se otevřely. Vystoupila čtvrtá žena-Hasidik židovka v paruce z lesklých polodlouhých, hnědých a zaručeně pravých vlasů. Kristýna nás představila a pak se obrátila na mě. „To jsou oni, odvezou tě k autobusu a slíbili, že tě do něj posadí. Budeš cestovat ještě asi dvě hodiny, pak budeš na místě -a pamatuj si, jedeš do Monticella. Tam tě budou čekat taky a neboj se, nemusíš hlídat zastávky, dál to nejede.
“Jak je poznám já?“ Uklouzla mi praktická otázka. V Kristýnině tváři se mihl lehoučky úlek, ale bleskurychle ho smázla lehkovážným mávnutím a slovy. „Neboj, nestarej se, oni tě poznají sami, mají tvé jméno.“
V tu chvíli jsem si připadala jako zavazadlo, nehmotná, nemyslící věc bez vlastní vůle a celá akce mi připomínala velice „obchod s lidmi“. Tak nějak se museli cítit černí otroci, když si je jejich páni kupovali… „A jak se s nimi domluvím?“ Vypískla jsem teď už zoufale.
“To se fakt poddá, ale uč se anglicky, prozatím jsem ti dohodla podmínky předem. Budou ti platit 250 týdně a od sedmi večer do raná a soboty budeš mít volno. Hodně štěstí přeju. Ještě ti zavolám… slibuju!“
Rozloučila se se mnou nedbale a velice spěšně, jakoby už to setkání „s nimi“ chtěla mít za sebou. Ani ruku mi nepodala. A v uších mi znělo poslední české slovo (na dlouho poslední) „Slibuju!“ A pak už mě vtlačili do Vanu (dodávky). Na obou zadních sedadlech bylo přecpáno asi sedmi dětmi. Vmáčkla jsem se do kouta těsně k oknu. Jen tak, tak, že se daly dveře zavřít. V dlani jsem svírala zmačkaný papírek se jménem rodiny, kam jedu pracovat.
Bergmanovi se jmenovali… a jméno městečka znělo tak krásně romanticky – Monticello!
| Tweet |
