Svět slov

Vyhledávání

Nejčtenější za rok

Moudrosti do hrsti

Věci lásky jsou věci života. Po čase zimním přicházívá jaro, po beznaději vzniká naděje, po hrůzách noci zasvítává den.
(Vladislav Vančura)

Blbečku americkej…

Dobruška
4. 3. 2008
Blbečku americkej…Pokoušela jsem se zapomenout na poslední ošklivou příhodu s Tifany. Šlo to ztěžka, to, co dříve bylo složité (oblékání, krmení, přebalování dítěte) bylo teď ještě horší a denní připomínka (dlaha na paži děvčátka) jen posilovala můj pocit nejistoty, do podvědomí potlačovaného pocitu zavinění.

Jaképak viny? Ptala jsem se sama sebe. Nic špatného jsem neprovedla. Často se stává, že se ztrácíme sami v sobě. Pod tlakem různých okolností ustupujeme před predátory, občas tak daleko, že není čestného úniku z rohu, do kterého jsme zahnáni. Připadala jsem si jako bezbranná loutka, jako marionetka, maňásek na špagátcích, za které tam někdo nahoře tahá proti mé vůli.

A bylo to jako pachuť zkaženého mléka, kterého jsem se omylem napila.

Blížily se letní prázdniny a já se děsila už předem, že budu muset být v pohotovosti a pod tlakem nonstop. Škola mi přece jen přinášela úlevu. Děti byly každý den na pár hodin z domu, a já měla čas, ale hlavně klid na všechno ostatní.

V pátek večer, pozdě v noci, jsem nemohla usnout. Blbec úplněk mi svítil do tváře a žaluzie nebyly k mání. Zvedla jsem se zmožená marným bojem s úplňkem a depresivními myšlenkami a po špičkách se vykradla na dvorek za ztichlý dům. Úplněk nezmizel, jen se za mnou přestěhoval a osvětloval noc jako reflektor. Teplou, příjemnou, chlácholivou skoro letní noc v New Yorku. Dělal mi společnost současně s mrouskajícími se kočkami v rohu dvorku u popelnic a hladovým rakunem.

Rakun je zvíře podobné našemu mývalu. Pohybuje se v blízkosti lidských obydlí, tam, kde je něco k snědku a má pro strach uděláno.

Byli jsme od sebe asi metr. Pozorovali jsme jeden druhého s respektem. Ani jsem nedýchala, abych na sebe neupozornila. Nestála jsem o střetnutí s pro mne neznámým zvířetem. Nad hlavami nám každých pět minut rachotila velká zaoceánská letadla. Po patnácti minutkách jsem ho přestala zajímat a znechuceně se odšoural zpět k odpadu a hodujícím kočkám. Srdce mi bušilo až v krku (přece jen jsem se bála), když jsem stoupala zpět po schodech do svého pokoje – do rádoby bezpečí.

Příliš mnoho vzrušení na jeden jediný den. Ještě že zítra je sobota. Oddechnu si ode všeho, načerpám nových sil.

Jedu k moři, zpět do míst, kde jsem se už jednou cítila zvláštně krásně – a volně. Přikryla jsem si hlavu polštářem (blbec měsíc se jen tak nevzdával) – a až poté jsem usínala, a usínala jsem s myšlenkou na zítra a věděla jsem, že bude víc než příjemné opět se brouzdat prohřátým pískem a nechat si vlasy cuchat přímořským větrem….

V sobotu ráno jsem se probudila nezvykle svěží. Tatam byla noční deprese a osamělost. Ani děti nezlobily příliš (včerejší dávku si vybraly dopředu) a dostala jsem se z domu už kolem deváté.

Načančaná jako panenka ve smetanově béžovém letním jsem si vesele vykračovala ulicí směrem k autobusové zastávce, jediné autobusové linky, co mě měla dopravit k subwayi. Měla jsem pocit, že dnes je můj den, že nic špatného se už nemůže přihodit a pohoda mi pravděpodobně zářila z tváře na dálku, protože lidé kolem se na mě přívětivě usmívali a vraceli vstřícné, veselé doteky očí…

Miluji New York. Bláznivě miluji to divoké město, tu zvláštní metropoli světa, zlatou vstupní bránu do Ameriky, otevřenou dokořán všem zbloudilcům. Možná proto, že vás na každém rohu, v každém okamžiku překvapí něčím novým, neotřelým a nevídaným.

Horko se zmocnilo města už brzy ráno, ale nikomu to nepřekáželo. I na zdejší poměry bylo dnes na cestách a chodnících přeplněno. Že by se všech zmocňovala euforie z přicházejících školních prázdnin? Pomalu jsem se přibližovala k poslední zastávce mého dnešního tak dlouho plánovaného výletu. A opět se přede mnou, před mýma očima rozprostřela ta úchvatná scenérie otevřeného prostoru a vody, mořských ok lemovaných ostrou mořskou trávou a o nozdry mi zavadila hořkoslaná vůně oceánu. Přeplněný vlak subwaye mě nesl klidně a pohodově přes uzoučký (jakoby ve vodě a nad vodou se vznášejícím se mostě), až na CONEY ISLAND.

Tentokrát se kolotoče točily naplno, jako blaznivé pestrobarevné rulety monstrózních rozměrů. Vznosné a vysoké. Plné, plničké lidí a dětí. Tohle byl „jiný“ Coney Island, než jaký jsem poznala před šesti týdny. Davy lidí, zástupy lidí!!!!!

Nechala jsem se nést tím živým proudem. Policisté na spanilých ztepilých koních ve svátečních uniformách lemovaly chodníky (jako panenky) se vzpřímenými trupy těl, ve sněhově bílých rukavičkách třímajíce opratě překrásných koní. Spousta křiku a atrakcí a směsice vůní ze všech dnes otevřených stánků s občerstvením. Všechno tady jásalo. Dřevěné kramářské boudy se proměnily ze stařičkých vědem na roztančené, divoké mladice ověšené šňůrami korálů. Tolik života na jednom místě! A někde za vším tím mumrajem pokojně šplouchal Atlantik. Přes hlučnost nespočetných návštěvníků a přes břitkou muziku skotských dudáků, mexickych kapel a polské dechovky ho odtud nebylo slyšet.

Nespěchala jsem, už nebylo kam. Kochala jsem se tou nádherou, stála na okraji chodníku s ostatním davem, těsně u lana, co bránilo vstupu do vozovky -a čekala s ostatními. Nasávala jsem tu bláznivě úžasnou atmosféru dne překvapená tím, kde a v jakém to čase jsem se to ocitla. V tu chvíli se vynořily první postavy průvodu s králem moří Neptunem v čele. Za ním tančily štíhlounké víly v pastelových barvách a dvorní mořští šaskové, mořské hvězdice v tyrkysově modrých třásních a jiné bizarní mořské příšery. Naskytla jsem se právě (a zcela náhodou) k letošnímu otvírání pláží.

Král Neptun blahosklonně kynul davu ze svých proutěných chaluhami a květy nevídané krásy a velikosti ověšených nosítek -a já, já se cítila, jakoby to velkolepé divadlo a oslava života bylo uspořádáno právě jen pro mě – jako by mi můj laskavý osud splácel v naturáliích všechna příkoří předešlých dnů.

Chtělo se mi křičet, chtělo se mi mávat, a taky jsem křičela a mávala jako blázen a pak jsem se nechala unášet k dřevěnému molu, doprovázejíce tak Neptunův průvod společně s davem. Nebylo zbytí – proti lidskemu proudu jsem se plavat nenaučila.

Na pláži samé nebylo k hnutí. Našla jsem si skromné místečko u kamenné zídky. Rozprostřela ručník a zula botky. Do písku se bosou nohou nedalo šlápnout. Žhavil, sálal a pálil do chodidel až k ublížení. Kousíček ode mě seděli tři židovští muži. Navlečení v tom horku do černých obleků s těžkými klobouky na hlavách. Jen ten nejmladší si sundal sako a vykasal si nad lokty rukávy zářivě bílé košile. Pro jejich odlišnost je nebylo možné přehlídnout. Vzbuzovali ve mně úctu i lítost zároveň. Pařit se v tom vedru v oblecích – a na pláži? Nesnažila jsem se rozumět, nač taky, už jsem si skoro zvykla, že New York umí vždy něčím překvapit.

Mladý svalnatý černoch v plandavých plavkách s košíkem cingrlátek obratně kličkoval mezi sedícími a ležícími lidmi (košíku plném ozdobných řetízků na kotníčky) a uzavíral bryskně a s úsměvem své malé obchody. Svlékla jsem se do plavek.

Moře to bylo, co mne lákalo nejvíce. Tentokrát jsem se chtěla znovu oceánu oddat. Nechat se laskat jeho vzrušujícími doteky chladící vody (jako když hřbetem ukazováčku krásný chlap lehce zavadí o erotogenní zónu na šíji). Chtěla jsem pocítit na vlastní kůži ty zimomřivky vzrušení a jehličky bodající až do bříšek prstů u nohou, když vás vroucně obejme ten nejúžasnější, náruživý milenec Atlantic. Chtěla jsem se houpat v náruči hořkoslaného milence a chtěla jsem s ním být o samotě. Najít kousíček byť jen rádoby samoty bylo dnes nemožné. Lehla jsem si na vodu (ve slané vodě se plave lehce – sůl nadnáší) a oprostila jsem se ode všeho. Byli jsme tady – já a on a zvuky z pláže se začaly vzdalovat.

Zase jsme byli spolu, mé tajné přání se splnilo a zase jsme byli sami. Já a Atlantik. Unášel mě v náručí vln dál a dál od pobřeží. Dovolila jsem mu úplně vše, dotýkal se mých nejtajnějších mist těla, a dovolila jsem mu to s radostí, až mě z rozněžnění nešetrně vytrhl pronikavý hvizd píšťalky! Nepostřehla jsem vůbec (v tom blahém zapomnění), že jsem takto doplavala až k bóji.

Odtrhla jsem oči z oblohy. Za hřebínkem bílé krajky vlny se přerušovaně vynořovala oranžová skvrnka. Malý, zvolna se přibližující bod. Plavčík na oranžovém plovoucím boardu. Nerada jsem poslechla. Nasadila jsem kraula a vydala se vstříc svému osudu. Při každém novém tempu, při každém novém nadechnutí na mě dotírala protivná neodbytná otázka. „Jak vysvětlím (bez angličtiny), že jsem se netopila“?

Nejznámější americká věštkyně a psycho komunikující s duchy a tajemnem by to nejspíš nazvala „Luck factor“ a vystihla by tak nastávající situaci naprosto přesně. Ve chvíli, kdy máte upadnout, nějakým zázračným způsobem se pádu vyhnete. Před dopravní nehodou máte nevysvětlitelné nutkání vyměnit si místo se spolucestujícím. Právě vás ochránil anděl.

Předtucha? Instinkt? Osud? Asi to poslední bych brala – a osud ke mně připlouval v podobě ztepilého mladého chlapce v oranžových plavkách na oranžovém plováku. Gestem jsem odmítla pomoc, už jsme byli skoro na suchu, přesto mě vzal pod paži a něco na mě mluvil. „Are You OK?“ tomu jsem rozuměla. „Yes, I am OK!“ Odsekla jsem. Byla mi ta jeho přehnaná starost i trochu nepříjemná. „To víš, že jsem v pořádku, blbečku jeden americkej, tos mě nemohl nechat na pokoji? I don't speak english.“

Dodala jsem slušně a s nejistým úsměvem jedinou větu, kterou jsem se pracně šest týdnů učila… Až teď jsem mu pohlédla do tváře a to už se řehtal naplno! „To už jsem poznal, že seš Čech.“ Řekl krásnou, jadrnou, libozvučnou moravskou češtinou.

Dostal mě! V tom okamžiku mě totálně a nejen obrazně srazil do kolen. „Musíme do plavčíkárny, byla jsi příliš daleko, je to třeba zapsat,“ vysvětloval a pomáhal mi na vlastní. V hlase měl smích a milé překvapeni. „Tak krásně už mi dlouho nikdo neřek… blbečku americkej…

          
Zaujal vás tento článek a chcete jej doporučit?
Vzkaz:
  + odkaz na článek
na
e-mail:
 
 
Máte-li potíže s přihlašováním...
Zapomněl(a) jsem heslo, ale mám ověřenou e-mailovou adresu...
RSS
RSS
Venušanka v číslech:
• 6 598 dnů v provozu
• 4 940 článků
• 1 512 soutěží


Copyright © Venušanka od roku 2006 – magazín pro ženy, všechna práva vyhrazena



Dnes je 28.03.2024 a svátek má Soňa