Obvinění

Stát se mi to doma, v Čechách, s mymi dětmi, žádné drama by se nekonalo. Obleču děcka, sbalím maroda a šupito presto na rentgen. Tady jsem musela počkat na otce Joshuu a lehko mi při tom u srdíčka nebylo, ba co víc, docela slušně mi začalo cvakat u prdýlky.

Joshua si dával načas a mě to vážně znervozňovalo. Vrátil se až v pozdním odpoledni, unavený a bez nálady. Něco ho muselo trápit víc než Tifanin problém, přesto jsem se nevyhla obvinění z jeho strany, až do chvíle, kdy jsem vystrkala Marka z pokoje a celou historii popravdě objasnila. Přesto jsem si nebyla jista, nakolik až se mi to povedlo, zvláště pak, když Marko sveřepě dotáral a vyžadoval si otcovu pozornost v marné snaze srazit mě na kolena, ale z nějakého (mě neznámého důvodu) Joshua na jeho pravidla nepřistoupil.

“Jedeme do nemocnice!“ Rozhodl. Napakovala jsem všechny do vozu. Překvapilo mě, že mi Tifany milostivě dovolila vzít si ji na klín, asi už byla z toho cirkusu taky pořádně odrovnaná – a upřímně, bylo mi jí v tu chvíli i líto.

Nepřipouštěla jsem si pochybnosti (to se stává v každé rodině, kde jsou děti), jen Marko mi dával najevo, že on se přes to jen tak nepřenese.

Přestože už se začalo stmívat, provoz na cestách neutichal, ba naopak, jakoby s přibývající temnotou houstl. Tisíce světel se míhalo kolem nás, a Velké jablko (NYC) bylo nasvíceno jako živé jeviště. Bylo to prvně, co se Tifany neškrábala na přední sedadlo, na klín otci. Bobek malý, musela být utahaná k smrti, a tak cesta nočním New Yorkem proběhla bezpečně. Julinka se přitlačila k mému boku, vzala sestřinu ručku do své a uklidňovala nás všechny. Vyloudila jemný úsměv na mé tváři ta její dětská, prostá logika. „To se zahojí, neboj, já se taky nebojím.“ A byla jsem jí za tu bezbřehou nevinnost nesmírně vděčná….

Už u vchodu do špitálu jsem si všimla nápisu v azbuce. „Gavarime pa ruski“, stálo tam – a taky polsky, německy a španělsky. Bylo to překvapující a docela dobré přivítání pro mě, pro právě přibyvší cizinku, která měla ve škole ruštinu povinnou.

Rázem jsem se cítila bezpečněji, a to jsem tehdy neměla ani potuchy o tom, že ve „velkém jablku“ se mluví sto sedmdesáti jazyky….

Čekárna pohotovosti (emergency) byla plná lidí, přecpaná až po WC. Systém odbavování pacientů mi připadal velice složitý. Zapsat se – a čekat. Pak nás zavolala jiná žena – ta už dělala celou administrativu a cvakla na ručku Tifany kódovanou pásku. I když to byla jedna z nemocnic v New Yorku, co poskytuje pomoc pacientům i bez pojištění (charitativně), přesto se vedla přesná evidence a každý musel projít úředním cirkusem.

Dostali jsme se na řadu překvapivě brzy. Tifany si rázem „koupila“ srdce celého personálu. Její andělská tvářička, věk a hebké vlásky, to všechno hrálo v její prospěch až do doby, než otevřela svou sladkou, dětskou tříletou pusinku…

Pozorovala jsem práci zdravotníků ze zálohy (jako ten černý vzadu). Takový dokonalý koncert – souhru a profesionalitu jsem zažila prvně. Pohotovost sama nepřipomínala ani vzdáleně něco, co jsem znala od nás. Pacienti se po přijetí ukládají na postele do velkého sálu, rozděleného na malé buňky (soukromé skoro) na kolejničkách zavěšenými plentami. U každé postele jsou ve zdi snadno přístupně instalovány všechny potřebné přístroje, a každé lůžko je ve skutečnosti jeden malý pohotovostní operační sál.

Lékaři, sestry, laboratorní zaměstnanci přicházejí k lůžku, a mezitim posedávají, postávají příbuzní pacientů. Pokud nejde vyloženě o intimní proceduru (jako výměna čurací lahve), příbuzní zůstávají s pacientem a komunikují s doktory a sestrami. Je tady zvykem, že než na vás doktor sáhne, informuje vás, co míní podnikat.

Přívětivost, pohoda a laskavost tu vládla zvláště pak pokud šlo o dítě. Kolem Tifany se soustředilo pár lidí. Bylo obtížné rozpoznat sestru od doktora. Žádná do očí bijící uniformita se nekonala. Asi pětatřicetiletá štíhlá tmavovláska vplula do pokoje jako poslední. Představila se Joshuovi podáním ruky. Z toho gesta jsem vypozorovala, že tohle je sloužící dětská lékařka.

V její angličtině jsem zaslechla lehký, mě tolik známý ruský přízvuk. Mě si v té chvíli nikdo z přítomných nevšímal. Joshua popisoval, co se přihodilo. Popisoval, ale nějak nejistě a občas po mně hodil nevraživým pohledem. Marko dychtivě naslouchal každému slovu dospělých a v obličeji se začalo zračit zadostiučinění. V jednom nestřeženém okamžiku se po mně vážně a zkoumavě podívala i doktorka sama. Bylo vidět až hmatatelně, že přemýšlí, ale dítě bylo přednější.

Chlácholivým hlasem promlouvala k Tifany a chtěla se dotknout její ruky. Dosud klidná Tifany se začala zmítat a křičet a hystericky kolem sebe kopat. Přiběhlo pár dalších lidí a snažili se zvládnout její výstup. A vtom se z těch dětských, líbezných rtíků ozvalo:“ No, I wan't, Let's me alone!“ (Ne, já nechci, nedotýkej se mě). „You are Bitch……“you are bitch…“
Následoval šok všech přítomných, sekunda ticha. Ticha zaskočeného sprostými slovy toho andílka…

Joshua zrudnul až po kořínky vlasů. Chvíli trvalo, než jsme se dostali z ochromení. A pak se doktorka do ticha ozvala rusky. „Kdo to tu malou naučil, to je hnus!“ Naše pohledy se střetly na setinu vteřiny. Otázka byla určena mně!

“Já ne… já anglicky nemluvím,“ řekla jsem zřetelně plynnou ruštinou.. Jako by najednou roztála. „To je dobře, že se domluvíme, potřebovala jsem se tě zeptat na to, jak se ten úraz stal. Oni tě totiž nepřímo obvinili, ale neboj, já jim nevěřila, jinak už by tu dávno byla policie.“ Zírala jsem na ni s otevřenou pusou, v šoku z té nehoráznosti. „Ty jsi jejich chůva, viď,“ zeptala se jen proto, aby mi dala čas, čas na vzpamatování. Lidi kolem nás zmlkli. Nebývá tu běžně zvykem, že se lidi baví v jiném jazyce (kterému naštěstí nikdo nerozuměl) bez následného překladu.

Tohle nemohlo dlouho trvat. Doktorka se otočila k sestrám a řekla něco v angličtině. Všichni kolem se na mě začali usmívat a napětí povolilo. Jen Joshua zrudnul ještě více. Styděl se za dcerku, styděl se za syna a taky sám za sebe, protože právě byli přistiženi při falešném obviněni…

Bylo mi nad slunce jasnější, že tahle situace je neudržitelná. Nestála jsem o omluvu – jen o klidnou, důstojnou práci, a docházelo mi, že tohle nebude nadlouho.

Markovo obvinění mě zranilo, a to jsem si tehdy neuvědomila, do jak nebezpečné situace mě Marko dostal. Zase jsem měla jednou v životě štěstí – a pěknou dávku! Tentokrát armáda andělíčků strážných opravdu zapracovala, a byla jsem přešťastná, že jsem neemigrovala nikam jinam, než do New Yorku, do toho báječného metropolitního mezinárodního města, kde se mluví sto sedmdesáti jazyky.

Po téhle epizodě jsem byla psychicky totálně vyčerpaná. Uzrálo ve mně rozhodnutí, že zůstanu, zůstanu jen po dobu nezbytně nutnou, tak nějak podvedomě jsem tušila, že život mi nabídne řešení.
Tahle rodinka, tohle prostředí, tahle kultura… to přece není celá Amerika!

Tweet